Manžel mi přivedl domů kamaráda „na týden“, a tak jsem si v tichosti sbalila kufr a odjela do lázní …

Dobré zprávy

Manžel přivedl domů kamaráda, aby u nás pár dnů bydlel, a já jsem mlčky sbalil kufr a odjel do lázní.

Tak pojď dál, nezouvej se, chovej se tu jako doma, ozval se vesele můj hlas z předsíně, načež následovalo tupé bouchnutí, když jsem položil něco těžkého na zem. Alenka nám hned něco připraví na stůl, přišli jsme akorát.

Alena ztuhla s naběračkou v ruce. Nečekala nikoho. Tento večer měl být tichým rodinným posezením u televize a jediný host, kterého by ráda uvítala, byl vytoužený klid po náročném týdnu v účetní kanceláři. Pomalu položila naběračku na podložku, utřela si ruce do utěrky a vyšla do chodby.

Co spatřila, nebylo nijak povzbudivé. Já, její manžel, se usmíval jako nový kotlík, pomáhaje svléct bundu obtloustlému chlapovi s zarudlým nosem. V koutě nešťastně ležela velikánská sportovní taška, nacpaná až k prasknutí.

Jé, Alenko! zpozoroval jsem ženu a usmál se ještě šířeji. Přivedl jsem ti překvapení. Pamatuješ Pavla? Jeden čas jsme spolu studovali na vysoké. To je ten, co na kytaru hrál ze všech nejlepší!

Alena si Pavla matně vybavila. Hlučný týpek ze zadní lavice, co pořád loudil cigarety i zápisky. Z někdejšího studenta nezbylo mnoho: Pavel rozkvetl do šířky, břicho se mu kulatilo, na hlavě se mu objevila lysina a očima těkal po bytě s jakousi vypočítavou zvědavostí.

Zdravím vás, paní domu, zabručel, sundávaje boty, které ledabyle hodil vedle botníku. Máte to tady pěkné, prostorné…

Dobrý večer, odpověděla Alena napjatě a kývla na mě. V očích jí blikal tichý dotaz, při kterém mi obvykle začala svědět záda.

Rychle jsem k ní přistoupil, obejmul ji kolem ramen a pošeptal, aby host, mířící si umýt ruce do koupelny, neslyšel:

Alenko, prosím tě… Pavel má průšvih. Jeho žena ho vyhodila, normálně ho vykopla na ulici, chápeš to? Byt je její, od tchyně, ani tam nebyl hlášený. Nemá kam jít, peněz má sotva na den. Zůstane u nás týden, než seženeme byt nebo se usmíří s manželkou. Nemůžu ho nechat na ulici, znáš mě!

Alena mě znala až moc dobře. Mám dobré srdce, ale moje dobrota často hraničí s nerozhodností. Odmítat prostě neumím, hlavně když někdo začne tlačit na city nebo vytahovat “staré dobré časy”.

Týden? zopakovala tiše. Karle, máme jen dvoupokoják. Kde bude spát? V obýváku? A my kde budeme večer sedět?

Ale no tak, Alčo, mávl jsem rukou. Týden přece přežijeme u čaje v kuchyni. Pomůžeme kámošovi. Je to slušný chlap, klidný, ani si nevšimneš, že tu je.

Klidný a slušný chlap vyšel z koupelny, ruce si utíral do jejího slavnostního, právě dnes pověšeného, ručníku na obličej.

A bude něco k snědku? zavelel vesele, rozhlížeje se po kuchyni, Jsem od rána nejedl. Než jsem posbíral věci, dostal jsem se k vám… nervy na dranc.

Večeře se nesla ve značně nerovnovážné atmosféře, kterou by Alena popsala jako “divadlo jednoho herce.” Pavel jedl, jako by se připravoval na státní zásoby pro příští válku. Boršč mizel tempem, které děsilo, karbanátky padaly jeden za druhým. Host nezapomínal vše snad ještě komentovat:

Boršč dobrý, vydatný, pomlaskával, vytíraje talíř chlebem. Ale česnek by to sneslo víc. Moje bejvalka, Radka, ten dělala poctivější, lžíce v něm stála. U tebe je to takové dietní, co?

Alena jen těsně sevřela rty ale mlčela. Já jsem se omluvně usmál a naložil mu další porci.

Jez, Pavle, Alena vaří výborně.

To nepopírám, mávl rukou Pavel a nalil si do panáku vodku, kterou si přinesl z batohu. Pro holku z města to jde. My obyčejní makáči jsme hold zvyklí na silnější stravu. Hej Karle, máš pivko? Ta vodka k řízkům nesedí.

