Manžel na víkend
Karbanátek ležel uprostřed talíře, přesně na středu. Aleš na něj zíral a v žaludku mu škrundalo z hladu.
Jitko, můžu si vzít chleba se salámem? Mám fakt hlad.
Aleši, večeře bude za dvacet minut. Hlavní jídlo ti vychladne.
Jen malý kousek, slibuju.
To to nemůžeš vydržet těch dvacet minut? Všechno jsem to naplánovala. Brambory budou hotové v sedm patnáct, kuře taky. Když teď zakousneš, nebudeš mít chuť k jídlu.
Aleš si tiše povzdechl a sedl si ke stolu. Jitka stála u lednice a rozmisťovala potraviny z obchodu. Každý jogurt měl svoje místo, mléko na druhou polici vpravo, sýr úplně dolů, jogurty byly seřazeny podle data spotřeby, ty s nejbližším datem blíže kraje.
Můžu si aspoň nalít čaj?
Nalij si. Ale jen jednu lžičku cukru!
Jitko, jsem dospělý chlap.
A máš cukrovku v rodině. Tvůj táta i děda byli diabetici. Jedna lžička.
Aleš se natáhl pro konvici, ale Jitka už byla u něj. Nalila čaj, přesně odměřila tu jednu lžičku cukru a postavila před něj hrnek.
Tak. Napij se.
Podíval se na hrnek, pak na její záda u lednice, znovu na čaj. Byl slabý a téměř nesladký. Nic na to neřekl.
Za oknem se rychle stmívalo. Říjen v Praze, v panelákové zástavbě na Jižním Městě tmí už kolem šesté, lampy svítí žlutě a auta parkují jako vždy tam, kde mají. Všechno jako obvykle.
Bylo jim sedmapadesát a pětapadesát. Spolu žili třicet let. Jejich byt byl čistý jak operační sál a tichý jak studovna v knihovně.
***
Sobota v jejich bytě začínala v osm ráno. Ne že by se nesmělo spát déle, ale v osm začínal seznam úkolů. Jitka ho psala už v pátek večer, úhledným písmem do čtverečkovaného sešitu.
Osm nula nula. Snídaně.
Osm třicet. Vytírání.
Deset nula nula. Nákup potraviny v Albertu u Opatova, drogerie zvlášť.
Dvanáct nula nula. Oběd.
Třináct nula nula. Hodina odpočinku.
Čtrnáct nula nula. Návštěva tety Zdeny.
Sedmnáct nula nula. Návrat.
Sedmnáct třicet. Večeře.
Osmnáct třicet. Televize nebo kniha.
Dvacet dva nula nula. Spánek.
Aleš už ten seznam znal zpaměti. Nečetl ho, ale za těch patnáct let se neměnil. Občas se změnil čas návštěvy nebo obchod.
Vytíral předsíň, hadrem pomalu od zdi ke zdi, a přitom myslel na ryby. Jen tak, náhodou: Kolik let už nebyl na rybách? Asi osm, možná víc. Naposled s Karlem Holým ze závodu, jeli na Slapy. Chytli tři menší okouny a jednoho cejna. Vařili z toho polévku přímo na ohni v ešusu. Karel vyprávěl vtipy a smáli se tak, že kachny odletěly pozoruhodně daleko.
Tenkrát se vrátil až po půlnoci. Jitka nespala.
Víš, kolik je hodin?
Vím, Jitko. Trochu jsme se zakecali.
Trochu. Volala jsem ti osmkrát. Večeře je v lednici. Už není ono.
Promiň.
Víš, jak jsem se bála?
Promiň, Jitko.
Od té doby už na ryby nejel. Ne že by mu to zakázala vždycky se něco našlo, něco důležitějšího, návštěva, práce doma. A postupně přestal vůbec navrhovat, že by odjel. Bylo jednodušší mlčet.
Aleši, ždímej ten hadr pořádně! Nesmí být moc suchý, jinak budou šmouhy.
Zmáčkl hadr přesně podle jejího pokynu, i když rozdíl nikdy neviděl. Podlaha se vždycky leskla. Jitka byla na svůj byt pyšná. Jednou říkala kamarádce do telefonu: U mě se dá jíst z podlahy. Aleš to slyšel a pomyslel si, že by nikdy nechtěl jíst z podlahy, ani kdyby byla sebelépe umytá.
