Manžel mi tajil část výplaty, tak jsem přestala nakupovat potraviny za své peníze

Vojto, došlo nám slunečnicové olej a prací prášek je sotva na poslední praní, Eliška stála ve dveřích pokoje a utírala si mokré ruce o zástěru. Chtělo by to jít do obchodu, mám už dlouhý seznam.

Vojtěch, zahleděný do televize, kde běžel zvláštně nervózní fotbalový zápas, jen netrpělivě pokrčil rameny.

Eliško, vždyť znáš situaci, protáhl, aniž by odvrátil zrak. U nás ve fabrice zase zpožďují výplaty. Vedoucí říkal, že prémie tentokrát vůbec nebudou. Před dvěma dny jsem ti dal posledních dva tisíce. Šetři s tím nějak.

Eliška těžce vydechla. To šetři poslouchala už půl roku. Jako by domácí rozpočet byl z gumy a dal se natahovat donekonečna. Vešla zpátky do kuchyně, otevřela lednici a smutně zírala na osamocenou sklenici nakládaných okurek a hrnec s včerejší zbytkovou polívkou. Polívka byla jen z kuřecích skeletů, pořádné maso nekoupili už dobré tři týdny.

Eliška pracovala jako hlavní sestra v městské poliklinice. Plat měla pravidelný, ale nízký. Kdysi, když Vojtěch domů nosil pořádné peníze, žili docela slušně: každé léto k moři, nové oblečení, lednice přetékala zásobami. Pak prý ve fabrice nastala krize. Výplaty krátké, prémie pryč, Vojtěch teď domů nosil jen pár stovek, které stěží stačily na složenky a benzín do jeho škodovky.

Veškerá tíha nákupu a provozu domácnosti spadla na Elišku. Brávala si přesčasy, držela služby i víkendy, aby nějak vyšla. Vojtěch Vojtěch přišel, svalil se na gauč a povzdychával nad křivdami světa, přičemž vyžadoval tříchodovou večeři.

Šetři, zamumlala Eliška, zírajíc na prázdnou mističku na olej. Ještě chvíli a ta guma praskne.

Další den po práci Eliška, jak měla ve zvyku, odskočila do supermarketu. Dlouho stála u řeznického pultu, prohlížela šťavnaté vepřové krky, ale nakonec vzala balíček kuřecích žaludků. Levné, vydatné. Když je dobře dusí se zakysanou smetanou, dají se sníst. U pokladny vybrala z peněženky všechno do poslední koruny. Do zálohy zbývaly tři dny, v peněžence zela prázdnota.

Večer, zatímco žaludky klokotaly na sporáku, Eliška utírala prach v předsíni. Vojtěch už spal, uspaný sytou večeří a dvěma plechovkami piva, které dle svých slov koupil za drobáky, co našel.

Vzala si jeho bundu, chtěla ji pověsit rovněji, když vnitřní kapsa cosi ukrývala. Věděla, že šacovat kapsy není správné, ale zvyk kontrolovat věci před praním jí automaticky vedl rukou. Nahmatala složený papírek.

Byl to výpis. Ale ne z potravin. Výpis z bankomatu, ještě z toho dne v 18:45. Rozložila papír a chodba zavlnila pod nohama.

Zůstatek na účtu: 124 000 Kč.

Mrkala, že to asi špatně přečetla… Ne, čísla byla jasná. Výš byla poznámka o poslední operaci: Příchozí mzda: 27 000 Kč.

Dvacet sedm tisíc. Domů přinesl dva. Řekl, že to je všechno.

Eliška se sesula na stoličku. Hlava jí hučela. Vzpomněla si, jak před měsícem chodila ve starých botách, které propouštěly vodu, protože Vojtěch říkal: Eliško, vydrž, nejsou peníze. Jak odmítla zubaře a tlumila bolest léky. Kuřecí kostry a žaludky.

Hořkost, jedovatá jak citrónová kůra, jí naplnila hrudník. Nebyla to křivda bylo to zrazení. Ona šetřila na hygieně a čaji, on schovával desítky tisíc. Na co? Na novou škodovku? Na milenku? Nebo z lakoty že žena má živit rodinu?

Eliška vrátila papírek do kapsy. Chuť vtrhnout do ložnice a omlátit ho tím o hlavu byla silná. Vyhodit ho, rozbít talíře ale zadržela se. Hádka nic nevyřeší. Začne mlžit, lhát, něco si vymýšlet o překvapení nebo bankovní chybě.

Musí jinak.

Vypnula sporák. Uvařené žaludky dala do krabičky, ale místo do lednice je schovala do pracovní tašky.

Když nejsou peníze, nejsou peníze, pomyslela si potměšile.

Ráno odešla dřív, neudělala Vojtěchovi ani snídani. Nechala prázdný talíř a vzkaz: Promiň, jídlo došlo, peníze nejsou. Dej si vodu.