Celý večer hučela televize v obýváku tak nahlas, že se třásly skleničky ve vitríně. Pavel rozvalený na gauči sledoval jakýsi akční film a ke každé bitce dával hlasité poznámky. Já seděl vedle, přikyvoval a běhal do kuchyně pro další čaj či chleby. Alena ve vlastní obýváku místo nenašla, zavřela se v ložnici, chtěla číst, ale přes stěny pronikaly rány a Pavlův smích.

Ani ráno děs neskončil. Když Alena zamířila do kuchyně vařit kávu a chystat se do práce, přivítala ji hora špinavého nádobí. Po ubrusu drobky, fleky od kečupu, prázdná láhev. Pavel spal v obýváku napříč rozloženým gaučem a jeho chrápání otřásalo domem. Byt byl cítit pivem a potem.

Unavený a pomačkaný jsem šel z WC.

Promiň, Alčo, včera jsme se zakecali, nestihli jsme to uklidit, zamumlal jsem. Večer to vše umyju.

Večer? Alena koukla na hodiny. A z čeho budete snídat? Není čistý talíř.

No, já teď umyju aspoň dva…

Alena mlčky vypila kávu a odešla. Celý den v práci myslela jen na to, že se nechce vrátit domů. Do svého pečlivě budovaného útulného bytu prostě jít nechtěla.

Večer jen potvrdil obavy: nádobí bylo sice umyté, ale po povrchu mastné, po bytě se linul těžký zápach smaženiny. Pavel seděl v kuchyni jen v nátělníku a bez ostychu kouřil do pootevřeného okna, ačkoliv Alena mě tisíckrát prosila, že se v bytě kouřit nesmí.

Jé, panička je zpátky! zahlásil host a vyfoukl kouř ke stropu. My si s Karlem usmažili brambůrky. Sami! Na sádle! Posaď se, dej si. Sádlo došlo, skočil jsem koupit. Peníze dal Karel, mně karta ještě nefunguje.

Alena koukla na sporák všude mastnota, po podlaze slupky z brambor.

Nemám hlad, řekla suše. Karle, pojď na chvilku.

Odvedla mě do ložnice, zavřela za sebou.

Karle, co to má znamenat? Proč kouří v kuchyni? Proč je tady ten nepořádek? Sliboval jsi, že ho skoro nepostřehnu.

Alčo, nebuď taková, snažil jsem se ji vzít kolem ramen, ale odstrčila mě. Je v nervu, trochu se uvolnil. Uklidíme to, spolu. Je to prostý chlap, žádné manýry. Týden to přežijeme, už hledá bydlení.

Hledá? zvedla obočí. U piva a televize?

Fakt telefonoval! Dneska dvakrát! Nebuď tak přísná. Kamarádství se pozná v nouzi.

Další tři dny byly peklo. Pavel okupoval celý byt. Byl doma pořád, “je na neplacené dovolené”. Co jsem uvařil na dva dny, snědl na posezení. Chodil jen ve slipech a vůbec se nestyděl. Blokoval koupelnu na hodinu, nechával za sebou mokro a špínu.

Poslední kapka přišla v pátek.

Alena se vrátila dopoledne z práce a těšila se na teplou vanu a brzké spaní. Odemkla a za dveřmi slyšela smích a tuc tuc hudbu. V předsíni stály nejen moje boty a Pavlovy pantofle, ale také dámské kozačky na jehlách a pánské polobotky, které neznala.

Vešla do obýváku. Dým visel ve vzduchu. U stolu seděl Pavel, nějaký další chlap a křiklavě namalovaná dívka pochybné pověsti. Já, rudý jak rak, jsem se krčil v koutku židličky s omluvným pohledem. Na stole stála řada lahví a pochutiny rozložené přímo na jejím oblíbeném stolku z pravého dubu bez podložek.

Jéé, ženská doma! zvolal Pavel. Karle, nalej jí trestnou! Alčo, seznam se, tohle je Milan a Erika, trochu tu odpočíváme. Vždyť je pátek!

Alena hleděla na mokré kolo od skleničky na naleštěném stole. Viděla oharek, který Erika zamáčkla do křišťálové bonboniéry. Koukla na mě, sklopil jsem hlavu.

Nezačala křičet. Nerozbila žádný talíř, nevyháněla nás. Uvnitř jako by jí zacvakl vypínač a místo vzteku přišel dokonale ledový klid.

