Manžel mi tajil část výplaty, tak jsem přestala nakupovat potraviny za své peníze

Pepo, došel nám olej a prášku už je tak na jedno praní, řekla Jaroslava, utírajíc si mokré ruce do květovaného zástěry a stála ztuhle ve dveřích obýváku. Měla bych dneska skočit do obchodu, seznam mám už docela dlouhý.

Josef seděl v křesle před bzučící televizí, kde fotbalisté v bílých dresech běželi v nekonečném kruhu, a ani se neotočil.

Jarko, vždyť víš, jaká je teď situace, zamumlal, aniž odtrhl pohled od obrazovky. Ve fabrice zas mrzknou s výplatou. Mistr říkal, že prémie letos neuvidíme ani na Nový rok. Včera jsem ti dal posledních tisíc korun, šetři, jak to půjde.

Jaroslava se zatvářila, jako by jí někdo pod nohama otevřel propast. To šetři slyšela poslední měsíce pořád dokola. Jako by rodinný rozpočet byl nějaká tašková guma, co jde natahovat donekonečna. Mlčky odešla zpátky do kuchyně, otevřela ledničku a pohledem spočinula na osamělé sklenici okurek a hrnci s včerejší polívkou z kuřecích krků. Maso už nekupovali skoro měsíc.

Jaroslava pracovala jako vrchní sestra na poliklinice ve Vršovicích. Plat měla jistý, ale žádná hitparáda. Do nedávna se dalo žít: jednou do roka u moře v Chorvatsku, každý měl slušnou bundu na zimu, a lednice byla vždy nabitá. Pak přišlo v Josefových řečech zhoršení poměrů. Výplata uschla, prémie nikde, domů nosil skoro jen na složenky a benzín.

Teď bylo všechno živobytí na jejích ramenou. Brala přesčasy, držela denní služby i o sobotách, aby to vůbec nějak vyšlo. Josef ten přijde utahaný, natáhne se na pohovku a stěžuje si na poměry a přitom čeká tříchodovou večeři, jako by nic.

Šetři, zašeptala Jaroslava do prázdné dózy od másla, až to jednoho dne praskne jak tuhé těsto.

Druhý den šla po práci do Coopu. U masa stála dlouho, očima si hladila bůček, ale do košíku hodila balení kuřecích žaludků. Je to za dvacku a když se to dusí se smetanou, rodina přežije. U pokladny z peněženky vybrala poslední koruny. Do zálohy zbývaly tři dny, ale peněženka už mlčela.

Večer, když se žaludky simraly na plotně, utírala Jaroslava prach v předsíni. Josef už chrněl po večeři, posilněný lahváčem údajně za poslední drobné. Přesouvala jeho bundu, a v kapse jí něco šramotilo. Automatická rutina před praním, žádné špehování: ruka nahmátla papírek.

Byl to lístek z bankomatu. Dnešní datum, půl sedmé večer. Jaroslava rozbalila účtenku a zíralo na ni: Zůstatek na účtu: 103 200 Kč.

Zamrkala, jestli se nespletla. Ale čísla byla jasná. Nad ním ještě Připsání výplaty: 23 000 Kč.

Třiadvacet tisíc. Domů dvě. Prý všechno, co měli.

Jaroslava se rozklepala a sedla si na botník. V hlavě jí šumilo. Vzpomněla si, jak před měsícem chodila v děravých holínkách a Josef řekl, Jarko, vydrž, není fakt ani koruna. Jak si nedopřála zubaře a žrala prášky proti bolesti. Na všechny ty kuřecí žebra.

V srdci ji bodla žíravina ne uražení, vlastně zrada. Ona šetřila na vložkách a čaji, a Josef si syslí tisíce. Na co? Nový Passat? Milenku? Nebo je prostě škrt a má za to, že má rodinu živit žena?

Pomalu vrátila účtenku do kapsy. Vykřičet všechno by nic nezměnilo. Rozbité talíře a křik by vedly leda k trapnému divadlu. Josef by lhal a mlžil. Tohle je ale na jinou akci.

Na sporáku kypěly žaludky, voněly skvěle ale Jaroslavě se po jídle slehla chuť. Jídlo dala do kastrůlku, ale schovala ho do tašky, v níž chodí do práce.

Když nejsou peníze, tak prostě nejsou, řekla ve vnitřním zadostiučinění.

Ráno odešla dřív a neudělala Josefovi snídani. Na stole nechala jen čistý talíř a vzkaz: Promiň, není už co koupit. Napij se vody.

