Manžel na víkend

Dobré zprávy

Manžel na víkend

Karbanátek ležel přesně uprostřed talíře. Aleš na něj koukal a břicho mu zrádně kručelo.

Lído, můžu si vzít chleba se salámem? Mám fakt hlad.

Aleši, večeře bude za dvacet minut. Hlavní jídlo vystydne.

Vezmu si jen kousek, slibuju, malý.

To jako nevydržíš těch dvacet minut? Všechno jsem pečlivě načasovala. Brambory budou v 19:15, kuře v 19:20. Jestli si teď dáš svačinu, nebudeš mít hlad na večeři.

Aleš si rezignovaně sedl ke stolu. Lída u lednice štelovala pečlivě všechny potraviny: mléko na pravou druhou poličku, sýr do boxu na sýr, jogurty podle data spotřeby, ty, co se kazí nejdřív, pěkně ke dveřím.

Aspoň si můžu nalít čaj?

Nalej. Ale jenom jednu lžičku cukru.

Lído, už nejsem dítě!

Jsi potenciální diabetik. Tvůj táta měl cukrovku, děda měl cukrovku. Jedna lžička.

Aleš se natáhl po konvici, ale Lída už byla u něj, sebrala mu hrníček, zalila čaj, pečlivě odměřila přesně jednu lžičku cukru a položila čaj před Aleše.

Tady to máš.

Aleš mrkl na hrníček, pak na její záda, pak upil. Čaj byl slabý a skoro bez cukru. Neřekl nic.

Venku už byla tma. Říjen v Praze se stmívá brzo a na jejich sídlišti, kde paneláky stojí jako krabičky od sirek, přicházela tma ještě rychleji. Lampy na dvoře svítily jasně, auta stála na obvyklých místech. Všechno jak má být.

Bylo jim pěta-padesát a padesát sedm. Spolu byli třicet let. Byt byl čistý jako operační sál a tichý jako knihovna.

***

V sobotu jejich domácnost startovala přesně v osm. Ne že by se nemohlo spát dýl, ale v osm začínal seznam úkolů. Lída ho pečlivě sepisovala v pátek do čtverečkovaného sešitu.

8:00 Snídaně.

8:30 Vytírání.

10:00 Nákup. Potraviny v supermarketu Albert na Jižním Městě, drogerie zvlášť.

12:00 Oběd.

13:00 Odpočinek na hodinu.

14:00 Návštěva tety Boženy.

17:00 Návrat.

17:30 Večeře.

18:30 Televize nebo knížka.

22:00 Spát.

Aleš už ten rozpis znal zpaměti. Ne že by ho četl. Prostě se pět­náct let neměnil, měnil se jen čas návštěvy nebo jméno obchodu.

Vytíral předsíň, posouval hadr od zdi ke zdi a myslel na rybaření. Jen tak na rybaření. Jak dlouho už nikde nebyl? Snad osm let. Naposled byl s Karlem, kolegou z fabriky, na Slapské přehradě. Chytili tři malé okouny a jednoho karase. Seděli u vody do tmy a vařili rybí polévku v plechovém hrnci na ohni. Karel vyprávěl vtipy a chechtali se tak, že všechny kachny vyletěly pryč.

Domů přišel pozdě v noci. Lída nespala.

Víš, kolik je hodin?

Já vím, Lído. Jsme se zdrželi.

Zdrželi. Volala jsem ti osmkrát. Večeře je v lednici, už není, co bývala.

Promiň.

Víš, jak jsem se bála?

Omlouvám se, Lído.

Pak už na ryby nejezdil. Ne že by zakázala. Prostě tak nějak, buď byly důležitější věci, nebo už přestal navrhovat. Bylo jednodušší nic neříkat.

Aleši, tu hadru máchej pořádně! Nevymačkávej ji úplně, jinak budou šmouhy.

Vymáčkl hadr tak, jak chtěla. Podlaha se leskla. Lída jednou do telefonu kamarádce pronesla: U mě bys mohla jíst z podlahy. Aleš to slyšel přes stěnu a pomyslel si, že by nikdy nechtěl jíst z podlahy, i kdyby na ní mohl operovat.