Ten den šla v poliklinice jako ve snu. O polední pauze si v bufetu poprvé za dlouho dala ne salát, ale poctivý guláš s knedlíkem a kompot. Najedla se a měla radost.

Večer přišla domů nalehko žádné těžké tašky, ruce volné, záda rovná.

Vojtěch vítal v předsíni vyčítavě.

Eliško, proč tak pozdě? Mám hlad jak vlk. V lednici chcípl pes, ani vejce tam nejsou. Byla jsi v obchodě?

Eliška si klidně sundala kabát, zoutla se a odešla do obýváku.

Nebyla, Vojto.

Co to znamená? A co bude k večeři?

Nic nebude, sedla na gauč a vzala si knihu. Říkala jsem ti v úterý peníze nejsou, záloha až po víkendu. Dnes jsem v práci pila čistý čaj a vydržela. Tak vydrž taky. Je přece krize.

Vojtěch civěl.

To snad né! A polívka? A druhý chod? Vždycky jsi něco vykouzlila!

Fantazie došla. Z prázdna karbanátky nevytvaruju. Své drobné jsem dala na nájem a MHD. Rozpočet nula.

On tam stál, otvíral a zavíral pusu. Zřejmě čekal, že Eliška opět něco vykouzlí: půjčí si u sousedky, vyštrachá zázračnou skrýš, nebo najde jídlo v šuplíku.

Ty jsi tedy… zamumlal. A co mám jako dělat?

Dej si vodu. Nebo jdi spát, ve snu hlad necítíš.

Zabouchl dveře a šel do kuchyně. Slyšela, jak rachotí skříňkami a lednicí. Nakonec narazil asi na zbytek suchých těstovin, protože brzy to vonělo vařeným těstem. Eliška se uchechtla. Prázdné těstoviny bez oleje a buřtů, ideální mls pro střadatele se sto dvaceti čtyřmi tisíci na účtu.

Druhý den znovu skvělý oběd z práce, káva a koláček v parku. Domů došla sytá a klidná.

Vojtěch byl už podrážděný.

Už to přeháníš! Druhý den jím suché těstoviny. Děláš si srandu? Ty jsi tu paní domu, nebo co?

Já jsem žena, Vojto. Ne kouzelnice. Nakoupit bez peněz neumím. Dej mi peníze nakoupím, uvařím guláš. Proč to řešíš?

Ale já žádné nemám! křikl, oči mu kmitaly. Zadrželi mi výplatu!

Tak ani já nemám. Držíme dietu. Prý to prospívá zdraví.

Vojtěch večer nasupeně odešel. Po návratu páchl kebabem. Eliška nic neřekla, jen zaznamenala, že peníze na kebab našel. Ale nákup domů nic.

Týden uplynul. Divný týden. Bylo ticho, napětí. Eliška nevařila, nemyla po něm nádobí (špinavé talíře ignorovala), neprala mu košile.

Prášek není, odpovídala ledově na jeho stížnosti. A na nový nejsou peníze.

Vojtěch byl čím dál rozčilenejší. Hrála mu na nervy ledová pohoda.

Už jsi úplně ztvrdla! vyjel na ni v pátek. Dřu se v práci, domů přijdu je tu bordel! K jídlu nic, košile zmačkané! Proč mám takovou ženu?

A proč potřebuju takového muže? podívala se klidně do jeho očí. Žádný chléb, žádný prášek. Dělám taky, Vojto. Ale domácnost je očividně jen moje starost, co?

Protože jsi ženská! Tvoje povinnost!

Moje povinnost je milovat a pečovat, když se mi to vrací. Jednosměrka skončila.

V sobotu ráno Elišku probudil vůně. Slanina s vejci. Vyšla do kuchyně Vojtěch seděl, cpal se míchanými vejci s rajčaty a šunkou. Před ním páral káva a tác s luxusní tlačenkou.

Pohlédl na ni a rychle spolk´ sousto.

Probuď se. Jestli chceš, sedni si. Našel jsem drobné v zimní bundě, byl jsem v krámě.

Eliška se posadila, na stole luxusní sýr, výběrová šunka, deset vajec. Drobné v bundě; uchechtla se v duchu.

Já nemám hlad, díky, zalhala. Chtěla vidět, kam až půjde. Ale jez, potřebuješ sílu.

Vojtěch kousal a uhýbal očima.

Hele, Eli, nechme toho. Půjčil jsem si od Jardy pět tisíc. Tady, běž nakoupit, uvař nám polívku. Nedá se takhle žít.

Položil na stůl pětitisícovku. Eliška se podívala na bankovku, pak na muže.

Půjčil od Jardy? No páni, ten je družný. Z čeho mu to vrátíš? Prý není výplata.

Nějak to srovnám, co je ti po tom? Jdi už do krámu!

Eliška si bankovku obracela v ruce.