Celý den chodila poliklinikou jako v mlze. Měla plán. K obědu v kantýně poprvé za dlouho si dala ne salát, ale pravý guláš s knedlíkem a kompotem. Sedla si do výlohy a jedla do sytosti.

Domů dorazila nalehko, v taškách jen klíče a knížka. Josef čekal už v předsíni, hladový i rozčílený.

Kde jsi byla tak dlouho? Chcípnul bych tu hlady, v ledničce pusto, ani vajíčko! Nešla jsi do obchodu?

Jaroslava si klidně svlékla kabát.

Nešla, Pepo.

Cože? A co budeme večeřet?

Nic, usedla na pohovku a rozložila knížku. Říkala jsem ti to už včera, nejsou peníze. Záloha až za dva dny. Dnes jsem pila čaj v práci a holt jsme na dietě. Je krize.

Josefa to zarazilo.

To myslíš vážně? Kde je polívka, kde druhý chod? Vždyť jsi vždycky něco vymyslela!

Už mám fantazii vyčerpanou. Z ničeho kotlety neukuchtím. Moje almužna padla na plyn a tramvaj. Je konec.

Josef stál jako socha, oči mu běhaly. Asi čekal, že Jaroslava zařídí další zázrak: půjčí si od kamarádky, vyloví zázračnou kasičku, nebo vykouzlí něco z podlahy.

To si děláš legraci zakroutil hlavou. Tak já mám co dělat?

Dej si vodu, nebo jdi brzo spát. Ve spánku hlad nestraší.

Josef práskl dveřmi a šel šramotit do kuchyně, pak se line vůně holých špaget. Jaroslava se pousmála těstoviny bez oleje, párečku, prostá večeře pro milionáře se sto tisíci na kontě.

Druhý den se kolotoč opakoval. Jaroslava si dopřála na oběd horkou kávu a koláč ke knize v parku, domů přišla s úsměvem a klidem. Josef už ale zuřil naplno.

Tohle už je psychárna, Jardo! Dva dni žeru suchý nudle! Tys zešílela? Seš ženská nebo co?

Jsem žena, Pepo, ne čarodějnice. Když nejsou peníze, není večeře. Dej mi peníze a nakoupím a dám se do práce. Jaký je problém?

Řekl jsem, že nemám! vyjel na ni, ale uhýbal pohledem. Nevyplatili mi!

Tak to sedíme na krmné kůře. Prospěje zdraví.

Večer odešel a vrátil se s výrazným česnekovým odérem a prázdnýma rukama. Jaroslava si všimla, že na kebab našel okamžitě, ale domů nic nepřinesl.

Týden proběhl v ponuré mlze. Jaroslava přestala vařit a mýt Josefovy talíře (postávala u stolu zásadně špinavá nádoba), přestala prát jeho věci.

Prášek není, odpověděla klidně na jeho rozhořčení došel. Nový nekoupím.

Josef vybuchl v pátek.

Ty jsi se změnila v kámen! Makařím, domů přicházím jako do chlívku! Proč bych tě měl mít za ženu?

A proč já tebe za muže? věcně odvětila Jaroslava. Když nezvládnu přinést domů rohlík, nejsem dobrá žena a ty nejseš dobrý muž, když jsi škrt. I já dělám a padám na hubu, ale živobytí je jen a jen moje starost?

Ty jsi ženská, máš pečovat!

Moje starost je milovat, když je mě za co milovat. Hra na jednu branku skončila.

V sobotu ji probudila vůně vajíček a klobásy. Josef seděl u stolu, čerstvě uvařená káva, nakrájený sýr. Když ji uviděl, začal se dusit, ale srovnal se.

No, pojď si sednout. Našel jsem pár drobných v kapse, byl jsem v obchodě.

Jaroslava se usadila naproti. Kvalitní klobása, drahý sýr, deset vajec drobné z kapsy, ušklíbla se v duchu.

Díky, nemám teď hlad, zalhala. Chtěla vidět, jak se to vyvine. Ale posilni se.

Josef žvýkal, uhýbal pohledem.

Jaro, hele, už toho nechme. Půjčil jsem si od Radka pět tisíc. Běž do krámu, uvař normálně. Tohle nejde vydržet.

Položil pětitisícovku na stůl. Jaroslava ji otočila v ruce.

Od Radka? A jak mu to vrátíš? Když nemáš?

To je moje věc! Proč ti to vadí? Jdi už do obchodu.

Jaroslava podala peníze zpět.

Dobře, půjdu, ale budu nakupovat jen pro sebe. Ty se živ u Radka, když je tak štědrý.

Co to plácáš?! Dávám ti peníze, jsou společné!