Nákup proběhl přesně podle seznamu. Oběd taky. Teta Zdena podávala bramborové koláče, trochu připálené, a Jitka taktně, ale dost hlasitě pronesla: Zdeničko, trouba ti asi peče nerovnoměrně. Aleš snědl tři a myslel, že nejvíc chutnaly právě proto, že byly trochu připálené.
Domů dorazili v sedmnáct dvacet. O deset minut dřív.
Jitka postavila tašky, zapnula varnou konvici a vyndala z lednice tvarohový nákyp, připravený už ráno. Nákyp byl rozkrájen přesně na šest stejných dílků.
Aleš si sedl ke stolu, podíval se na nákyp a najednou ucítil zvláštní úzkost. Ne z nákypu samotného. Prostě z toho, že přesně věděl, co bude zítra, pozítří, za týden, za rok.
Všechno dojedl, dopil čaj a zapnul v obýváku televizi.
***
Ve středu večer se rozbil vysavač. Prostě přestal sát. Aleš ho rozmontoval na kuchyňském stole a hned našel závadu: ucpaný filtr a ještě něco špatně se štěrbinovou hubicí. Zvládne to za dvacet minut vždyť byl dvacet dva let servisní technik ve Strojírnách Zetor.
Jitka přišla do kuchyně, zastavila se.
Co to děláš?
Opravuju. Filtr je plný a držák u hubice praskl.
Aleši, zavolej opraváře. Nemusíš to dělat sám.
Jitko, tohle zvládnu. Není to nic složitého.
Žehličku jsi už taky dvakrát opravoval sám. Jednou už pak vůbec nešla, podruhé hřála jen z jedné strany.
To byla jiná situace. Tohle je jasné.
Aleši.
Jitko, jsem inženýr.
Jsi inženýr ve fabrice, ne opravář domácích spotřebičů. Tak ať to neskončí dražší opravou!
V tu chvíli v něm něco zaskřípalo. Jako kámen, co se po letech nečekaně pohne. Podíval se na vysavač, na své ruce, na její naprosto klidnou a jistou tvář.
Opravím to.
Aleši…
Opravím.
Podívala se překvapeně, s lehkou netrpělivostí a pak odešla. Už se nevracela.
Oprava trvala přes hodinu. Vysavač fungoval lépe než předtím filtr byl čistý. Aleš všechny díly složil, uklidil nářadí a na chvíli vysavač pustil jen tak, pro radost, jak pěkně bzučí.
Jitka prošla kolem, podívala se, kývla a neřekla nic.
Uvědomil si, jak moc čekal obyčejné: Šikovný.
***
Inzerát našel na nádražní lampě u metra. “Oprava starých spotřebičů, přístrojů, molbertů a všeho možného. Volat nebo přijít osobně.” Byla tam adresa a telefon. Jeho starý gramofon, ještě socialistická “Tesla”, už tři roky nehrál. Jitka mu dávno říkala, ať ho vyhodí. Aleš vždycky jen “pak” a vrátil ho zpět na poličku.
Gramofon koupil ještě před svatbou, otec pomohl s penězi. Po nocích na něm poslouchal Plíhala i Nohavicu, desky měl vyrovnané na parapetu kolejí. Když se s Jitkou sestěhovali, dala desky do krabice do komory: Zbytečně se na ně práší. Občas ji otevřel, dotkl se jehly nebo přebral desky, jen aby věděl, že jsou.
Na inzerát nikdo nebral telefon. Rozhodl se vydat na uvedenou adresu. Bylo to v Nuslích v činžáku s omšelou fasádou a těžkými dřevěnými dveřmi.
Našel byt ve třetím patře. Dlouho nikdo neotvíral. Pak kroky, rachot, cinkot a dveře se rozevřely.
Ve dveřích stála žena zhruba jeho věku, v široké lněné zástěře pokapané modrou a žlutou barvou, vlasy stažené do nedbale učesaného drdolu, na tváři rozmáznutý pruh zelené olejové.
Dobrý den, jste tu kvůli letáku?
Ano, prý tu opravujete…
No jasně, pojďte dál. Jsem Valentýna, říkejte mi Valča. Pozor na molbert v předsíni, ať nezakopnete.
Vstoupil a na vteřinu se zastavil.
