Manžel pozval bývalou ženu kvůli dětem já odjela slavit do hotelu
Kam dáváš tuhle vázu? Prosila jsem tě, abys ji uklidil do skříně, vůbec se nehodí k servisu, Klára se snažila mít klidný hlas, přestože v ní to vřelo jako polévka na plotně. Nervózně si upravila zástěru a podívala se na manžela, který bezradně přesouval skleněnou mísu z místa na místo.
Klárko, jaký v tom je rozdíl? David se provinile usmál. Ta jeho obvyklá omluvná grimasa ji dnes dráždila ještě víc než jindy. Veronika tu vázu měla vždy ráda. Říkala, že v ní bramborový salát vypadá svátečně. A když už jsme všichni pohromadě, kvůli Jiřímu a Adamovi, nešlo by jim to tady udělat co nejpříjemnější?
Klára zůstala stát s nožem v ruce, čepel visela nad polonakrájenou okurkou. Pomalu vydechla a počítala do tří, aby nezačala křičet.
Davide, její hlas zněl nebezpečně tiše. Potřebuji si něco ujasnit. Jsou tu hosté v mém domě. Jsem tvoje legální žena, připravuji hostinu už druhý den. Nakládala jsem maso, pekla dortové korpusy, vydrhla podlahy. A teď mi říkáš, že máme dát na stůl tu nevkusnou vázu jen proto, že ji měla ráda tvoje bývalá? Ty to myslíš vážně?
David si těžce sedl ke stolu, jako by na něm spočívala tíha světa.
Klárko, nezačínej, prosím. Přeci jsme se domluvili. Kluci mají jubileum, dvacet let. Je to důležité. Chtěli mít s sebou oba rodiče. Co jsem měl dělat? Říct Veronice, aby nechodila? Je to jejich matka. Je to jen jeden večer. Sedneme si, popřejeme, dáme dort a půjdeme. Chci jen klid. Bez scény. Vždyť ty jsi rozumná žena.
Rozumná žena. Kláru to slovní spojení vždy štvalo. V praxi často znamenalo poslušná žena. Taková, co mlčí, snáší, ustupuje a dělá, že je vše v pořádku, zatímco se po ní šlape.
Byli svoji už pět let. Klára vzala Davida i s minulostí, alimenty, nekonečnými cestami za dvojčaty, kteří tehdy byli komplikovaní teenageři. Nikdy jim nebránila ve styku. Jiří a Adam u nich byli často, jejich vztah byl korektní, přátelský. Jenže Veronika… Ta byla kapitolou sama pro sebe. Hlasitá, direktivní, jistá si tím, že David je stále její majetek, jen momentálně půjčený jiné.
Já nejsem proti klukům, Davide. Smířila jsem se i s tím, že jsi pozval Veroniku, i když normální lidi slaví v restauraci, ne tahají bývalou ženu domů ke současné. Ale proč mám upravovat prostírání podle jejího vkusu? Nemám se snad převléknout do šatů, co se jí líbí? Nebo si udělat její účes?
Přeháníš, mávnul David rukou a postavil se. Dobře, tu vázu uklidím. Jen se nenaštvi. Kluci jsou tu za chvíli, Veronika s nimi má auto v opravě, vezmou ji. Zkusme to v klidu, prosím. Kvůli oslavě.
Přiběhl k ní, rychle ji políbil na tvář povinně a zmizel v koupelně holit se. Klára zůstala sama v kuchyni mezi miskami, hrnci a surovinami. V troubě voněla pečeně, na plotně dodělávalo žampiony na smetaně. Všechno vonělo úžasně, ale neměla vůbec hlad. Spíš pocit, že vaří smuteční hostinu vlastnímu sebevědomí.
Za hodinu se v předsíni rozlehl rámus. Smích, dupání, veselé hlasy.
Tak kde je náš taťka? ten hlas by Klára poznala mezi tisíci. Ostrý, jásavý, plnící celou místnost. Davídku! Jsme tady!
Klára si sundala zástěru, upravila v zrcadle účes a šla hosty přivítat.
V předsíni bylo narváno. Dvojčata Jiří a Adam, už vysoká skoro dva metry, zápasila s bundami. Mezi nimi, jako královna na trůně, stála Veronika. V křiklavě červených šatech, těsných na její postavu, s účesem, na nějž padla půlka spreje.
Ahoj Kláro, utrousila, ani se nepodívala na domácí. Hned rozhlížela po Davidovi. Přivezli jsme dárky! Davídku, pojď sem, pomož mamince máme zavařeniny!
David vyběhl z pokoje, rozradostněný a nervózní.
Nazdar borci, všechno nejlepší! objal syny, poplácal po zádech. Veru, ahoj. Zavařeniny? Stůl praská pod jídlem!