Dobře. Nakoupím, ale jen pro sebe. Ty se stravuj u Jardy, když je tak štědrý.

Cos to řekla?! Vojtěch zbledl, převrhl židli. Dal jsem ti peníze! Pro rodinu!

Pro rodinu? Eliška se taky zvedla, hlas měla jako napjatý drát. A když ti přišlo dvacet sedm tisíc tři dny zpátky, to byly čí peníze? Osobní? A těch sto dvacet čtyři tisíc na účtu to je co, Fond podporující hladové manžely?

Vojtěch stál strnule, tvář bledá, pak rudá. Otevřel pusu, zavřel, znovu otevřel.

Ty jsi mi štrachala kapsy? Špehovala jsi mě?

Neuhýbej, Vojto. Objevila jsem účtenku, když jsem uklízela bundu. Nejhorší není, že schováváš peníze. Nejhorší je, že mi dovoluješ koukat po korunkách, šetřit na všem, když ty v klidu pojídáš polívku za moje peníze! Není ti hanba?

Já spořil! zabušil do stolu. Chtěl jsem koupit auto! Moje stará škodovka odejde! Chtěl jsem překvapit! Ty jen peníze chceš!

Překvapit? zasmála se Eliška chladně. Překvapení je, když koupíš auto a nenecháš ženu hladovět. Překvapení je, když spolu šetříme na něco, ne když si strkáš výplatu stranou a žiješ z mé dřiny. Parazituješ na mě, Vojto.

Co ty víš! Jsem chlap, potřebuju pořádné fáro! Nezbláznila ses? Jeden měsíc úspory a už jsi hotová?

Neumřela jsem, Eliška kývla, ale uvnitř ve mně něco dotrklo. Respekt k tobě umřel. Důvěra umřela.

Položila bankovku na stůl.

Vem si svoje peníze. A kup si za ně jízdenku.

Kam? vytřeštil Vojtěch oči.

Do růžové budoucnosti, k mamince mně je to jedno. S někým, kdo ze mě má domácí služku, už nechci žít.

Ty mě vyhazuješ? Kvůli penězům? civěl na ni jako cizí.

Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, jak se ke mně chováš. Sbal si věci.

Vojtěch neodešel ihned. Dlouhá, natažená hádka. Křičel, obviňoval ji, prosil, sliboval, nabízel kožich (z těch ukrytých peněz), pak zase křičel. Eliška byla kamenitá. Viděla teď cizího, malicherného, hysterického chlapa.

Večer si sbalil kufr.

Ještě budeš litovat! hodil do prázdna. Ve čtyřiceti pěti tě nikdo nebude chtít! Zůstaneš s kočkama! Najdu si normální!

Hodně štěstí, odvětila Eliška a zavřela za ním.

Když cvakl zámek, sesunula se po dveřích na zem. Neměla sílu. Plakat nešlo. Zůstala prázdnota.

Přešla do kuchyně. Na stole zbyl balíček luxusní šunky. Otevřela koš a vyhodila ho. V lednici čisto, jen její krabička kuřecích žaludků, na které pozapomněla.

No nic, řekla nahlas. Aspoň vím, kam mizí moje peníze.

Uplynul měsíc.

Eliška se pomalu navracela z práce. Bylo nádherně, začátek května, šeříky rozkvétaly, vzduch voňavý a čerstvý. Zamířila do svého oblíbeného supermarketu, nikam nespěchala.

Do košíku dala: sklenici červeného kaviáru (ve slevě, ale výjimečně), kousek sýra s modrou plísní, lahev suchého bílého, čerstvou zeleninu, stejk z pstruha.

U pokladny kartou zaplatila na účtu už jí peníze nescházely. Samoživitelce život přišel levnější: byty byly levnější (méně vody, méně světla), jídla třeba méně. Pryč výdaje na pivo, cigára, nekonečné dej na benzín, na opravu auta.

Doma si pustila jazz, udělala rybu, nalila víno. Sedla k oknu, dívala se do západu slunce.

Cvakl telefon. SMS od Vojtěcha.

Eli, ahoj. Jak se máš? Nechceš se sejít? Uvědomil jsem si to. Neměl jsem pravdu. Auto jsem nekoupil. Peníze mám. Nezačneme znovu? Stýská se mi.

Eliška pohledem přelétla zprávu, napila se vína. Viděla jeho vztek, když křičel o kuřecích vnitřnostech. Vzpomněla na chvíle ponížení, když žebrala peníze na prášek.

Zprávu smazala a číslo zablokovala.

I mně chyběla… ale jen ta stará já. Více už to nikomu nedám.

Druhý den si koupila nové kožené boty. Drahé, italské. A zájezd do lázní na dva týdny. Peníze uspořené z vlastní výplaty vystačily.

Po rozvodu život neskončí. Je o chlup voňavější. A čestnější.

Rate article
Add a comment