Dobrý večer, řekla vyrovnaně. Nebudu vás rušit.

Odešla do ložnice, zamkla se. Hluk polevil, asi jsem se snažil hosty zkrotit, ale brzy zase hrála hudba, byť slaběji.

Vytáhla z kufru velký kufr a začala systematicky balit: župan, pantofle, plavky, šaty, pohodlné kalhoty, kosmetiku, knížky. Byla ráda, že jí zbyly dva týdny loňské dovolené, která jí šéfka navrhovala vybrat. A ještě radši byla, že má vlastní úspory, na které já nemám přístup.

Otevřela notebook, objednala si pobyt do nejlepšího lázeňského hotelu v Mariánských Lázních, kam si dlouho přála jet a vždycky litovala peněz. “Lux pokoj s výhledem na park”, plná penze, spa, masáže. Platba kartou, potvrzeno. Nástup zítra.

Sbalila kufr a usnula se špunty v uších. Večírek za stěnou se proměnil v tlumené dunění.

Ráno byl v bytě mrtvolný klid. Hosté zřejmě přišli k rozumu až v noci; já s Pavlem jsme ještě spali tvrdým spánkem. Alena se osprchovala, oblékla, vzala kufr a odešla. Na stole mezi zbytky žranice nechala krátký vzkaz: “Odjela jsem do lázní. Vrátím se za týden. Jídlo v lednici není. Nájem za tento měsíc plať sám.”

Taxi už čekalo před domem. Když auto odjíždělo, spadl jí z ramen kámen.

První dva dny prožila v lázních v naprosté blaženosti. Chodila po zasněžených parkových cestách, pila kyslíkové koktejly, plavala v bazénu a četla. Telefon měla vypnutý, koukla na něj jen jednou denně.

Odpoledne prvního dne začaly chodit zprávy:

Alenko, kde jsi?

Už to není vtipné, kam jsi zmizela?

Vzbudili jsme se, a jsi pryč.

Tady není co žrát, mohla jsi aspoň navařit.

Alena se pousmála a šla na čokoládový zábal.

Třetí den se tón zpráv změnil:

Aleno, vezmi to, kde jsou čisté ponožky?

Jak pustím pračku? Něco blika a nejde to.

Pavel se ptá, kde jsou ručníky, ušpinil si svůj.

Došel prášek i toaleťák. Kde je zásoba?

Odpověděla jen stručně: Návod na pračku je na Googlu. Prášek a toaleťák v obchodě. Peníze máte, vždyť jste sehnali na pivo.

Čtvrtý den jsem jí zavolal. Zrovna pila bylinkový čaj v lázeňském baru. Vzala to:

Aleno, konečně! zněl jsem zoufale. Kdy se vrátíš? Je to tu šílené!

Co se děje, Karle? zeptala se úplně klidným hlasem. Odpočívám. Jdu na procedury.

Je tu bordel! Pavel… je drzý! Přivedl včera kámoše na fotbal, řvali do noci, sousedka Květa zespoda volala policii! Musel jsem psát vysvětlení! Dostal jsem pokutu!

No, říkal jsi, že je v pohodě a pomůžeme mu. Tak pomáhej, miláčku. Jsi pán domu.

Ale my nemáme co jíst! Jsem utahaný z práce, doma hora špíny, smrad, Pavel chce večeři. Prý jsem špatný hospodář!

Co já s tím? Podle Pavla jsem městská fiflena, vařím špatně. Tak ať tě naučí on, jak na to. Smažte sádlo.

Nemůžu ho vyhodit, je mi to blbé, je to přítel…

Tvůj přítel, tvůj dům, tvá pravidla. Anebo žádná. Vracím se v neděli večer. Jestli nebude byt ve stavu jako před jeho příchodem a ještě tam bude Pavel, otočím se a jedu k mamce. A dám žádost o rozvod. Nehrozím, oznamuji.

Položila jsem a šla na masáž. Bylo mi nečekaně lehko. Dřív jsem se obával ukazovat hranice, abych nebyl za potvoráka. Ale týden s Pavlem mi ukázal, že trpělivost je často jen podložka pro parazita na zádech.

Zbytek dovolené utekl v klidu. Alena se dosyta vyspala, rozjasnila se jí pleť, v očích zase hrály jiskry.

V neděli se vracela domů. Taxík zastavil před domem. Ve výtahu už necítila strach, spíš klidné očekávání. Pokud to Karel nezvládl, půjdou od sebe.

Otevřela dveře.