Ten byt se ničemu, co znal z domova, nepodobal. Tedy vzdáleně ano snad na kolejích, když chodíval za spolužáky z stavárny. Kdekoli stály plátna. Některá nedodělaná, část popsána několikrát. Na parapetu sklenice se štětci, kolem roztřepané tuby. Po zemi noviny pokryté šlápotami. Na rozkládacím gauči ležel zrzavý kocour a díval se na Aleše s královskou lhostejností.
Byt voněl barvami, lněným olejem, kávou a něčím, co neuměl pojmenovat snad životem.
Omlouvám se za binec, řekla Valentýna, maluju od rána, nestíhám uklízet.
Vůbec nevadí, ujistil Aleš, překvapeně upřímně.
Tak co to potřebujete opravit?
Gramofon. Tesla. Nespíná přes remenici. Zkoušel jsem na to jít, asi je to někde v motoru.
Teslu znám! V ovladači není prázdná baterka? Kontakt rád osmiluje.
Kontroloval jsem, to nebude ono.
Valentýna přikývla, přemýšlela.
Máte ho tu?
Zatím ne, chtěl jsem se poptat. Mobil vám pořád nebere.
No jo, telefon ztrácím tak padesátkrát denně. Včera se našel pod gaučem. Přivezte a já na to kouknu, domluvíme se. A když už jste tady, pomůžete mi chvilku? Udělám vám za to slevu.
***
Molbert stál u okna v obrovském pokoji. Starý, těžký, nohy zvláštně zkroucené, klip na plátno nedržel úhel a sklouzával.
Tady, ukazovala, kdysi vypadl šroub, zkusila jsem dát vrut, ale je menší a viklá se.
Aleš si sedl, prohlédl spoj. Poprosil o šroubovák. Valentýna donesla tři, nevěděla, který se hodí. Vybral si, odšrouboval vrut, poprosil o izolepu, obmotal, přišrouboval zpět. Držel teď pevně.
Je to improvizace, řekl, koupíte šroub M6, v železářství na každém rohu. Raději i s matkou, vydrží to.
M6, přeříkala si zodpovědně. Mohu si to zapsat?
Popadla štětec, mázla černou temperou po novinách na zemi: M6 šroub s matkou!
Aleš se rozesmál. Upřímně, nečekaně.
Vy tu novinu stejně vyhodíte, zapomenete.
Ne, dám na lednici! Pojďte na čaj, zachránil jste mi molbert. Ještě mám včerejší šátečky, s kysaným zelím.
Chtěl říct, že musí domů. Že ho čekají povinnosti. Že Jitka…
Rád, odpověděl.
***
Pili čaj na malé kuchyni s oknem do dvora. Na parapetu se zelenalo pár květináčů s něčím neidentifikovatelným. Šátečky na talíři, žádné ubrousky, prostě haldou naskládané.
Aleš vzal šáteček, byl už ztvrdlý, zvlhlý, ale neuvěřitelně chutný. Zelí s vejcem a cibulí, přesně jak kdysi dělala jeho máma.
Skvělé, řekl tiše.
Fakt? Já péct nikdy neuměla. Dcerka mě naučila před odjezdem. Studuje v Brně, dvacet dva let, už je dospělá, ne jako já.
Bydlíte tu dlouho?
Asi pětadvacet let. Nejdřív s mužem, před rokem jsme se rozvedli. Teď sama s Mícou. Říkám mu Míca, ale je to kocour.
Míca při zmínce svého jména zívl a schoval hlavu pod packy.
Mrzelo vás to hodně?
Kvůli rozvodu? Zpočátku jo. Pak už… Znáte ten pocit: chodíte dlouho v těsných botách, zvyknete si na bolest. Pak je vyzujete a zjistíte, že to byla úleva.
Aleš koukal z okna na dvůr, kde už byl strom skoro holý, jen pár žlutých listů se drželo.
Jste inženýr? zeptala se Valentýna.
Ve Strojírnách Zetor.
Baví vás to?
Práce jako práce. Doma si ale rád hraju s mechanikou. Opravoval jsem kde co, ryby jsem chytal.
Povídejte o rybaření.
Zarazil se. Většina žen nikdy neposlouchala jeho historky o rybách. Jitka říkala: Na tom není co povídat, sedíš a koukáš na splávek. Ale Valentýna poslouchala opravdově.