Joo, já znám vaše stoly, Veronika protočila oči a konečně se obtěžovala všimnout si Kláry. Klára asi zase vařila podle zdravých receptů? Bez soli, bez masa? Kluci potřebují pořádně najíst! Přivezla jsem okurky, rajčata, houby. A uvařila jsem aspik, poctivý vepřový, ne to kuřecí želé jako minule.
Klára cítila, jak ji zalévá horko. Minule, před půl rokem, byla Veronika také zde kluky vyzvedávala. A už tehdy všechno zkritizovala.
Dobrý den, Veroniko, řekla ledově zdvořile. Pojďte dál. Jídla je dost. A aspik je dnes hovězí, čirý jako slza.
No, ochutnáme, utrousila bývalá ovladatelka a zamířila do obýváku, ani se nezeptala, jestli může. Ach, ten gauč je zase ten starý? Davídku, říkala jsem ti už loni, ta barva se sem nehodí. Staromilské. Záclony taky Temno jak v hrobě. My jsme u nás měli vždy světlo, vzdušné záclonky.
David šel za ní s taškami od zavařenin.
Veru, nám to tak vyhovuje. Je útulno.
Útulno je, když srdce zpívá, tady je jak v márnici, vyřkla ortel a svalila se na ten špatný gauč. Kluci, jděte si umýt ruce! Kláro, na co čekáš? Chlapi mají hlad.
Klára zatla zuby do dlaní. Klid, řekla si. Jen kvůli Davidovi. Jen kvůli klukům.
Odešla do kuchyně. David přiběhl za chvíli.
Klárko, nezlob se na ni, šeptal, jak chystal talíře. Má takovou povahu, víš to. Nedělá to schválně. Je zvyklá rozkazovat. Pomůžu se saláty.
Ne, zvládnu to sama, řekla odměřeně Klára.
Hostina začala katastrofálně. Veronika se vtěsnala napravo od Davida, ruku mu dala skoro na jeho loket. Dvojčata seděli naproti. Kláře zůstalo místo na kraji, skoro u dveří jako by byla obsluha na pauze.
Tak na moje šelmy! pronesl David přípitek. Dvacet! Uteklo to jako voda!
Pravda, Davídku, chytla se Veronika, přerušila ho. Pamatuješ, jak jsi mě vezl do porodnice? Náledí, auto nešlo nastartovat, běhal jsi kolem Favoritu, jen v košili, celý zmatený! A pak pod okny jsi křičel: Kdo? Kdo? To byla sranda!
Smála se hlasitě, s rukou na Davidově rameni. Ten se rozpačitě usmíval, ponořený do minulosti.
Bývalo Byli jsme mladí, hloupí.
Pamatuješ, jak Adam v novém obleku spadl do kaluže? Šli jsme tehdy k tvé mamce na osmdesátku. Ty ho zvedl, on brečel, samá špína! My ho myli u fontány!
Jedna vzpomínka střídala druhou. Veronika vedla hovor tak, aby se točilo jen kolem jejich společného života. Pamatuješ naši dovolenou v Krkonoších?, Pamatuješ, jak jsme lepili tapety?, Pamatuješ, jak jsi si zlomil nohu a já tě krmila lžičkou?
Klára mlčela, hrábla vidličkou do salátu. Byla tam navíc. Nepatřila mezi ně. Dvojčata s očima v mobilech občas matce přizvukovali. David, rozjařený vínem a nostalgií, s chutí debatoval, zapomněl na to, že vedle sedí současná manželka.
Kláro, podej chleba, hodila Veronika, aniž by přerušila vyprávění o tom, jak ji David učil řídit auto. On řval: Brzdi!, já šlapala na plyn! Málem do plotu! Davídku, hned jsi šedivěl o půl hlavy!
To se stalo, zasmál se David. Ty jsi vždycky byla závodnice.
Ty jsi vždycky byla.
Jako výstřel. Klára zvedla hlavu a podívala se na Davida. Ani si nevšiml, co říká. Díval se na Veroniku s něhou, s dojetím. Samozřejmě připomíná mu mládí, dobu, kdy tráva byla zelenější.
Salát je přesolený, zničehonic Veronika oznámila a nacpala si vidličku bramborového salátu. Kláro, jsi zamilovaná? Říká se, že přesolí ten, kdo je zamilovaný. Ale do koho? Do vlastního muže? Ha ha! Davídku, ochutnej můj aspik. Ten je skvělý! Česneku jsem nešetřila.
Natáhla se přes celý stůl a položila Davidovi na talíř kus svého aspiku, přímo na žampiony, které vařila Klára.
Veroniko, dej pryč ruku, řekla Klára tiše.
Prosím? zastavila se Veronika. Co tě žere?
