9. květen
Dnes mám hlavu plnou myšlenek. Po všem, co se stalo, potřebuji to někde vypsat, jinak se z toho zblázním.
Jardo, už nám došlo slunečnicové olej a prací prášek mám sotva na jednu várku, řekla jsem, když jsem stála ve dveřích pokoje a utírala si ruce do zástěry. Budeme muset do obchodu, už je toho na seznamu dost.
Jaroslav, zarytý do gauče před televizí, kde zrovna běžel nervy drásající fotbal, jen podrážděně trhl ramenem.
Jano, ty přece víš, jaká je situace, protáhl aniž by na mě pohlédl. V továrně máme zase zpoždění. Mistr říkal, že letos prémie neuvidíme, ani kdybychom se postavili na hlavu. Dal jsem ti před dvěma dny posledních osm set. Musíš to nějak natáhnout.
Vzdychla jsem. To jeho natáhni to už jsem slyšela snad každých pár dní. Je to skoro jakoby domácí rozpočet měl gumu místo páteře. Šla jsem zpět do kuchyně a dlouho zírala do lednice, kde na mě koukala jen osamělá sklenice nakládaných okurek a hrnec s trochou včerejší polévky takové slabé, vařené jen na kuřecích hřbetech, protože normální maso jsme už tři týdny nekupovali.
Pracuji jako vrchní sestra na poliklinice v Plzni. Výplata je stálá, ale nijak závratná. Dřív, když Jarda nosíval domů pěkné peníze, žili jsme docela obstojně: jednou za rok k moři do Chorvatska, šatník jsme si čas od času vylepšili, a v lednici se vždycky něco našlo. Ale teď, co údajně ve fabrice přišel útlum, nosí domů akorát drobné, které sotva vystačí na nájem, elektřinu a jeho benzín.
Všechno ostatní zůstalo na mně. Brala jsem si přesčasy, služby přes víkendy, jen abych dala dohromady, co se dalo. A Jaroslav? Přijde domů, svalí se do obýváku a trpí pro domnělé křivdy světa ale tříchodovou večeři stále žádá.
Natáhni to, šeptla jsem při pohledu na prázdnou misku na máslo. Teď už fakt není z čeho.
Druhý den jsem si cestou z práce jako vždy skočila do Albertu. Chvíli jsem stála u masa, hladově okouněla na krkovici, nakonec jsem pořídila jen balení kuřecích žaludků. Levné a dá se to udělat na smetaně. U pokladny jsem vysypala celý zbytek z peněženky do výplaty tři dny, ale peněženka teď zela prázdnotou.
Večer, když se zalívané žaludky dusily, rozhodla jsem se otřít prach v předsíni. Jaroslav už spal s břichem narvaným večeří a dvěma plechovkama piva, které prý koupil za drobné. Vzala jsem jeho bundu, pověsila ji pořádně do skříně a v kapse cosi nahmatala. Automaticky jsem zkontrolovala kapsy, než půjde oblečení do pračky. Prsty nahmataly složený papírek.
Byl to potvrzený výběr z bankomatu, z toho večera: 18:45. Oči mi přelétly čísla a svět se najednou zastavil.
Zůstatek účtu: 107 300 Kč.
Zmateně jsem zamrkala. Neviděla jsem špatně. Nad tím stálo jasně: Příchozí platba: mzda 24 700 Kč.
Dvacet čtyři tisíc. A domů přinesl osm set. Tvrdil, že víc nedostal.
Pomalu jsem se posadila na stoličku v předsíni. Měla jsem hučení v hlavě. Vzpomněla jsem si, jak jsem minulý měsíc chodila do práce v rozbité obuvi, protože mému manželovi o penězích nezbylo vůbec nic, jak jsem se vyhýbala zubařce a bolest tišila prášky. Jak jsem domů vláčela levné kuřecí krky
To už nebyla jen uraženost. To bylo zklamání, které pálí až do žaludku. On zatím, co já počítám drobné i za vložky a čaj, si střádá peníze na co, pro koho? Nové auto, milenka, jen obyčejná lakota?
Složila jsem účtenku zpátky do kapsy. Ve mně rostla touha na něj vlítnout, rozbít hrnce a říct mu do očí vše, co si myslím. Ale na žádné scény nemám energii. Stejně by jen lhal, že to je omyl, že šetřil pro mě nebo nějakou jinou pohádku.
Rozhodla jsem se jinak.
Šla jsem do kuchyně, vypnula plotýnku. Hotové jídlo jsem nandala do krabičky, ale nedala jsem ji do společné lednice, nýbrž do tašky, kterou nosím do práce.
Když nejsou peníze, nejsou peníze, řekla jsem si hořce.