Jako kluk jsem jezdil s tátou. Jeli jsme za tmy, u vody svítalo. Vždycky ta ranní řeka… jak voní…
Valentýna podpírala bradu rukou a jen poslouchala.
Později jsem chytal s Karlem. Jednou jsme na Slapech chytili obrovského línka, nechtěli jsme věřit, že to není větev.
Mluvil dlouho, najednou ho přepadlo, že čas utekl bylo skoro devět večer.
Proboha, musím jít.
Běžte, a děkuji za molbert i ty historky.
Za rybaření?
Za vyprávění. Opravdu jsem to viděla před očima.
Cestou domů si říkal: Kdy mě někdo takhle naposledy jen upřímně poslouchal?
***
Jitka seděla v kuchyni, když přišel. Studená večeře byla pod pokličkou. V očích výraz znamenající, že přijde dlouhý rozhovor.
Kde jsi byl?
Kvůli tomu gramofonu. Přišla mi malířka, chtěla pomoct s molbertem. Zdržel jsem se.
Nepřipravils mě.
Jitko, netušil jsem, že to potrvá tak dlouho.
Čekala jsem tě v sedm. Dělala jsem karbanátky. Už dvakrát jsem je ohřála, teď jsou vysušené.
Aleš se podíval na talíř, pak na ženu.
Promiň kvůli karbanátkům.
Nejde o jídlo! Máme jasné pravidlo když odcházíš, dej mi vědět. To je základní úcta.
Omlouvám se. Nemyslel jsem na to.
Ty nikdy vůbec na nic nemyslíš. Ani na dům, ani na mě. Minulé úterý jsi koupil tvaroh devítiprocentní místo pětiprocentního, musela jsem ho vyhodit.
Svlékl bundu, pověsil na věšák. Ruce měl v klidu, ale vnitřně se svíral, jako by v něm pružina nabírala napětí.
Jedl jsem u ní. Měla šátečky.
Šátečky.
Jo.
Takže jsi šel kvůli socialistické Tesle a přišel v devět večer po koláčích. Víš, co to je za signál?
Prostě jsem pomohl s molbertem a dal bych si čaj. Žije tam malířka, je sama, muž odešel. Jen potřebovala pomoc.
Jaká žena?
Valentýna. Padesát čtyři, učí v Domě dětí a mládeže, rok rozvedená.
Ty už máš zmapovanou její biografii.
Povídali jsme si u čaje, Jitko. Toť vše.
Jitka vstala, uklidila karbanátky do lednice. Každý pohyb přesný a razantní.
Ohřeješ si je sám, pokud budeš chtít. Já jdu spát.
Odešla. Aleš zůstal sedět v tichu. Za oknem pršelo. Dívaje se na déšť myslel, že déšť taky nikdy nemá v diáři místo.
***
Pak bylo pár dalších návštěv. Dovezl Teslu, Valentýna ji prohlédla, za dva dny měl přijít znovu. Gramofon spravila, bylo to v motorku pomohl její známý. Tentokrát přinesl Aleš sám koláč s višněmi z cukrárny.
Pak přišel jen tak. Chtěl zjistit, jestli koupila ten šroub M6. Koupila, jen popletla velikost M4. Smáli se tomu oba. Aleš přivezl správný šroub, měl ho s sebou pro jistotu.
Jitce o těch cestách většinou neříkal. Tedy, občas řekl, že jede do dílny, ale nerozváděl detaily. Jitka se ptala, pak už méně. Možná věděla, možná jí stačilo, že včas přijde na večeři.
Jednou přišel domů později zase. S Valentýnou se dívali na katalog Cézannových obrazů a ona ve vášnivých větách vysvětlovala, jak Cézanne pracoval se světlem. Aleš zjistil, že jej to fascinuje, nikdy ho nenapadlo světlo řešit.
Jitka čekala doma.
Karbanátky…
Jitko, prosím tě…
Podívala se mu do očí. Objevila se v nich nová emoce ne hněv, ale nervozita, opravdová starost.
Aleši, co se to děje?
Nic se neděje. Jezdím za přítelkyní, povídám si, občas něco opravím. Je mi s ní dobře.
Uvědomuješ si, co říkáš?
Ano. Tam nic není… zarazil se. Tam opravdu nic není v tom smyslu, co myslíš. Prostě si povídáme.
Povídáte si.
Ano.