Nákup proběhl podle plánu. Oběd taky. Teta Božena je nacpala bramborovými štrůdly, trochu se jí zezdola připálily, ale Lída decentně, zato nahlas pronesla: Boženko, asi ti ta trouba zase peče nerovnoměrně. Aleš snědl tři a myslel, že jsou právě proto výborné.

Vrátili se o deset minut dřív.

Lída dala nákup na stůl, postavila konvici a vytáhla tvarohovou bábovku, tu, co už byla ráno hotová. Nakrájená na šest přesných kusů.

Aleš si sedl ke stolu, zadíval se na bábovku a zachvátila ho zvláštní malá panika ne z bábovky, ale z té jistoty, že ví, co bude zítra. A pozítří. Za týden. Příští rok.

Všechno dojedl, dopil, dal si televizi.

***

Vysavač se rozbil ve středu večer. Prostě přestal sát. Aleš ho rozšrouboval na kuchyňském stole ucpaný filtr, ulomené držení kartáče nic světoborného. Po dvaceti letech v Zetoru jako strojní inženýr si s vysavačem fakt věděl rady.

Lída se objevila ve dveřích.

Co to děláš?

Opravuju. Filtr zacpanej, kartáč má ulomený uchycení.

Zavolej opraváře, nemusíš všechno dělat sám.

Lído, je to drobnost.

Třikrát jsi opravoval žehličku drobná oprava. Jednou už ani nesvítila, podruhé topila z jedné strany. Opravář to bude dělat dvakrát dráž.

V něm se cosi hnulo. Taková tichá hrouda v břiše. Podíval se na vysavač, na ruce, na její klidnou tvář.

Já to spravím, Lído.

Aleši…

Opravím. Hotovo.

Překvapeně se na něj zadívala, pak nakvašeně odešla. Vysavač spravil, sálo to líp než předtím. Lída prošla kolem, zkontrolovala, kývla a mlčela.

Čekal aspoň Dobrá práce.

***

Inzerát našel přilepený u vchodu do metra. Opravy staré techniky, nářadí apod., adresa uvedena. Hned si vzpomněl na svůj přehrávač Tesla, starý už léta, co ležel nefunkční na polici v předsíni. Lída vždycky chtěla, aby ho vyhodil. Aleš odpovídal poz­ději a zas ho vrátil na poličku.

Přinesl si jej do bytu ještě před svatbou, za půjčku od otce. Teslu, na kterou poslouchal Nohavicu a Hutku, desky stály vyrovnané na chodbě kolejí. Když se s Lídou sestěhovali, přestěhovala desky do krabice, krabici do komory: Chytá to prach. Občas krabici jen potichu otevřel a pohladil.

Telefon inzerátu byl hluchý. Aleš se teda rozhodl zajít na adresu osobně. Bylo to v Nuslích, ve starším činžáku, s opadanou fasádou, těžké dřevěné dveře.

Třetí patro, zazvonil, dlouho se nic nedělo, pak se ozval rachot a otevřela paní jeho věku v zástěře od barev, vlasy rozcuchané, proužek zelené přes tvář.

Dobrý den. Volali jste ohledně inzerátu?

Ano, byl jsem se zeptat

Pojďte dál, jsem Valentýna, nebo prostě Valča. Dejte pozor, v chodbě mám na zemi stojan.

Vešel a zarazil se. Takhle vypadala snad jedině umělecká dílna: plátna, staré, nové, nedokončené, někde třikrát přemalované. Po parapetu štětce v hrníčku, tuby, noviny na zemi, se kterými si někdo vytřel boty. Na pohovce rozvalený rezavý kocour, královský impozantní pohled.

Bylo tu cítit barvami, lněným olejem, kafem a životem.

Omlouvám se za bordel, malovala jsem od rána.

Nevadí, řekl a divil se, jak to myslí vážně.

Takže co potřebujete spravit?

Přehrávač. Tesla. Nemotorizuje. Zkoušel jsem to, ale asi spíš motor.

Teslu znám! Není vybitá baterie v dálkáči? Občas oxiduje kontakt.

Kontroval jsem. Nic. Spíš uvnitř.

Valča kývla.

Přinesl jste ho?

Ne, chtěl jsem se jen informovat. Telefon jste nezvedala.

