Teta mého manžela mu odkázala malý byt v centru Brna. Byt je opravdu skromný, ale poloha je vynikající. S manželkou máme tři děti nejstarší dcera jménem Drahomíra má devatenáct let a studuje na vysoké škole, nejstarší syn Pavel má dvanáct, nejmladší syn Štěpán je ještě školkáček, pět let. Sami bydlíme v prostorném bytě se třemi ložnicemi, takže si nikdo nestěžuje na nedostatek místa.
Teď jsme se pohádali s manželkou kvůli tomu zděděnému bytu. Navrhla, že bychom ho mohli přenechat Drahomíře, protože už je dospělá a možná se brzy vdá. Jenže já si myslím, že by to nebylo fér vůči klukům navrhuji tedy byt prodat a peníze rozdělit mezi všechny děti rovně ať dostanou, až budou dospělí. Ale žena mi říká, že je to hloupost, protože za ty peníze, dejme tomu dvě nebo tři sta tisíc korun každý, si opravdu žádné bydlení ani nezařídí.
Kdybychom udělali, jak chci já, peníze budou ležet na bankovním účtu až do jejich plnoletosti. Drahomíra by si za to mohla koupit nějaké levnější auto, ale rozhodně ne byt. Já zase říkám, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše aspoň by jedno dítě mělo jistotu, že nebude muset řešit bydlení. Na kluky bychom, až povyrostou, zkusili vymyslet jiné řešení.
Ale moje manželka se bojí, že když dáme byt jen Drahomíře, kluci jí to budou vyčítat a pokazí jim to vztah. Já si myslím, že Pavel i Štěpán jsou ještě malí, zatím to neřeší, a budeme mít čas vymyslet pro ně něco do budoucna.
Drahomíře jsme zatím nic neřekli, protože jsme se s manželkou dohodli, že to nejdřív pořádně zvážíme. Ten byt od tety je momentálně ve špatném stavu, potřeboval by rekonstrukci, a my na ni teď nemáme peníze.
Pořád přemýšlím, kdo z nás má vlastně pravdu já nebo manželka? Mám trvat na svém, nebo mám ustoupit? Anebo existuje ještě úplně jiné řešení, které zatím nevidíme? Co byste udělali vy?