Říkám, dej pryč ruku z talíře mého muže. Vem si svůj aspik. Tady je dost jídla ode mě.
V místnosti nastalo ticho. Dvojčata odtrhla oči od mobilů. David vylekaně zamrkal.
Kláro, proč? zamumlal. Vždyť je to jen aspik
Takže ti chutná to, co připravila Veronika? Baví tě vzpomínat, jak jste spolu žili před dvaceti lety? Líbí se ti, když v tvém domě šéfuje jiná žena, kritizuje nábytek, jídlo, tvoji ženu?
Ale nekřič, odsekla Veronika. Jsme snad dospělí? Akorát radím.
O tvoje rady nestojím, Klára se jí podívala přímo do očí. Ani o tvoji přítomnost. Snášela jsem to kvůli Davidovi. Kvůli klukům. Ale vidím, že vám tu je dobře beze mě. Idylka. Vzpomínky, vtípky, náš Favorit, naše dovolená. Jste rodina. Já tu jsem jako obsluha, co má servírovat, nosit a být neviditelná.
Klárko, prosím, David ji chtěl chytit za ruku, odtrhla ji. Všechno jsi špatně pochopila. Jen jsme vzpomínali
Tak si vzpomínejte. Já vás rušit nebudu.
Otočila se, odešla z obýváku. Za zády slyšela šepot Veroniky:
Hysterka. Říkala jsem ti, Davide, ona se k tobě nehodí. Moc si o sobě myslí.
Klára vešla do ložnice, ruce se jí třásly, ale myslela jasně. Vyndala ze skříně malou cestovní tašku, hodila do ní kosmetiku, čisté prádlo, pyžamo a tablet. Převlékla se z slavnostních šatů, v nichž se cítila jako šašek na cizí slavnosti, do pohodlných džín a svetru.
Zavolala si taxi přes aplikaci. Auto mělo být za sedm minut.
Obula se v předsíni, přehodila kabát. Z obýváku se zase ozýval smích. Něco vyprávěla Veronika, David se chechtal. Kláru přehlíželi. Asi si mysleli, že si jde pobrečet a přijde zpátky.
Objevila se ve dveřích.
Odcházím, řekla nahlas a jasně.
Všichni ztichli. David se otočil s panákem v ruce.
Kam? Do obchodu? Chybí chleba?
Ne, Davide. Jedu do hotelu. I já mám dnes svátek den osvobození od hrubosti a neúcty. Vy si tu užíváte svou starou partu. Tak si slavte. Lednice praská jídlem, dort je na balkoně. Myčka na nádobí, tablety pod dřezem. Třeba nám Veronika předvede mistrovství nejen v pojídání aspiku, ale i v mytí talířů.
Zbláznila ses? David vyskočil, převrhl sklenici. Slivovice se rozlila po ubrusu. Jaký hotel? Je noc! Máme hosty!
To jsou tvoji hosté, Davide. Ne moji. Tak si to užijte. Všechno nejlepší, kluci.
Vyšla z bytu a zavřela za sebou dveře, utlumila povyk a brblání Veroniky.
V taxíku nejdřív mlčky zírala na osvětlený večerní Brno. Pak si na internetu rezervovala nejlepší pokoj v centru.
Dobrý večer, máte volný pokoj? Apartmá nebo polopartmá? Výborně, přijedu do dvaceti minut. Prosím, připravte láhev sektu a ovocnou mísu na pokoj. A rezervujte mi masáž na zítra ráno.
V hotelu bylo ticho a vůně luxusního parfému. Žádný pach smažené cibule, žádný řinčení příborů, žádné cizí hlasy. Pokoj ji přivítal chladnou bílou povlečenou postelí.
Dala si sprchu, smyla ze sebe ulepenost večera. Oblékla župan, nalila si sklenku chlazeného sektu a vyšla na balkon. Pod ní zářilo a mlčelo město.
Telefon začal vibrovat už v taxíku, ale přepnula ho na ticho. Teď se podívala na displej. Patnáct zmeškaných od Davida. Tři zprávy.
Co to bylo?
Okamžitě se vrať, tohle je ostuda!
Kláro, není to vtipné, Veronika je v šoku.
Klára se ušklíbla a vypnula mobil. Udělala doušek sektu. Po letech byla úplně svobodná. Nemusela řešit, jestli hostům chutná maso, není-li televize moc nahlas, jestli se David neurazí. Byla sama, a bylo to krásné.
Ráno ji probudilo slunce. Přehodila se v posteli, objednala si snídani na pokoj vejce benedikt, croissanty a kávu. Poté šla na masáž, zaplavala si v bazénu. Rozhodla se zůstat ještě den. Nechtěla se vracet vůbec.