Aleši, jsme spolu třicet let. Vedla jsem tuhle domácnost, vařila ti, hlídala finance, tvoje zdraví. Jsem hlavní účetní ve stavební firmě, mám odpovědnost. Ale pořád jsem přemýšlela o nás dvou.
Já vím, Jitko.
Tak proč musíš jezdit k nějaké malířce, když můžeš být doma?
Odpověď nenašel. Možná našel, ale nedokázal ji vyslovit, aby to nebolelo.
***
V pátek večer odešel. Zbalil si tašku: dvě košile, žiletku, knihu, kterou už roky chtěl přečíst. Jitka stála ve dveřích, sledovala každý pohyb.
Kam jdeš?
Musím být chvíli sám. Přemýšlet.
To je hloupost.
Možná. Ale jedu.
Jedeš za ní.
Jednu si to vyjasnit.
Aleši!
Zavřel tašku. Podíval se na ni. Jitka stála rovně, v bílém županu s vyžehleným páskem, tvář měla ztracenou, ne chladnou, ne zlou prostě ztracenou.
Zavolám, řekl.
A odešel.
***
Valentýna se neptala zbytečně. Když Aleš volal, jestli by na pár nocí mohl být u ní, řekla: Samozřejmost, gauč volný, přijeď. Nic víc.
Spal v obýváku mezi plátny. V noci k němu chodil Míca a usazoval se na nohou. Ráno Valentýna vařila kávu v pískové džezvě, s kardamomem, seděli spolu na kuchyni a poslouchali rádio. Nemluvili o ničem důležitém. O počasí, o dešti, o tom, že Míca zase sežral pelargonii z parapetu.
Jitka volala. Nejdřív každou hodinu, později míň. Aleš někdy zvedl telefon, někdy ne. Když ano, slyšel její upravený hlas:
Aleši, vzal jsi si prášky na tlak? Máš je u sebe?
Ano.
Máš teplou bundu? Tento týden má být pod nulou.
Mám.
Pozítří ve čtyři máš kontrolu u internisty. Nezapomeň. Objednala jsem tě už v lednu.
Vím.
Aleši, proč se prostě nevrátíš domů? Co ti tam chybí?
Chvíli mlčel.
Jitko, zavolám.
Pak přišla esemeska od její kamarádky Heleny: Aleši, jste se zbláznil? Jitka je ze sebe venku! Volal mu i šéf z práce: Aleši, co se děje? Jitka tvrdí, že jste zmizel. Pak zase zpráva od jejího bratrance.
Četl ty zprávy a říkal si, že Jitka zavelela všechny do zbraně. Jako obvykle. Vždycky měla všechno pod kontrolou. Akorát tentokrát to byla jeho osoba.
Jak ti je? zeptala se jednou Valentýna.
Divně, přiznám. Je to zvláštní pocit, trochu děsí.
Je to pochopitelné.
Zjistil jsem, že ráno jsem vstal a neměl jsem co na sebe. Vzal jsem si košili, jakou chci. Ne bílou, ne šedou, ale tmavě modrou. Asi dvacet let jsem si sám nevybral věci.
Vybrala ona?
Večer mi je nachystala. Říkala, že jinak se špatně obleču nebo zmrznu. Zvykl jsem si.
Valentýna mlčela.
Ona mě má ráda, tím jsem si jistý. Po svém.
Věřím ti.
Ale s ní jsem přestal být sám sebou. Po cestě jsem přestal být člověkem a stal se položkou v jejím diáři.
***
Jitka přišla v neděli. Našla adresu přes čísla v účtu, byla organizačně schopná vždy. Aleš otevřel a chvíli na sebe mlčky hleděli.
Smím dál? zeptala se.
Ustoupil.
Jitka se rozhlédla. Ve tváři výraz, který značí něco mezi otráveností a šokem. U dveří stály špinavé Valentýnininy boty, šála visela na věšáku spolu s bundou potřísněnou barvami. Z obýváku vyčníval okraj plátna.
Valentýna vyšla z kuchyně. Obě ženy si vyměnily pohled.
Dobrý den, podotkla Jitka.
Dobrý den, řekla tiše Valentýna.
Jitka se otočila k Alešovi.
Jsi v pořádku?
Ano.
Bereš prášky?
Jitko…
Ptám se jen.
