Manžel odmítl utrácet svůj plat za potraviny a domácí výdaje

Dobré zprávy

Navzdory tomu, že už šetříme na všem možném, manžel nedávno prohlásil, že chce začít dávat peníze stranou na byt pro našeho syna. Včera, hned jak dostal výplatu, mi dost nekompromisně řekl: Začínám šetřit na byt pro našeho syna. Ale já z této jeho rozhodnosti radost nemám. Potřebuji to všechno někomu svěřit, možná už jen deníku. Tady jsou důvody, proč mi to vrtá hlavou.

Před víc než deseti lety přijel manžel do Brna s tím, že vydělá nějaké peníze. Dělá na stavbě těžká práce, každý den. Když jsme se ještě neznali, prakticky celý plat posílal své matce na Moravu, sám si nechával jen pár stokorun na jízdné a jídlo. Kolegové mu radili, ať šetří na vlastní bydlení, ale on nemohl matce nic nechat odepřené. Kromě něj má ta žena ještě dva syny, ti jí také přispívali, ale nikdy ne celou výplatu jako ten můj.

Když jsme se vzali, nastěhovali jsme se do bytu mé mámy a babičky, jehož stěny už dávno nezažily žádnou rekonstrukci ani nový nátěr.

Ze začátku byl ke mně laskavý a pozorný. K mojí mámě a babičce si držel odstup, byl uzavřenější. Myslela jsem si, že je to dočasné a že si na sebe zvykneme. Bohužel, nebylo to dočasné zhoršilo se to. Po roce začal pít, byl hrubý vůči mně i mojí mámě a často nám vyčítal, že žijeme v neopraveném bytě. Tenkrát bych bývala měla odvahu k rozvodu, ale on mě začal přesvědčovat, abychom měli dítě. Moje naivita a láska mi říkaly, že se vše zlepší, když se narodí dítě. Tak jsem otěhotněla.

Všechno se ale ještě zhoršilo. Peněz byl neustále nedostatek. Moje mateřská byla sotva na plenky, přesto jsme hospodařili ze společného rozpočtu.

Maminka ze svého mizerného platu platí energie, kupuje mi drahé léky (mám totiž chronické potíže) a zbytek dává na jídlo a běžné potřeby. Babička si ze své malé penze spořila na pohřeb, ale všechny úspory nám dala na svatbu.

Manžel doufal, že jeho příbuzní dají na svatbu peníze, nikdo nic nedal. Oslavu jsme zvládli jen díky babiččiným úsporám a jeho platu. Přitom jsme mohli oslavovat skromněji, ale on chtěl svatbu ve velkém stylu.

Za všech sedm let manželství finančně podporoval hlavně svou matku. Za tu dobu byl její byt kompletně rekonstruován a většina nových spotřebičů byla z peněz mého muže. Když jsme jednou měli v rodinném rozpočtu obrovskou krizi, náhodně jsem našla jeho tajnou úschovu peněz ukládal je bokem, aby je mohl mamince zase poslat. Kvůli tomu jsme se pohádali tolikrát, vždycky slíbil, že toho nechá.

Po smrti jeho matky se on a jeho starší bratr zachovali podle mě hloupě a vzdali se svého podílu na domě ve prospěch nejmladšího bratra.

Takže to vypadá, že manžel nejdříve investoval peníze do bydlení své matky, potom se podílel na financování u nás doma, a když už nic neměl, vzdal se i dědictví. Nevěnoval pozornost mým prosbám, ať si alespoň nechá to, na co má podle zákona právo.

Po narození dítěte se můj muž radikálně změnil: začal být agresivní, na jídlo a věci potřebné pro mě i dítě vydával minimum. S mou mámou se hádal kvůli každé maličkosti, a do práce chodil čím dál více s kocovinou. Rozvod si teď nemohu dovolit dítě je příliš malé, navíc sama nevím, jestli moje zdravotní komplikace poleví. Slyšela jsem i, že mě po návratu z mateřské můžou z práce propustit zkrátka nemám teď možnost opustit manžela.

On mých potíží samozřejmě využívá. Nejednou mi připomenul, že já, máma i babička žijeme na jeho platě. Že má všeho plné zuby, že nemůže všechny uživit. Přitom ví, že živíme společnou domácnost tedy z peněz jeho, mých, maminčiných i babiččiných.

Vícekrát jsem s ním mluvila o tom, jak sním o našem vlastním bytě pro našeho syna ale je to dál jen sen, protože na to prostě nemáme peníze. Včera však přišel s tím, že bychom měli odkládat třetinu jeho platu. Což znamená, že musíme všichni utahovat opasky a trápit se Bůhvíjak dlouho já s tím prostě nesouhlasím. On ale trvá na svém.

A nejvíc se bojím, že ve skutečnosti nešetří pro syna, ale pro sebe. Mám takový pocit, podle našich napjatých vztahů, že chce našetřit dost, aby mě mohl opustit a my mezitím budeme živořit.

Řekla jsem mu o svých obavách. On mi na to odvětil, že má taky strach že ho časem vyhodím z bytu a rozvedu se s ním. Tolikrát jsem ho v duchu touto představou vyhrožovala, protože nechci pořád snášet ty jeho ponižující poznámky. Ale ve skutečnosti přece rozvod nechci, obzvlášť ne, pokud se začně chovat aspoň slušně k mojí rodině.

On nemá snahu se měnit. Můj život i život mých nejbližších se kvůli němu změnil v noční můru, ze které pořád nemůžu najít cestu ven…

Rate article
Add a comment