Jé, ten pořád ztrácím, naposledy pod gaučem. Přineste přehrávač, mrkneme. Ale když už jste tu můžete mi pomoct? Slevím vám, fakt.

***

Stojan byl rozklížený, nedržel plátno ve správném sklonu.

Tady, ukázala na pant, šroub vypadl, dala jsem tam vrut, ale je moc malý, všechno se to kýve.

Aleš přiklekl, prohlídl, poprosil o šroubovák. Valča přinesla tři různé, očividně netušila, jaký je který. On zabral správný, omotal vrut izolačkou, zatáhl, stojan držel.

Je to improvizace. Potřebujete šroub M6, s matkou. V každém železářství.

M6, opakovala vážně, radši to napíšu.

Vzala štětec, popadla černou barvu a na tu novinu na zemi zahrozila: M6 s matkou!!

Aleš rozesmál. Jen tak, najednou.

Tu novinu stejně vyhodíte.

Ne! Nalepím na ledničku. Jdeme na čaj? Mám včerejší zelné pirohy.

Chtěl říct, že musí domů. Že Lída

Rád, řekl.

***

U Valči na kuchyňce. Okno do dvora, na parapetu rostlo cosi v květináči. Pirohy na talíři, žádné ubrousky, jen hromada.

Aleš si vzal, byl to kus včerejška, trošku gumový, ale výborný, se zelím, vejcem a cibulí přesně, jak to dělala jeho máma.

Výborné, řekl.

No Po pravdě jsem péct neuměla. Naučila mě dcera, než odjela. Studuje v Brně na kunsthistorii, dvacet dva, dospělá, vážná, ne jak já.

Byla jste tu vždycky?

V bytě dvacet pět let. Dřív s manželem, teď jen s kocourem Matějem. Rozvod před rokem.

Matěj se líně otočil na gauči, mrskl ocasem. Aleš se zadíval do okna na strom dosud s pár žlutými listy.

Byla jste smutná?

Ze začátku. Ale pak to znáte? Dlouho jdete v těsných botách, pak sundáte a zjistíte, jak to tlačilo a že jste si zvykla na bolest.

Vy jste inženýr? zeptala se Valča.

Jo, v Zetoru, dvacet let. Práce jako práce. Dřív mě bavily mechanické věci. Opravovat mimo fabriku. A taky ryby.

Ryby? Povídejte.

Překvapeně zjistil, že ho to samotného překvapuje. Lídu ryby nudily. Co tam je k povídání, prostě se čeká Alečka Valča poslouchala.

Jezdili jsme s tátou na Sázavu. Vstávalo se ve tmě; pamatuju, jak voda voněla. Ticho, slyšíte, jak ryba třískne ocasem.

Valča si podepřela tvář. Když mrkl na hodiny, seděl už dvě a půl hodiny. Bylo skoro devět.

Ježíš, už musím letět.

Ano, jasně. Díky za stojan. A za ryby.

Za ryby?

Že jste to řekl. Skoro to cítím.

Cestou k metru si říkal: kdy mě někdo takhle naposledy poslouchal?

***

Lída seděla v kuchyni. Na stole studená večeře pod pokličkou. Výraz, co věstil delší rozhovor.

Kde jsi byl?

Šel jsem kvůli přehrávači. Umělkyně potřebovala opravit stojan, tak jsem se zdržel.

Neoznámil jsi to.

Lído, netušil jsem, že to bude tak dlouho.

Čekala jsem tě v sedm. Dělala jsem karbanátky. Už jsou dávno vystydlé. Dva­krát jsem je ohřívala, teď jsou suché.

Aleš se podíval na talíř a na ni.

Promiň, kvůli karbanátkům.

Nejde o karbanátky! Máme pravidla. Když jdeš ven, napíšeš. To je základní slušnost.

Svlékl bundu, zavěsil ji. Ruce v klidu, něco uvnitř jak pružina.

Už jsem jedl u ní. Pirohy.

Pirohy.

Ano.

Aleši, šel jsi kvůli Tesle a přišel domů v devět večer. S pirohy.

Pomohl jsem opravovat, dal jsem si čaj. Žena, malířka. Samotná, bez muže.

Jaká to je?

Valentýna, 54 let, učí v Domově umění, rozvedená.

To už znáš její životopis.