Společné? zvedla se. A když ti přišlo třiadvacet tisíc, komu byly? A těch sto tisíc na účtu to je jaký účet? Podpora utlačovaných manželů?

Josef ztuhl, ztratil barvu. Otevřel pusu, zavřel a hlesl:

Ty jsi mi šla do kapes? Špehovala jsi mě?

Nevymlouvej se. Našla jsem lístek náhodou při uklízení. Co mě nejvíc znechutilo není, že schováváš peníze ale že ti nevadí sledovat, jak škemrám o kačku, jím ohlodaný vývar a ty přitom mlsáš za moje peníze! Nemáš hanbu?

Šetřil jsem! vykřikl Josef, bouchl do stolu. Na auto! A ty tu děláš scénu, jen bys chtěla peníze!

Překvapení? zasmála se. Překvapilo by mě, kdybys koupil auto a nezavraždil ženu hladem. Doma jsi žil na můj účet a tvářil ses jako král. Jsi jen parazit.

Co ty víš? Já jsem chlap, musím vypadat před kámoši Ty a tvoje vnitřnosti z kuřete Přece se z toho nezblázníš. Hlady jsi neumřela!

Neumřela, kývla Jaroslava. Ale kus vnitřku ve mně zemřel. Důvěra. Úcta.

Vrátila pětitisícovku na stůl.

Schovej si je. Kup si za ně jízdenku.

Kam? vyhrkl.

Třeba do lepších zítřků. Nebo k mamince. Už nechci být s někým, kdo ze mě dělá služku a blbku.

Vyhazuješ mě kvůli penězům? Vidíš svět špatně Jen jsem něco uschoval, vždyť to bylo pro nás!

Ne kvůli penězům, Pepo. Kvůli postoji. Sbal si věci.

Josef ještě neodešel. Následovala dlouhá dusná hádka, posmutnělý křik, štěkot, pak dojetí, sliby i nabídka kožichu za šetřené peníze. Jaroslava však zůstala tvrdá. Najednou před sebou viděla cizího, mrzutého, lakomého chlapa.

Navečer bylo ticho. Josef stál s taškou na prahu.

Budeš litovat! zasyčel. Komu budeš dělat společnost v pětačtyřiceti? Kočkám? Já si najdu pořádnou ženskou, co bude umět ocenit chlapa!

Hodně štěstí, odpověděla Jaroslava a zamkla za ním.

Pak se svezla na dlaždice za dveřmi. Bylo v ní jen prázdno, až hvízdavé. Slzy neměla. Jen tíhu.

Šla do kuchyně. Klobása od Josefa tam ležela sama jako cizinec. Zabalila ji a šoupla do odpadků. Otevřela ledničku. Čisto, jak v porcelánce kromě malého kastrůlku s kuřecími žaludky.

Nevadí, řekla do ticha. Teď aspoň vím, za co utrácím.

Uplynul měsíc.

Z práce šla pomalu. Byl začátek května, šeřík voněl, vzduch vláčný, všechno vypadalo, jako by se svět znovu narodil. Narvaná nebyla, jen úsměv podivně klidný. Vešla do svého oblíbeného supermarketu, prošla regály.

Do košíku zamířila sklenička lososového kaviáru (ve slevě, no co), pořádný kus zralého sýra, láhev suchého vína, čerstvá zelenina, filet z pstruha.

U pokladny píp, píp, zaplatila kartou, na které peníze zbyly. O samotě bylo totiž levněji. Menší účet za elektřinu i vodu, jídlo mizelo pomaleji, nebyl už nikdo, komu by dávala plácat do piva či cigaret.

Doma pustila piáno z rádia, osmahla rybu, nalila sobě víno a sedla si do okna. Slunce zapadalo za Nusle.

Zavibroval mobil. Josef.

Ahoj Jarko. Jak se máš? Co kdybychom si promluvili? Něco mi došlo Byla to hloupost. Auto jsem stejně nekoupil, peníze mám, mohl bych Začali bychom znovu? Chybíš mi.

Jaroslava hleděla na obrazovku, polkla doušek. Vzpomněla, jak vřískal o kuřecích žaludcích. Jak jí bylo, když žebrala o korunu na prášek.

Smazala zprávu a zablokovala číslo.

I já jsem si chyběla, řekla svému odrazu v okně. Ale už se znovu neztratím.

Druhý den si koupila nové boty. Měkké, kožené, drahé. A týdenní pobyt do Poděbrad. To, co ušetřila z osvobozené výplaty, stačilo.

Život po rozvodu nekončí. Jenom je, konečně, poctivě chutný.

Rate article
Add a comment