Navzdory tomu, že už šetříme na všem možném, můj manžel včera po výplatě neústupně prohlásil: Začnu šetřit peníze, abych koupil byt pro našeho syna. Tahle zpráva mě však vůbec nepotěšila, a teď vám povím proč.
Před více než deseti lety přijel manžel do Prahy z malého města za výdělkem. Pracuje na stavbách není to lehká práce, dlaně má poškrábané jako kůra borovice. Než jsme se poznali, posílal téměř všechen plat své mamince do Třebíče. Zůstával si jen na rohlíky a kafe z automatu. Kolegové mu radili, ať šetří na vlastní bydlení, ale on měl radost, když mohl matce dát i poslední korunu. Měla ještě dva syny, kteří pomáhali taky, ale ti nenechávali doma úplně všechno, jako ten můj budoucí muž.
Po svatbě jsme se nastěhovali ke mně domů do jakéhosi panelákového bytu, kde na zdech tančily stíny starých oprav a zdi páchly dávným omítáním. Bydlela tam se mnou i moje maminka a babička.
Zpočátku byl manžel mírný, laskavý. Ale s matkou a babičkou se zdráhal navazovat bližší vztah, jeho úsměv nad šálkem čaje nikdy nedosáhl až k očím. Domnívala jsem se, že si časem zvykne, že ledy roztají. Ale rok přešel a on se proměnil k horšímu. Začal víc pít pivo, byl hrubý, a když měl horší den, vyčítal nám, že jsme za těch několik let byt neopravily. Nejrozumnější tehdy by bylo rozvod, jenže byl to on, kdo mě přemlouval, abychom měli dítě, srdce mi pro něj měklo, a já uvěřila, že dítě přinese změnu. Otěhotněla jsem, narodila se nám dcerka pardon, syn, všechno se tím mělo zlepšit.
Ale místo světla přišla tma. Peníze mizely rychleji než pivo na pouti v Českém ráji. Můj rodičovský příspěvek stačil sotva na plínky, přesto jsme sdíleli společnou kasu. Mamka ze své učitelské almužny platila energie a nakupovala mi drahé léky, protože mám nemoc, která se neptá, kolik stojí paralen. Zbytek často padl na máslo, chleba, brambory. Babička si šetřila penzi na pohřeb, měla už pěknou sumu, ale dala nám ji na naši veselku.
Manžel doufal, že jeho rodina také něco přihodí na svatbu, ale nikdo neposlal ani pohled. Nakonec byla velká svatba za babiččiny peníze a z jeho výplaty. Přitom bych raději slavila někde ve sklepě s chlebíčky, ale muž chtěl slavnost jak na zámku.
Celých sedm let společného života dával peníze matce, nejen dárky k Vánocům, ale i na nový nábytek, lednici, televizi vše z jeho úspor. Když jsme doma neměli na jídlo, náhodou jsem našla skrýš, kam si schovával peníze pro ni. Hádali jsme se, sliboval, že už se to nestane, ale víte, jak takové sliby v noci šumí, ráno už dávno neplatí.
Později, když tchyně zemřela, byl on i jeho bratr prý velkorysí (a podle mého i bláhoví): vzdali se podílu na domě ve prospěch nejmladšího bratra. Takže teď není manželovi nic, ani klíče, ani střechu nad hlavou. Prosby, ať si vezme, co mu právem náleží, ignoroval.
Po narození našeho syna se proměnil v někoho jiného: byl zlostný, spořivý, koupit něco do ledničky byla věc na debatní kroužek. S mamkou se hádal už kvůli drobnostem, pivo vonělo v bytě častěji a já měla pocit, že na něj sedla stínka. O rozvodu nemůžu ani uvažovat, dítě je malé, já nemocná, a navíc se šeptá, že po mateřské mi dají v práci výpověď sama bych tohle neutáhla.
Využívá mojí slabosti. Rád mi připomíná, že živí nejen mě, ale i mou matku a babičku. Přitom ví moc dobře, že peníze dáváme dohromady já, mamka, babička, on. Společný pytel korunek.
Mnohokrát jsme spolu (aspoň v těch lepších snech) rozmlouvali o vlastním bytě pro syna to je i můj sen. Realita je jiná: peněz máme málo, chybí nám štěstí i odvaha. Včera však rozhodl, že třetinu platu prostě odloží stranou. To pro nás všechny znamená další utažení opasků, prázdnější lednici, roky nejasného čekání s tím já souhlasit nemůžu. On ale tvrdí, že to bude po jeho.
Obávám se, že vlastně šetří ne na syna, ale na vlastní útěk. V naší napjaté domácnosti cítím, že se chystá sbalit uzlíček, hodit nás o hladu do světa a koupit si pro sebe trošku klidu za úspory našich trápení.
Když jsem mu svoje obavy sdělila, odpověděl, že se vlastně také bojí třeba já časem požádám o rozvod a vyhodím ho z bytu. V duchu jsem mu občas vyhrožovala, že to udělám, ale nikdy bych k tomu nesebrala sílu. Pokud nebude hrubý na moji mamku a babičku, nikdy to ani nevyslovím.
Ale změna stále nepřichází. Můj život a život mých blízkých se stal zbloudilým snem, do kterého občas zvoní zvonek tramvaje, někdy v dálce houká parník na Vltavě, a já nevím, jak se z toho bloudění vůbec někdy probudíme.