Dali jsme si čaj a povídali. Nic víc.

Lída nahněvaně strčila talíř do lednice.

Ohřeješ si sám, jestli budeš chtít. Jdu spát.

Odešla z kuchyně. Aleš zůstal. Za oknem pršelo. Myslel si, že déšť taky není na rozpisu.

***

Následovalo pár dalších návštěv. Tesla byla spravená, Valča našla známého opraváře. Opět tam poseděli u čaje, Aleš tentokrát přinesl třešňový koláč z cukrárny. Pak šel zase, prý jestli už má M6ku. Měla, ale špatně M4, spletla to. Chechtali se. Opravil to on svým šroubem. Lídě říkal, že jde do té dílny, ale nevyprávěl podrobnosti. Lída se časem přestala vyptávat.

Jednou se zdržel déle, protože s Valčou probírali reprodukce Cézanna mluvila tak znamenitě o světle, že čas zmizel. Nic podobného kdysi nezažil.

Lída čekala.

Karbanátky

Lído, poslechni si

Teď nebylo v jejích očích rozčílení, ale nefalšovaná úzkost.

Aleši, co se to děje?

Nic. Prostě jdu k přítelkyni, kecáme, pomůžu, někdy. Baví mě to.

Víš, co říkáš?

Vím. Nic víc; jsme si prostě blízcí.

Aleši, jsme spolu třicet let! Vedu domácnost, nakupuji, vařím, myslím na rozpočet. Jsem hlavní účetní v Metrostavu, mám odpovědnou práci. Každý den to zvládám.

Vím, Lído.

Tak proč raději cizí žena než domov?

Odpověď nenašel. Nebo ano, ale říct ji nebylo možné.

***

V pátek večer se zbalil. Dvě košile, holicí strojek, knížka, co si chtěl přečíst roky. Lída stála ve dveřích, pozorovala ho, jak balí.

Kam jdeš?

Potřebuju být chvíli sám. Ujasnit si věci.

Aleši, to je hloupost.

Možná. Ale jdu.

K ní.

Myslím, že na to přijdu sám.

Zavřel tašku. Podíval se na ni. Stála naprosto vzpřímeně, domácí župan bez poskvrny, stejná panovačnost ale tentokrát v očích bezradnost.

Ozvu se, řekl.

A šel.

***

Valča ho nevyptávala. Zavolal, jestli může pár dní u ní být. Jasně, gauč je volný, přijeď.

Spal v její pokoji mezi plátny. Matěj v noci přišel a lehl mu do noh. Ráno vařila kávu v džezvě s kardamomem. Povídali si jen tak, o počasí, o Matějovi, který ochutnal opět kytku.

Lída volala. Ze začátku každou hodinu, pak méně. Aleš občas vzal telefon.

Aleši, vzal sis prášky na tlak? Máš je?

Mám.

Teplou bundu? Má být pod nulou.

Mám.

Připomínám, zítra máš doktora ve čtyři. Objednávka od ledna.

Dobře.

Aleši, nemůžeš už přijít domů? Co ti tam chybí?

Sekunda ticha.

Lído, zavolám zítra.

Pak přišlo SMS od Tamary: Aleši, jste normální? Liduška je hotová. Pak volal vedoucí z dílny: Lído volala, že jsi odešel z domova. Později SMS od Lídina bratrance, s kterým se Aleš vídával jednou ročně.

Četl ty zprávy a uvědomoval si: Lída svolala všechny síly, které měla. V každé situaci něco udělala. Ale tentokrát je cílem on.

Jak ti je? zeptala se Valča večer.

Divně, připustil. Je to až vylekávající.

Nedivím se.

Dnes ráno jsem sáhl po jiné košili tmavě modré, ne bílé nebo šedé. Víš, já si sám nevybíral asi dvacet let.

Ona ti vybírala?

Vždy mi připravila věci. Říkala, že si vyberu out, co se nehodí nebo není podle počasí. A já si zvykl.

Valča mlčela.

Ona mě má ráda. Vím to. Má mě ráda, jak umí.

Věřím ti.

Ale vedle ní jsem se ztratil. Prostě jsem byl částí jejího rozpisu, ne člověk.