Ve dveřích stál Aleš. Zrovna krájel okurku do salátu nakrájenou křivě, každý kousek jinam. Jitce zatrnulo. Okurka má být vždy stejně nakrájená.
Jitko, nemusela jsi jezdit.
Aleši, já ti dala celý život, hlas se jí zlomil. Starala jsem se o tebe třicet let. Dělala jsem to všechno jen pro tebe.
Vím.
Tak proč?
Valentýna tiše, z kuchyňských dveří:
Mohu něco říct, ne jako třetí, ale jako člověk?
Povídejte, pronesla Jitka, dál se nedívala.
Péče je, když se vedle vás druhému dobře dýchá. Když může být sám sebou. Když vedle vás nemůže, už to není péče. To už dusíte.
Jitka dlouho mlčela.
Vy naši domácnost neznáte, řekla nakonec.
Neznám, přikývla Valentýna.
Aleš chytil Jitku za ruku, neucukla.
Jitko, podám žádost o rozvod. Rozhodl jsem se. Není to neláska. Ale už víc nemůžu.
Jitka hleděla na jejich sepnuté ruce. Pak je lehce rozpojitla. Otočila se pro kabelku, záda rovná, krok jistý.
Nezapomeň na prášky, řekla u dveří. Máš je v pravém horním šuplíku, v modré krabičce.
Dveře zapadly.
***
Rozvod trval půl roku. Byt zůstal jí, on neprotestoval. Pronajal si pokoj nedaleko Nuslí, ve vedlejším domě. Bylo to zvláštní, ale vyšlo to tak.
Život se odvíjel pomalu, jak se starý dům opravuje kvádr po kvádru.
První měsíce dělal zvláštní věci. Nakupoval v obchodě, co ho zrovna oslovilo, ne co bylo v seznamu. Chleba vzal podle kůrky, ne podle značky. Někdy jedl u lednice, z plastové vaničky, někdy šel spát až ve dvě ráno, protože zrovna běžel film, který neviděl dvacet let. Pocit přitom měl podobný dětské radosti z toho, že porušil pravidlo.
S Valentýnou šli na všechno pomalu. Oba věděli, že jsou si blízcí, a proto nespěchali.
Na jaře vyrazili na ryby.
Aleš půjčil pruty, jeli Valentýnčinou starou červenou Favoritkou někam k rybníku za Beroun. Valentýna nikdy nerybařila a přiznala to rovnou.
Seděli na břehu, tráva byla mokrá, ráno chladné Aleš si uvědomil, že nechal kávu doma v termosce.
Zapomněl jsem termosku. Sakra.
To přece nevadí, mávla rukou Valentýna. Podívej, jak mlha leží nad vodou.
Díval se. Mlha se vznášela bílá, rozptýlená, slunce se teprve dralo nad stromy.
Je to krása, řekl do ticha.
Chytil okouna, malého, ale živého. Valentýna vyjekla a smála se, když se mrskal v jeho dlaních.
Pusť ho! Je drobný!
Pustil ho.
Domů přišli bez ryb, oba špinaví od bláta, protože Aleš uklouzl, strhl Valentýnu za sebou a oba se váleli a smáli na břehu tolik, až poplašili kachny v okolí.
Jeho bunda byla beznadějně od bahna.
To nevadí, smála se, za to stálo toto ráno!
Podíval se na ni, na její špinavý rukáv, smích, rozcuchané vlasy. Pomyslel si: Tohle je opravdový život. Ne rozpis. Špinavá bunda a mlha.
***
Vzali se na podzim, rok a půl po rozvodu. Malá svatba: pár přátel, Karel z práce, Valentýnina kamarádka jako fotograf, a Míca, který dělal, že ho to vůbec nezajímá.
Život s Valentýnou byl živel a trochu chaos. Uměla utratit půl výplaty za barvy, zapomněla koupit rohlíky. Tři hodiny mohl ležet rozebraný radiopřijímač na stole. Klíče ztratila průměrně dvakrát týdně. Aleš zas dočasně ukládal nástroje kamkoli například hasák do lednice.
Hádali se. Kvůli penězům, kvůli tomu, že Valentýna nechávala štětce oschnout, kvůli jinému rozvržení kuchyně. Jednou našla jeho šroubovák pod polštářem na gauči, ačkoli nechápal, jak se tam dostal.