Bytem voněl Savo, citron a… pěčené kuře. Ale jinak příjemně.

Předsíň byla prázdná. Žádná obrovská taška, žádné cizí boty. Moje boty stály řádně v botníku.

Z kuchyně koukl manžel. Vyčerpaný, s kruhy pod očima, ale čerstvě oholený a v čisté košili.

Ahoj, řekl tiše.

Alena otevřela dveře do obýváku. Perfektní pořádek. Gauč složený, koberec vysátý. Na stolku žádná kolečka od skleniček očividně vyleštěno. Okna dokořán, světlý mrazivý vzduch vyvětral starý kouř.

Zamířila do kuchyně. Nádobí se třpytilo. V troubě zvolna došla kuřata.

Kde je Pavel? sundala si kabát.

Karel těžce vydechl a opřel se o futro.

Vyhodil jsem ho. Ve čtvrtek, po tvém telefonátu.

No teda! A jak se to stalo? Nebylo ti to blbé?

Víš, Aleno, promnul si čelo, když si začal poroučet, ať mu běžím pro pivo, protože začíná fotbal, a já se sotva vrátil z práce a drhnul po něm pánvičku… Přepnulo mi v hlavě. Prostě jsem mu řekl: sbal si saky paky a šup ven.

A co on?

Vřískal. Prý jsem pod pantoflem. Ženským prý nesmíš dát moc prostoru. Že jsem zradil kamaráda kvůli sukním. Chtěl peníze za “ujmu”. Dal jsem mu tisícovku na taxi a vyhodil kufr na chodbu. Klíče jsem vzal. Pak dva dny byt drhnul, Květu zezdola navštěvoval s bonboniérami a omlouval se.

Karel ke mně přišel, vzal mě za ruce. Dlaně měl zdrsnělé od čistících přípravků.

Alenko, odpusť. Blbec jsem byl. Myslel jsem, že o nic nejde. Neviděl jsem… Zvykl jsem si, že všechno kolem domu děláš ty, že je vždy čisto, jídlo v lednici. Ale jakmile jsi tu nebyla čtyři dny… málem mě trefilo. Jak to zvládáš k tomu všemu ještě pracovat?

Alena se na muže podívala. V očích tentokrát nebyla jen lítost, ale nové pochopení. Jakou hodnotu má domácí pohoda.

Já nesnáším, Karle. Já se starám o nás. Ale aby mě někdo zneužíval, to dělat nebudu.

Pochopil jsem. Už nikdy žádné nocování hostů, nikdy! S Pavlem je konec. I pak psal hnusné SMS, dal jsem ho na černou listinu.

Pojď jíst, usmála se Alena. Kuře se připaluje.

Večeřeli v tichu, ale v příjemném tichu. Karel se staral o ženu, servíroval nejlepší sousta, naléval čaj.

A jak bylo v lázních? zeptal se nesměle.

Skvěle. Rozhodla jsem se jet tam teď dvakrát ročně. Týden nestačí. A víš co? Měl by ses naučit vařit i něco víc než míchaná vejce. Kdybych zase odjela.

Naučím, přikývl vážně Karel. Slibuju.

Druhý den se Alena dozvěděla, že Pavel nakonec skončil u tchyně, rozjezdil tam hádky a jeho exmanželka na něj podává žalobu o vystěhování a vyrovnání dluhů z půjček, kterých měl požehnaně. Dokonce už byl z práce měsíc bez výplaty pro opilost, celá historka o vysmáté manželce” byla jen zástěrka, jak si najít zadarmo bydlení s plnou lednicí.

Když jsem toto slyšel, jen jsem zakroutil hlavou a ještě víc si objal ženu. Učíme se. Ochrana rodiny je teď posvátná, cizí do ní už nikdo nepustí. A Alena pochopila, že někdy k tomu, aby tě druzí vnímali, stačí neřvat stačí jediný klidný odchod. Nechat druhé v tom, co sami způsobili.

Tato zkušenost změnila náš život. Ne, že bych se proměnil v ideálního domácího. Přestal jsem však brát všechny práce kolem domu jako samozřejmost. A hlavně naučil jsem se říkat ne”. O měsíc později zkusil vzdálený bratranec prosit, jestli může přespat pár dní”, ale já mu klidně podal adresy nejbližších levných penzionů.

Alena tu scénu slyšela z kuchyně, kde míchala polévku, a spokojeně se usmála. Lázně jsou sice úžasné ale domov, kde si tě váží, je stejně ten nejlepší.

Rate article
Add a comment