***

V neděli přišla Lída. Zjistila adresu podle výpisu hovorů. Aleš otevřel, chvíli si hleděli do očí.

Můžu vejít?

Uhnul stranou.

Lída prošla chodbou, letmo přelétla boty, jeden pár převržený na bok, na věšáku pestrobarevná šála, vedle kabát od barvy. Z druhého pokoje kousek plátna.

Valča vyšla z kuchyně. S Lídou si vyměnily pohled.

Dobrý den, řekla Lída.

Dobrý, odpověděla Valča tiše.

Lída se obrátila k Alešovi:

Jsi v pořádku?

Jsem.

Prášky bereš?

Lído

Jen se ptám.

V kuchyni právě dochystal salát okurky byly nakrájené nestejně, šikmo, některé tlustší, některé tenčí. Lídu z toho málem šlehlo takhle se to přece nekrájí!

Lído, řekl, nemusela jsi jezdit.

Aleši, celý život jsem ti věnovala. Třicet let. Všechno pro tebe!

Vím.

Tak proč?

Valča tiše, od dveří:

Lído, můžu něco říct? Ne jako sokyně, jen člověk zvenčí.

Povídejte, řekla Lída, aniž se otočila.

Péče, to je, když druhému je s vámi lehko. Když může být sám sebou. Když je druhému s vámi těžko, už to není péče. Nedala jste mu dýchat, Lído.

Dlouho bylo ticho.

Vy nevíte nic o našem životě.

Nevím, kývla Valča.

Aleš chytil Lídu za ruku, neucukla.

Lído, podávám žádost o rozvod. Rozhodl jsem. Není to proto, že bych tě neměl rád. Já už prostě takhle nemůžu.

Lída se dívala na jejich spojené ruce. Pomalu mu ji vytáhla. Vzala kabelku z chodby, záda jako pravítko, držení jako vždy.

Prášky máš v modré krabičce, pravý horní šuplík.

Dveře se zavřely.

***

Rozvod trval půl roku. Byt zůstal Lídě, Aleš se nehádal. Pronajal si pokoj v téže ulici, co Valča, jen o dům dál. Bylo to komické i trapné, ale jinak to nešlo.

Život přestavoval pomalu. První týdny dělal nesmysly: kupoval chleba, který mu prostě sednul do oka, večeřel u lednice z plastového boxu, šel spát ne v deset, ale podle sebe. Jednou koukal na televizi až do jedné, protože dávali starý film, co neviděl roky a měl z toho radost jako malý kluk, co tajně ujídá marmeládu.

S Valčou šlo všechno pomalu, oba ucítili, že to má cenu, a tím víc nespěchali.

Na jaře jeli na ryby.

Aleš půjčil pruty, jeli v červené škodovce, co funěla a kouřila, k rybníku u Dobříše. Valča nikdy rybařila, takže jí všechno připadalo směšně nové.

Ráno chlad, tráva mokrá. Aleš zjistil, že zapomněl termosku.

Nemám kávu, sakra.

Nevadí, Valča mávla rukou, koukej na mlhu.

Mlha bílá, tichá, slunce teprve stoupalo, světlo bylo růžové a vodorovné.

Krásné, co? zašeptala Valča.

Moc.

Vytáhl jednoho okouna. Nebyl velký, zato čiperný. Valča vykřikla, ať ho pustí zpátky a on to udělal.

Domů dorazili bez ryby, pořádně od bláta, protože Aleš uklouzl, stáhnul Valču a oba se váleli, smáli tak, až splašili kachny na celé vodě.

Bundy zničené.

To je fuk, smála se Valča, hlavně, jaké bylo ráno.

Díval se na její zamazaný rukáv, rozesmátou tvář a říkal si: tohle je život. Prostě život, ne rozpis. Špinavá bunda a růžová mlha.

***

Vzali se na podzim, o rok a půl později. Svatba byla malá; Karel z fabriky, Valčina kamarádka Irena fotila a Matěj kocour důstojně vyčkával na parapetu.

Život s Valčou byl živý a občas bláznivý. Klidně utratila půl rozpočtu za barvy, zapomněla na chleba. On poskládal díly starého rádia po celé kuchyni. Ona ztratila klíče dvakrát týdně. On nechával nářadí, kde ho napadlo. Jednou našla jeho klíč v ledničce a on neví proč.