Ale když bylo zle, nikdo nesčítal druhému prohřešky. Jen někdo tiše přišel do kuchyně a postavil vodu na čaj. To znamenalo: nechme to být. Druhý pak přišel také. A povídali si u kávy.
***
Jitka se o jeho svatbě dozvěděla od Heleny. První měsíce po odchodu Aleše žila setrvačností. Byt zářil čistotou, večeře na stole, v účetní uzávěrky včas.
Ale večery byly v bytě příliš tiché. Příliš velké. Občas připravila dva hrnky čaje automaticky. Jeden pak uklízela. To bodlo víc, než čekala.
V práci si ji jednou zavolala šéfová, paní Ivana, žena přes padesát, přímá.
Jitko, co se s vámi děje?
Něco?
Už dva měsíce to není v pořádku. Čeho se bojíte?
Rodinné záležitosti.
Manžel odešel?
Jitka se na ni podívala.
Jak to víte?
Znám to moc dobře. Sama jsem to potkala. Rada: neuklízejte dokola byt. Začněte u sebe. Zkuste psychologa.
Jitka chtěla vrátit se k práci, ale mlčela.
***
Našla psycholožku přes internet. Žena kolem pětačtyřiceti, malá ordinace na Vinohradech. První tři sezení Jitka téměř nepromluvila, jen stručně odpovídala, připadala si, že ji někdo nutí svléknout niternost.
Na čtvrtém sezení psycholožka položila otázku:
Kdy jste se opravdu bála? Pro sebe, ne kvůli manželovi.
Dlouho mlčela.
Když skládal tašku. Když jsem věděla, že odchází a nemůžu s tím nic udělat. Neměla jsem to pod kontrolou.
Proč vám bylo důležité všechno řídit?
Další mlčení. Venku padal drobný pražský sníh.
Jinak by se všechno zhroutilo. Máma mi říkala: Jitko, všechno drž v rukou, jinak muž uteče. A můj táta stejně odešel. Ale ona to žila.
V ordinaci bylo ticho, jiné než doma.
Bála jste se, že když povolíte, ztratíte?
Ano.
A co jste zjistila?
Že když držíte příliš, taky ztrácíte.
Těžko to vyslovit, ale hned se ulevilo.
***
Do Domu dětí ji vytáhla Helena: Jdi, výstava akvarelů. Krásné věci, příjemní lidé. Šla, protože neděle byla dlouhá, byt dusil.
Výstava byla opravdu krásná. Akvarely ji zaujaly lehkostí, jakoby barvy pluly nad papírem.
Stála u obrazu s řekou, když se vedle objevil muž, snad o pár let starší, s dobrým obličejem a posmutnělýma očima. Koukal na ten samý obraz.
Vidíte, pronesl tiše spíš sobě, tady autor nechal roh nevybarvený. Jen bílý papír. A dělá to celou scénu.
Jitka se na roh zadívala.
Nevšimla jsem si.
Většina lidí ne. Já jsem Ondřej.
Jitka.
Byl nesmělý. Cestou z výstavy zachytil kabátem o kliku a leták, zip nešel Jitka mu automaticky pomohla ho zaaretovat.
Děkuju, s touhle bundou bojuju měsíc.
Měl byste novou.
Vím, taky to jen pořád oddaluju. Nerad nakupuju.
Ještě chvíli stáli před vchodem. Učil hru na kytaru ve stejném domě a zval ji, ať přijde příště.
Budu rád, když přijdete. Budu tu i další víkend.
Nepřislíbila, ale další neděli přišla.
***
S Ondřejem to bylo zvláštní. Byl vdovec, žena zemřela před třemi lety. Žil sám, pil čaj, večer hrával na kytaru, míchal dny v týdnu a mohl hodinu povídat o banalitě, která ho zaujala třeba proč v Praze stromy v parcích rostou právě tak.
Jitka ho zprvu chtěla organizovat. Doporučovala si pořídit diář, v jeho kredenci udělala pořádek. On jí jemně vzal ruku.
Jitko, v té kuchyni mi to vyhovuje takto.
Koukla na skříňku a na něj. Nezlobil se, nepoštěkával. Jen držel její ruku.
Promiň. Blbý zvyk.
Ne blbý. Jen já mám v kuchyni svoje cesty.
Tvoje kuchyně.