Mobil zapnula až večer dalšího dne. Zpráv bylo víc. A tón se změnil.
Kláro, kde jsi? Mám strach.
Kluci odešli hned za tebou. Řekli, že jsme cirkus.
Veronika odešla večer. Strašně jsme se pohádali.
Prosím, zavolej mi.
Klára vytočila Davidovo číslo.
Haló! Klárko! Panebože, žiješ? Kde jsi? Davidovi hlas se třásl.
Jsem v hotelu, Davide. Odpočívám.
Odpusť mi, vydechl. Jsem hlupák. Zkazil jsem to.
Povídej, řekla suše Klára. Jak proběhl večer vaší rodinné třídní schůzky?
Hrozně. Strašně. Jakmile jsi odešla, Adam vstal a řekl: Jste fakt exoti. Máma semetrika, táta trubka. Klára je v pohodě a vy jste ji vyštvali. S Jiřím odešli. Ani dort si nedali.
Klára cítila zadostiučinění. Kluci byli chytřejší než rodiče.
Co dál?
Veronika začala křičet. Že vychovala nevděčné spratky. Že jsi je poštvala proti ní. Pak začala rozkazovat, abych uklidil stůl. Řekl jsem jí, ať taky pomůže, když se cítí pani domu. Začala ječet, rozbila talíř. Ten z servisu od tvojí mamky.
Veronika rozbila talíř? Klářin hlas byl ledový.
Jo… Bylo to nechtěně. Máchla rukou. Nevydržel jsem, Kláro. Řekl jsem jí, ať si zavolá taxi a odjede. Strašně jsme se seřvali. Vyčetla mi všechno: malý plat, moji mámu, že jsem jí zničil život. Vyhodil jsem ji.
David chvíli mlčel, slyšet bylo jeho těžké dýchání.
Sedím tu sám. Mezi špinavým nádobím. Nic jsem neuklidil. Nemůžu. Jsem na dně. Kláro, vrať se, prosím. Jsem blbec. Už nikdy žádné bývalé u nás doma, přísahám.
Nádobí jsi neuklidil? zeptala se Klára.
Ne. Všechno zůstalo.
Tím líp. Máš čas do zítřejšího rána. Byt musí zářit. Žádné stopy po Veronice. Ani její okurky, ani aspik. Vyhoď to do popelnice. Jestli přijdu a ucítím její parfém otočím se a rozvedu se. Rozumíš?
Rozumím. Všechno vydrhnu. Hlavně přijď. Miluji tě. Opravdu jsem nechtěl, aby to tak dopadlo. Chtěl jsem vše pro dobro všech
Pro dobro všech máš dělat, když přemýšlíš hlavou, ne, když se snažíš zavděčit každému, řekla Klára ostře. Přijedu zítra na oběd. A Davide pokud ještě někdy někomu dovolíš mě kritizovat v mém domě, odejdu. Nebude to do hotelu. Na dobro.
Zavěsila. Za oknem hotelu se rozsvěcovala večerní světla. Klára dopila vlažnou kávu. Bylo jí líto Davida slabého, zmateného ve snaze být správným otcem. Ale ještě víc jí bylo líto sebe té, co to snášela roky.
Už nebude. Tahle malá hotelová výprava jí něco uvědomila. Má právo být šéfem. Ne rozumná, ne poslušná šéf v životě vlastním.
Když další den vešla do bytu, vonělo tu citronem a čističem. Okna dokořán, vyvětráno. David, se zarudlýma očima a mokrýma rukama, ji přivítal v předsíni.
Všechno jsem uklidil, hlásil, jako spráskaný pes. I záclony jsem vypral, byly cítit lakem na vlasy.
Klára prošla do kuchyně. Čistota. Žádné zavařeniny. Váza, kvůli které spor začal, pryč.
Kde je váza? zeptala se.
Vyhodil jsem ji, zamumlal David. S aspikem. Nechci ji už vidět.
Klára se k němu postavila, podívala se mu do unavené tváře.
Dobrá, řekla, svlékla kabát. Dej vodu na čaj. Dojíme můj dort. Pokud jsi ho v záchvatu nevyhodil.
David úlevně vydechl a objal ji, zabořil nos do jejího ramene.
Dort zůstal. Je výborný. Dal jsem si kousek v noci ze zoufalství. Kláro, jsi nejlepší. Odpusť blbce.
Odpouštím. Ale bylo to naposledy, Davide. Opravdu naposledy.
Sedli ke stolu na čaj. Klára se dívala na muže a věděla: někdy, abys zachránila rodinu, musíš z ní odejít. Aspoň na pár dní. Prázdné místo u stolu řekne víc než stovky slov.
Tak to bylo kdysi. Tehdy, v Brně, dávno. A ty dny změnily vše.