Ale když se pohádali, nikdo nedělal inventuru cizích chyb. Nikdo nevedl skóre. Pohádali se, mlčeli, pak někdo první přišel do kuchyně a postavil konvici na čaj. Tím bylo vyřešeno. Druhý přišel taky. Pili kávu. Hotovo.

***

Lída to zjistila od Tamary, ta to věděla vždycky dřív než všichni. První měsíce po odchodu žila ze setrvačnosti. Byt vyleštěný, večeře včas, práce v Metrostavu, uzávěrka. Večer byl byt moc tichý. Moc velký. Seděla nad čajem, automaticky nachystala dva hrnky. Jeden uklidila zpět. Bylo to překvapivě bolestné.

Jednou ji šéfová, Ivana, zadržela po poradě.

Lído, co s tebou je?

Všechno v pořádku.

Druhý měsíc nejsi v pořádku, vidím to.

Rodinné věci.

Manžel odešel?

Lída na ni koukla.

Jak to víš?

Nevim. Ale poznám to. Mě taky opustil, deset let zpátky. Nezačínej generálním úklidem. Začni s city. Zajdi za někým si promluvit. Ne ke kámošce, ke specialistovi.

Chtěla jí říct, že rady nepotřebuje. Ale radši mlčela.

***

Psycholožku našla přes internet. Žena, tak čtyřicet pět let, malý útulný kabinet v centru. První tři sezení skoro nemluvila, odpovídala jednoslovně. Cítila se, jako by měla svléknout kůži.

Na čtvrté hodině se psycholožka zeptala:

Lído, kdy jste se naposledy bála sama o sebe?

Dlouho přemýšlela.

Když balil tašku. Když jsem pochopila, že odejde a nejde to zastavit. Nemám to pod kontrolou.

Proč je pro vás kontrola tak důležitá?

Zase dlouho mlčela. Venku padal jemný pražský sníh.

Protože když pustím věci z ruky, všechno se rozsype. Máma říkala: Musíš mít vše pod kontrolou, jinak ti utečou! Žila tak. Táta ji stejně opustil. Ale ona to tak dělala dál.

V kanceláři byl klid.

Takže jste se celý život bála, že když povolíte, přijdete o vše?

Ano.

A? Jak to je ve skutečnosti?

Když držíte moc pevně, stejně to ztratíte.

To se jí říkalo těžko. Ale pak byla podivně lehčí.

***

Na výstavu v Domě umění šla na doporučení Tamary. Skoč se podívat na akvarely, je to krásné a milí lidé. Šla v neděli, protože doma nemohla vydržet.

Výstava byla opravdu nádherná. Nikdy se nezajímala o malbu, ale akvarely jí imponovaly lehkostí i tím, jak se lesknou papírem.

Stála u obrazu s řekou, když vedle ní přišel muž, trochu starší než ona, teplé oči, roztržitý pohled. Zíral na stejný obraz.

Tady si autor nechal roh úplně bílý, vidíte? V tom je celá síla.

Lída si všimla bílého rohu.

To jsem si ani nevšimla.

Většina lidí taky ne. Jsem Andrej.

Lída.

Byl trochu nemotorný. U východu se mu zašprajcovala bunda, nešla zapnout, zip stávkoval.

Lída řekla:

Půjčte.

Cvakla zipem zpátky, narovnala háčky, bunda zaklapla. Usmál se.

Díky, už měsíc s tím bojuju.

Chce to novou.

Odkládám to, nákupy nesnáším.

Chvilku postáli. Učí hru na kytaru v Domě umění, prý chodí na vernisáže pravidelně.

Budu rád, když zase přijdete.

Nic neslíbila. Ale příští neděli opravdu přišla.

***

S Andrejem to bylo zvláštní. Byl vdovec, žena mu zemřela před třemi roky. Žil sám, vařil si čaj, hrával večer na kytaru, často nevěděl, který je den, rozebíral s nadšením nesmysly třeba proč stromy ve dvoře rostou tam a ne jinde.

Lída ho zpočátku chtěla zorganizovat. Radila mu diář, spravovala ledničku, bezděčně srovnala sklenice.

On ji chytl za ruku.

