26.června 2026Deník
Ne, Víto, a co ona tak udělá? Moje manželka je jako dřevěná paní, vůbec jí to nevadí. Neboj se, kupce na její byt už mám připraveného.
Zůstala jsem stát v chodbě s dvěma pytli plnými nákupů. Klíče se ještě chvětly ve zámku ani jsem nestihla zavřít za sebou dveře. V pytlích ležely brambory, cibule, kuřecí stehna, bulgur ve výprodeji a tři jogurty pro Kostíka jen bílý a bez cukru. V hlavě jsem probíhala, jestli stihnu maso rozmrazit, nebo ho znovu hodím na pánvi jako ledový blok a skončí to spíše jako dušené, než jako smažené.
Václav stál zády ke vstupu, telefon přitiskl k uchu a míchal něco v hrnku instantní kávu se třemi lžičkami cukru. Nádobí po sobě nikdy neumyval.
Ona stejně ničemu neporozumí, mumlal a zakřičel z hrnku. Řeknu, že jsou potřeba papíry na převod, podepíšeš. Ona mi věří. Dřevěná. Žádné emoce, žádná povaha. Domácí pomoc je zdarma.
Zasmál se. Tenhle smích jsem poznala tak se smál s kamarády v garáži, když jsem po jejich posezení myla nádobí. Smál se i tehdy, když Kostík v dětství spadl z kola a já běžela s mastí, zatímco Václav stál a říkal: Tak co, holka, ať to sám vstane. V uších se ozvalo jako před tlakem. Prsty se zachytily za rukojeti pytlů, fólie se řezala do dlaní až na bílé pruhy. Pomalu jsem položila nákupy na podlahu, vytáhla telefon a zapnula diktafon.
Z kuchyně se ozývalo mumlání Václav právě diskutoval se Šimonem o rybářských háčcích a výletu k jezeru zítra. Vždy tak: nejprve vykouše jed, pak přejde na nesmysly. Jako by se nic nestalo. Jako bych byla opravdu dřevěná.
Přiložila jsem telefon k štěrbině pootevřené dveře a stála tak, dokud se Šimon nerozloučil a neřekl: Uzavřeme obchod příští týden. Pak Václav položil sluchátko, zakřičel a šlápnul botami ke lednici. Vypnula jsem nahrávku, schovala telefon do kapsy, zvedla pytle a tiše prošla kolem kuchyně do pokoje. Zavřela jsem dveře a opřela se zády o zárubeň.
Pod rukou mi hořela chladná oheň chtěla jsem bušit, chtěla jsem křičet jako pes. Dvacet čtyři let manželství. Kostík, škola, vysoká škola, jeho půjčky, které jsem splácela ze svých dovolených. Jeho matka, kterou jsem vozila do nemocnice třikrát týdně až do její smrti. Jeho ponožky, karbanátky, věčné Lubo, kde je moje modrá košile?. A teď jsem dřevěná. A kupce už mám.
Sedla jsem si na postel a dívala se na svoje ruce. Na nich se usazoval bulgurový prach. Podívala jsem se na snubní prsten tenký, oděraný. Dal mi ho, když jsme ještě bydleli v koleji a jedli špagety s kečupem. Chtěla jsem ho vyhodit oknem, ale neudělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla, jak mi říkala máma: Lubo, když tě někdo urazí, najdi si nejprve deset a pak rozhodni, co dál.
Dočetla jsem do dvaceti. Vstala jsem, umyla se ledovou vodou a vytáhla ze zásuvky starý zápisník. Našel jsem tam telefon Městského úřadu zapsala jsem si, kdy jsem za maminku zařídila invalidní důchod.
Na spojení hrála hudba. Ženský hlas vysvětlil, že zákaz na jakékoli převody lze nastavit přes portál veřejných služeb, ale lepší je přijít osobně. Řekla jsem, že přijdu. Hned teď.
Bylo skoro tři hodiny. Václav řval v kuchyni asi smažil vajíčka. Vyšla jsem do chodby a obula kabát.
Kam jdeš? zeptal se, ani se nepodíval. Pánev syčela.
Pro chleba. Na večeři nic nevyjdu.
No tak, přines mi i cigarety.
Šla jsem dál. V výtahu mě bušilo. Ne ze strachu, ale ze uvědomění, že po dvacet čtyřech letech dělám něco bez jeho souhlasu. Všechno rozhodovali společně i barvu tapet, a pak řekl: Bežová je nuda, mělo by být zelené. Já jsem mlčela.
V úřadu bylo prázdno. Úřednice u okénka dlouze kontrolovala dokumenty.
Opravdu chcete zakázat převod? Bez vašeho osobního přítomnosti nikdo, ani na plnou moc, nemůže byt prodat, darovat nebo vyměnit.
Přesně tak.
Zašustila na klávesnici. Po patnácti minutách jsem vyšla na ulici s papírem v ruce, schovala ho do vnitřní kapsy kabátu, kam jsem vložila i telefon s nahrávkou.
Domů jsem se vrátila s rohlíkem a balíčkem jeho oblíbených cigaret. Václav ležel na gauči, sledoval akční film. Šla jsem do kuchyně, zapnula konvici. Na pánvi byly připálené zbytky vajec. Umyla jsem je zvyklost.
Kolem sedmé zazvonil zvonek. Václav vyskočil, odhrnul svetr.
To je ke mně. Miláčku, dej konvici na plotýnku, přijde dobrý člověk.
Přikývla jsem.
Do chodby vešel muž kolem padesáti let, v drahém kabátě, s koženou brašnou. Václav se rozběhl, usmál se.