Následující ráno jsem odešla do práce dřív, bez toho, abych mu připravila snídani. Na stole zůstala prázdná miska a vzkaz: Omlouvám se, došly zásoby. Pokud máš žízeň, dej si vodu.
Celý den jsem fungovala jako robot, ale hlavou mi běžel večerní plán. O obědové pauze jsem si v nemocniční kantýně dopřála dobrý guláš se šesti a kompot. Dlouho jsem si něco takového nedopřála.
Domů jsem přišla nalehko žádné těžké tašky z obchodu. Prázdné ruce, ramena rovná.
Jarda mě čekal ve dveřích, kyselý jako ocet.
Jano, ty jdeš tak pozdě? Mám hlad jak vlk. Lednice zeje prázdnotou, i vejce došly!
Svlékla jsem kabát, zouta prošla do pokoje.
Nebyla jsem v obchodě, Jardo.
Jak nebylas? A co teda bude k večeři?
Nebude nic, řekla jsem a sáhla po knížce. Už jsem ti přece říkala nejsou peníze. Záloha na účet přijde až za dva dny. Dneska jsem v práci pila jen čaj, přežijeme. Krize je krize.
Jaroslav rozhořčeně otvíral a zavíral pusu. Čekal, že zase zázračne něco vyčaruje: půjčím si, najdu nějaké zbytky v zásobách prostě ženská vždy nějaké jídlo vymyslí, že?
Tak to snad není možný A co mám dělat teď já?
Naplň si břicho vodou, navrhla jsem s klidem. Nebo jdi brzy spát v noci hlad není cítit tolik.
Jarda supěl a bouchl dveřmi kuchyně. Slyšela jsem cinkání skříněk a šustění sáčků s těstovinami. Nakonec si dal vařit nudle bez ničeho. Bylo mi do smíchu, protože hladový milionář s třema stovkami na kontě si vaří suché těstoviny.
Druhý den to celé pokračovalo. V práci jsem si tentokrát dopřála kávu a dortík v kavárně a užila si tiché odpoledne v parku. Domů jsem se vrátila klidná, sytá.
Jarda byl ještě protivnější a agresivnější.
Tohle už není vtipný, Jano! Dva dny žeru prázdné nudle! Děláš si ze mě srandu? Jsme snad rodina, nebo co?
Jsem tvoje žena, ne kouzelnice, odsekla jsem. Bez peněz prostě vařit nemůžu. Dejte mi peníze, uvařím, koupím co máme rádi. V čem je problém?
Říkal jsem ti, že nemám! štěknul, ale bylo vidět, že lže.
No vidíš, i já jsem teď bez. Tak držíme dietu budeš štíhlejší.”
Později ten večer se sbalil a odešel. Za hodinu zpátky voněl kebabem. Na ten peníze měl hned.
Týden šel ve stejném rytmu. V bytě vládla ledová atmosféra. Přestala jsem vařit, prát jeho věci, uklízet jeho poházené nádobí.
Prášek došel, hlásila jsem suše. Není za co koupit nový.
Jarda zuřil, zkoušel mě dojmout, vyčítat mi.
Ztvrdla jsi! hulákal v pátek. Makám, přicházím domů, je tu bordel a nic k jídlu! K čemu mi taková ženská je?
A mně k čemu muž, co nedokáže domů přinést ani chleba a prášek? vrátila jsem mu pohled. I já pracuju. Ale jídlo a domácnost je prý jen moje starost, viď?
Protože jsi ženská!
Mou povinností je starat se, když je to vzájemné. Hrát do jedné brány mě už nebaví.
V sobotu ráno mě probudila vůně vajíček a opečené šunky. Vyšla jsem do kuchyně tam Jarda, spokojeně tiskl do pusy míchaná vejce s rajčaty a drahou šunkou. Před ním hrnek kafe, talíř plný obložených chlebíčků.
Když mě viděl, trochu znejistěl, ale rychle se vzpamatoval.
Hele, chceš si taky dát? Našel jsem drobáky v zimní bundě, skočil do Lídlu.
Sedla jsem si naproti. Na stole balení drahé šunky, plnotučný sýr, čerstvá vajíčka. Drobáky v bundě, uchechtla jsem si v duchu.
Díky, nemám hlad, zalhala jsem. Nechala jsem ho jíst, aby viděl, kam až to dojde.
Nakonec vytáhl pětitisícovku a hodil ji na stůl.
Půjčil jsem si od Pavla. Jdi do krámu, nakup pořádně, uvař něco tohle dál nejde.
Vzala jsem bankovku do ruky.
Od Pavla, říkáš? A z čeho to splatíš, když výplata není?
To je moje věc! Jdi do obchodu.