Bylo to drobné, ale zapamatovala si to. Později sama nacházela ruce, jak chtějí něco srovnat. Ale zadržela je. Ne vždycky. Ale stále častěji.
Psycholožka později řekla:
Nemůžete řídit jiného člověka. Můžete řídit jen sebe. A to je zajímavější.
O tom pak Jitka přemýšlela.
Začala i péct. Celý život vařila podle předpisu, na gram přesně. Ale jednou jí dala Helena recept na jablečný koláč a řekla: Skořice podle chuti. Podle chuti? Co to je?
Nasypala skořici dost asi moc. Koláč byl nahořklý. Ale voněl tak úchvatně, že snědla půlku vestoje u sporáku, ještě horký.
Ty i pečeš? divila se Helena.
Učím se. Někdy se to nepovede. Ale je to veselé.
Helena se na ni zadívala.
Jitko, změnila ses.
Asi ano.
K lepšímu.
Jitka neodpověděla. Ale když vyšla ven, úsměv měla na tváři prostě jen tak, pro podzimní ulici.
***
Setkali se po dvou letech. Úplně náhodou, v parku Stromovka. Aleš s Valentýnou šli k Vltavě, Jitka seděla na lavičce s knihou, čekala na Ondřeje, který koupil kávu.
Uviděla ho první. Šel v temně modré košili, kterou zahlédla letmo tehdy poprvé. Vedle něj Valentýna v dlouhém kabátě, smějící se. On se smál taky.
Jitka zavřela knihu.
Aleš ji zahlédl. Zastavil se. Vteřinu stáli s očima v očích, pak šel k ní.
Ahoj, Jitko.
Ahoj, Aleši.
Valentýna ustoupila bokem. Nepolykala scénu, prostě dala prostor. Jitka to zaznamenala.
Vypadáš dobře, řekl on upřímně. Opravdu vypadala jinak měkčeji.
Ty taky.
Mlčeli. Říjen byl tichý, listí leželo žlutě na chodníku.
Jak se máš? zeptala se ona.
Dobře. S Valčou příští měsíc jedeme autem na jih, jen tak, žádný plán. Chceme vidět, co cestou potkáme.
Kam konkrétně?
Nevíme, usmál se. V tom je to kouzlo.
Přikývla. Podívala se na Valentýnu, jak prohlíží strom.
A ty? ptal se Aleš.
Dobře. Učím se péct. Zní to směšně, co? Nejde to vždy, posledně jsem dala moc sody, koláč popraskal. Ale snědli jsme ho.
To je dobře.
S Ondřejem… to je můj přítel. Hraje na kytaru, je dost roztržitý. Odmlčela se. Učím se nenapravovat vše hned.
Aleš na ni pohlédl.
To pro tebe není snadné.
Není. Ale je to dobrodružství.
Z kiosku šel Ondřej se dvěma kelímky kávy a třetím pytlíkem z něj trčely rohlíky.
Jitko! zamával. Měli tu s mákem i se skořicí, nevěděl jsem, které chceš, přinesl jsem oba!
Usmála se. Tiše, lehce.
Aleš ji pozoroval.
Ty se směješ, řekl jemně.
Směju, lehce se zarazila, ale byla to pravda.
Valentýna popošla blíž.
Nepřekážím? usmála se.
Všechno dobré, odvětila Jitka. Opravdu.
Rozloučili se. Bez výčitek, bez dusna. Aleš lehce kývl, ona se usmála. Valentýna zamávala, v tom gestu bylo spíš pohlazení než cokoliv jiného.
Jitka je pozorovala, jak jdou alejí dál. Mluvili tichounce, smáli se. Ruku v ruce.
Ondřej jí nabídl oba rohlíky.
Bereš, vyber si sama.
Vzala si se skořicí. Kousek si odkousla byl teplý, drobil se.
Podzimní park šuměl spadaným listím. Dál ječely děti. Po nebi klouzaly pomalu mraky.
Jitka seděla na lavičce, jedla teplý rohlík a cítila, že kdysi mohla celý život nepoznat, jaké to je milovat a ne jen řídit. A nikdy by to nepoznala, kdyby on tehdy neodešel.
Ondřej si sedl vedle, hrabal v sáčku a zjistil, že má s mákem, přitom nemá mák rád.
Chceš? nabídnul.
Vzala si.
Chci.
Dál už nic neříkali. Stačilo to.