Lído, mně to tak vyhovuje. Doopravdy.

Ohlédla se po těch sklenicích, na jeho ruku. Nebyl podrážděný. Jen ji klidně držel.

Promiň. Hrozný zlozvyk.

To není zlozvyk. Jen moje kuchyň.

Tvoje, uznala.

Zapamatovala si to. Pak si začala všímat, že ruce jdou a jdou něco vylepšovat a musí je zastavit. Ne vždy, ale čím dál častěji.

Psycholožka jednou řekla:

Lído, nemůžete kontrolovat cizí život. Jen svůj. A to je mnohem zajímavější.

Přemýšlela o tom dlouho.

A začala péct. Vždycky vařila podle gramáže do puntíku, ale jednou jí Tamara dala recept na jablečný koláč a řekla: Dej skořici podle chuti. Podle chuti? Stála u těsta, váhala, co je podle chuti.

Nasypala skořici, asi moc. Koláč byl nahořklý. Ale voněl tak, že polovinu snědla vestoje, ještě horký.

Ty už se taky učíš péct? žasla Tamara.

Učím. Ne vždy vyjde. Ale je to radost.

Tamara ji pozorovala.

Lído, ty ses změnila.

Asi jo.

K lepšímu.

Lída neodpověděla. Ale když vyšla ven, zjistila, že se usmívá.

***

Potkali se náhodou na podzim v parku u Vltavy. Aleš s Valčou šli k vodě, Lída seděla na lavičce s knihou, čekala na Andreje, který šel pro kávu.

První zahlédla ona jeho. Měl na sobě modrou košili, vedle Valča v kabátě s barevným páskem, vyprávěla mu vesele cosi, smál se.

Lída hned knihu zavřela.

Aleš ji zahlédl, zastavil se. Chvilku na sebe hleděli. Přišel blíž.

Lído, ahoj.

Ahoj, Aleši.

Valča ustoupila v pozadí, s decentností.

Vypadáš dobře, řekl upřímně. Opravdu vypadala jinak klidně.

Ty taky.

Mlčeli. Říjen, na cestě žluté listí.

Jak se máš? zeptala se.

Skvěle. S Valčou za měsíc vyrazíme autem na jih, bez trasy, prostě objevovat.

Kam přesně?

Netušíme. V tom je to kouzlo.

Přikývla, pohlédla na Valču, která sledovala strom.

A ty?

Dobře. Učím se péct. Nejspíš absurdní.

Není.

Ne vždy to jde. Posledně jsem dala moc sody, koláč vybublal a praskl. Ale snědli jsme ho.

To zní krásně.

S Andrejem to je můj známý, kytarista. Strašně roztržitý. Učím se nespravovat všechno.

Aleš se na ni podíval.

To pro tebe nebylo snadné.

Nebylo. Ale zajímavé.

Od stánku přišel Andrej se dvěma kelímky a třetím sáčkem s čímsi pečivovým.

Lído! Měli makové i skořicové, nevěděl jsem, tak jsem vzal oboje!

Usmála se, ráda, neplánovaně.

Aleš to sledoval.

Usmíváš se, řekl tiše.

Usmívám, podivila se i sobě.

Přišla Valča.

Půjdeme, usmála se, nechci rušit.

Všechno je v pořádku, řekla Lída. A byla to pravda.

Rozloučili se, bez rozpaků. Malé kývnutí, malý úsměv. Valča zamávala, v tom gestu nebyla ani zášť, ani vítězství.

Lída je sledovala pohledem. Povídali si, na něco se smáli, pak ji vzal Aleš pod paží.

Andrej podal oba rohlíky.

Vyber si, jaký chceš.

Vzala skořicový. Ukousla. Byl ještě teplý a trochu se drolil.

Park šuměl spadaným listím. Všude pištěly děti. Na nebi plulo líně několik mraků.

Seděla, jedla rohlík a říkala si, že by nikdy nepoznala, jaké to je mít někoho ráda, aniž by ho dirigovala kdyby tehdy Aleš neodešel.

Andrej si sáhl do sáčku, zjistil, že makový rohlík je jeho, a přitom mák nesnáší.

Chceš? podal jí.

Vzala si.

No jasně.

A bylo to všechno.

Rate article
Add a comment