Seznamte se. Jmenuji se Oleg Borislav, realitní makléř. Jedná se o naši bytovou záležitost.
Vyšla jsem z kuchyně, otírala si ruce ručníkem a podívala se na Václava na jeho sebejistý obličej.
Václave, vzpomínáš, že jsi dnes odpoledne mluvil se Šimonem?
Zamrzl. Úsměv mu sloupnul jako špatně přilepené tapety.
Co? No něco se stalo, co?
Říkal jsi mi, že jsem dřevěná manželka. Říkal jsi, že už máš kupce na můj byt. Říkal jsi, že nic nebudu vědět.
Přerušila se dlouhá pauza. Makléř poskakoval z jedné nohy na druhou. Václav nejprve zbledl, pak se mu na tváři objevily šedé skvrny.
Co to křičíš, Miláčku? začal, ale já zvedla ruku.
Ne, nemusíš. Všechno jsem slyšela. Tady mám.
Vytáhla jsem telefon a spustila nahrávku. Jeho hlas zaplnil místnost: Manželka je dřevěná už mám kupce ona mi věří domácí pomoc zdarma»
Makléř ustoupil k dveřím.
Pane Václave, neřekl jste, že jsou nějaké komplikace?
Václav se na mě díval, jako na cizince.
Nahrávala jsi? Sledovala jsi mě? syčel.
Stála jsem ve dveřích s pytli, které jsem koupila ze své výplaty, abyste vy, Kostík a jeho přítelkyně měli večeři. A ty jsi mezitím prodával můj dům. Můj, Václave. Ne náš. Mamin.
Šel ke mně, ale já klidně pokračovala:
A ještě. Dnes jsem byla na Městském úřadu a nastavila jsem zákaz na jakékoli úkony s bytem bez mé osobní přítomnosti. Takže tvůj kupce ukážu na makléře musí hledat jiné řešení. Ten byt už se neprodává.
Makléř se stáhl.
Asi půjdu. Václave, zavoláme si. Omlouvám se.
Vyklouzl ven.
Zůstali jsme sami. Václav stál uprostřed místnosti a nasával vzduch jako ryba na břehu.
Co jsi udělala? Rozbila jsi všechno! Měli jsme plány!
Měl jsi plány. Já jsem měla víru. A ty ji dnes spálil. Nazval jsi mě dřevěnou. Dřevo však hoří. A já jsem vyhořela.
Posadil se na gauč, přitiskl hlavu k rukám.
Miláčko, promiň. Všechno se to rozpadlo. Nechtěl jsem. To byl Šimon, co mě nasměroval
Šimon, usmála jsem se. Vždycky je někdo jiný vinen. Ne ty, který čtyřiadvacet let žil na můj účet, pil můj čaj, spal v mé posteli a považoval mě za kus nábytku.
Sundala jsem prsten a položila ho na konferenční stolek.
Zítra podávám žádost o rozvod. Byt zůstane mně je to mamina dědictví, nemáš na to právo. Věci sbereš během týdne. Kostíkovi to vysvětlím sám, už je dospělý.
Milá
Ne. Nemáš ponětí, jak je mi teď lehce. Poprvé po letech už neplánuji, co uvařím. Mám svůj domov. Mám sama sebe.
Šla jsem do ložnice, zavřela dveře. Telefon pípnul zpráva od kamarádky: Jaký byl den?
Napsala jsem: Skvělý. Přestala jsem být dřevěná.
Ráno jsem se probudila v sedm. Místo toho, abych běžela nalít vodu pro Václava, natáhla jsem se, oblékla županu a šla připravit kávu. Mletou, s skořicí. Václav pije jen instantku. Já vždycky milovala pravou kávu.
Vyšel z pokoje s rozcuchaným výrazem, podíval se na turecký džezvu v mé ruce.
A já?
A tobě, Václave, už se nehne žádná dřevěná pomocnice. Dřevěná se občas probudí.
Vypila jsem doušek. Káva byla pálivě horká. Ruce stále třásly, šálek se mi skřípěl o zuby. Přesto to byla nejlahodnější káva v mém životě, protože jsem ji vařila jen pro sebe.
Zaklepalo na dveře. Položila jsem šálek, šla otevřít. Na prahu stál Oleg Borislav, tentokrát bez kožené brašny, ale s rozpačitým výrazem.
Promiňte, že přišel tak brzy. Včera mi manžel řekl, že byt je váš, ale já to nevěděl Chtěl bych vám nabídnout své služby. Jako majitelce. Kdybyste chtěla něco měnit, prodat nebo koupit rád pomohu. Upřímně. Bez komplikací.
Zůstala jsem stát a dívala se na něj. Z kuchyně vyšel Václav s pokřiveným úsměvem.
Co tady děláš? zakřičel.
Pracuju, řekl Oleg klidně. Mám teď nového klienta.
Podal mi vizitku. Vzala jsem ji, otáčela v rukou, pak se podívala na Václava, na jeho zoufalou tvář, na makléře s profesionálním úsměvem.
Víte, pane Borisvalde, přemýšlím o tom. Ale ne dnes. Dnes mám plán koupím si kočku. A možná i novou pánev.
Makléř přikývl, rozloučil se a odešel. Václav něco zamumlal a zmizel za dveřmi. Já jsem zavřela dveře, opřela se zády o rám a zasmála se. Tichý, téměř neslyšný smích. Poprvé po letech jsem se smála ráno ve vlastní vstupní hale.
Dokončila jsem kávu a usmívala se. Přemýšlela jsem, že kočku pojmenuji Marta, po té, co žila u nás v dětství, než ji táta dal sousedům srst všude. Teď budu mít svou Martu. A nikdo mi neřekne, že srst je problém.