Dobře, půjdu do obchodu. Ale koupím jen pro sebe. Ty můžeš jíst u Pavla když je tak velkorysý.
Co to meleš?! Ty peníze jsou pro nás! Na rodinu!
Zvedla jsem se hlas najednou ostrý jak břitva.
Na rodinu? A když sis před pár dny na účet poslal výplatu dvacet čtyři tisíce, to byly čí? A přes sto tisíc na účtu rodinné fondy, co?
Jarda ztuhl. Zbledl, pak zrudl.
Ty ses mi hrabala v kapsách? Špehovala jsi?
Nedělej ze sebe oběť. Našla jsem účtenku, když jsem uklízela. Neštve mě ani tak, že schováváš peníze. Nechápu, jak ses díval, když jsem doma počítala koruny na všechno, chodila v roztrhaných botách a ty sis užíval moje polévky. Nehanbíš se?
Šetřil jsem! zařval. Na auto! Stará už sotva jezdí! Chtěl jsem ti udělat překvapení! Tolik peněz jsi nikdy nevydělala!
Překvapení, že tě nechám vyhladovět a pak ti koupím auto? To není překvapení. To je parazitismus. Využíval jsi mě, Jardo.
Ty tomu nerozumíš! Jsem chlap, musím mít pořádné auto! Kvůli mně i tobě! Přece měsíc o chlebu žít vydržíš!
Vytrpěla jsem to. Ale uvnitř ve mně něco umřelo. Respekt k tobě. Důvěra.
Vrátila jsem pětilitr zpátky na stůl.
Vem si peníze a kup si za ně lístek.
Lístek? Kam, proboha?
Do své vysněné budoucnosti. Nebo k mamince. Já s tebou končím. Nechci vedle sebe žít s někým, kdo mě má jen za služku.
Byl překvapený. Jeho svět viděl věci jinak trochu našetřil, oblafnul pro dobro. Ale já už mu nevěřím.
Následovala dlouhá, tahavá hádka. Křičel, vyhrožoval, chvíli sliboval, pak zase nadával. Najednou sliboval kabát z těch ukrytých úspor. Ale já byla rozhodnutá. Poprvé jsem si všimla, jak je v jádru prázdný, žebravě ustrašený, cizí muž.
K večeru byl sbalený.
To budeš litovat! V pětačtyřiceti tě nikdo nebude chtít! Budeš tady žít sama se svýma kočkama! Najdu si lepší ženskou, ta aspoň bude vědět, co je to chlap!
Hodně štěstí, odpověděla jsem a zavřela za ním.
Když zaklapl zámek, sklouzla jsem po dveřích na podlahu. Síly byly pryč. Plakat se mi nechtělo. Byl už jen prázdný zvuk v uších.
Šla jsem do kuchyně. Na stole zbylo jeho drahé balení šunky. Vyhodila jsem ji do koše. Otevřela lednici vylezla z ní čistota, kromě mé krabičky s kuřecími žaludky, na kterou jsem úplně zapomněla.
To nevadí, řekla jsem nahlas. Aspoň vím, kde končí moje peníze.
Uteklo čtyři týdny.
Byl nádherný máj, šeříky voněly po celé Plzni a já šla z práce klidným tempem. V Tescu jsem si koupila, co jsem chtěla: malou sklenku červeného kaviáru (byl v akci), kousek sýra s modrou plísní, lahev bílého vína a čerstvé rybí filety. U pokladny jsem pohodlně pípala kartou teď mám na účtu peněz vždy dost. Jedné se žije překvapivě levněji míň vody, míň elektřiny, pivo a cigarety zmizely nadobro, žádná žebrání o pětikilo na benzín.
Doma jsem pustila do kuchyně svoji oblíbenou hudbu, připravila si večeři a posadila se s pohárem vína k oknu s výhledem na zapadající slunce.
Pípnutí mobilu. Zpráva od Jardy.
Ahoj, Jani. Jak se máš? Nemohli bychom si promluvit? Došlo mi to Nebyl jsem fér. Auto jsem nekoupil, peníze mám. Nechceš to zkusit znovu? Chybíš mi.
Podívala jsem se na mobil, upila doušek studeného vína. Vybavila jsem si, jak se tvářil, když zakřičel kuřecí žaludky. A ten pocit ponižení, když jsem prosila na prášek.
Smazala jsem zprávu, zablokovala jeho číslo.
Chyběla jsem si, řekla jsem svému odrazu v okně. Chyběl mi klid. A nikdy už si ho nenechám vzít.
Druhý den jsem si koupila nové kožené boty krásné, měkké, italské. A zájezd do lázní na dva týdny. Ušetřené peníze mi v pohodě vystačily.
Život po rozvodu neskončil. Právě naopak chutná výrazně lépe. A je opravdu můj.