MANŽELSTVÍ DRAŽŠÍ HOŘKÝCH KŘIVD
Igore, tohle byla poslední kapka! Dost, rozvádíme se! Ani si nemusíš klekat, jak to máš ve zvyku, tentokrát ti to stejně nebude nic platné! Přesně tak jsem ukončila naše manželství.
Igor mi samozřejmě nevěřil. Byl si jistý, že to zase skončí, jak už to bylo víckrát: padne na kolena, omluví se, koupí mi zase nějaký ten prstýnek a já všechno odpustím. Tak to u nás chodilo několikrát. Tentokrát jsem ale byla rozhodnutá opravdu rozetnout svazek mezi námi dvěma. Prsty jsem měla obsypané prstýnky až po malíčky, ale štěstí v životě nikde. Igor začal pít pořádně a často, až jsem si říkala, že už se z toho nedostane.
A přitom to všechno začalo tak romanticky.
Můj první manžel Eduard mi beze stopy zmizel. Bylo to v devadesátých letech, kdy bylo vůbec těžké žít s hlavou nahoře. Eduard nebyl zrovna snadný člověk, rád nešel kolem problémů, měl orlí oči, ale komáří křídla všem by ukázal, jak je odvážný, a pak se stáhl. Když mu něco nebylo po chuti, dovedl udělat pořádný vítr. Jsem přesvědčená, že Eduarda někde při nějakém sporu zabili, jinak si jeho zmizení neumím vysvětlit. Pořádná zpráva nepřišla nikdy. Zůstala jsem se dvěma dcerami Lída měla pět a Ráchelce byly sotva dva roky. Od Eduardova zmizení uplynulo pět let.
Myslela jsem, že zešílím. I přes jeho horkou povahu jsem ho moc milovala. Byli jsme téměř jako jedno tělo, jedna duše. Po jeho ztrátě jsem byla přesvědčená, že můj život skončil. Chtěla jsem jen vychovat holky. S ostatním jsem nepočítala. Jenže osud měl jiné plány
Tenkrát nebyla doba lehká. Pracovala jsem v jedné továrně v Plzni, výplatu jsem dostávala v žehličkách. Ty se pak musely prodávat, aby bylo na jídlo. O víkendech jsem chodila s žehličkami na tržiště prodat, abych měla aspoň něco na chleba. Jednu zimní sobotu, když jsem málem zmrzla u stánku, se ke mně přiblížil cizí muž.
Slečno, nechcete se zahřát? zeptal se opatrně.
To je vidět, co? pokusila jsem se o vtip, i když mi drkotala brada zimou. Ale jeho přítomnost mě rozechvěla příjemným teplem.
Já vím, není to zrovna originální. Co kdybychom zašli na čaj do kavárny? Vaše žehličky vám schovám, nabídl.
Tak pojďme, jinak tu opravdu umrzneme, souhlasila jsem sotva slyšitelně.
Nakonec jsme do žádné kavárny nešli. Vzala jsem ho aspoň před dům s prosbou, ať pohlídá tašku se žehličkami, protože musím rychle do školky pro děti. Celá jsem zmrzla, nohy jsem necítila, ale v srdci mi bylo poprvé po dlouhé době příjemně. Když jsem se s holčičkami vracela, viděla jsem už z dálky Igora tak se mi představil. Nervózně kouřil a postával před vchodem. Pomyslela jsem si: Pozvu ho na čaj, a co bude dál, to už nechám osudu.
Igor mi pomohl vynést tašku až do šestého patra. Výtahem jsme jet nemohli, protože byl zase mimo provoz. Já se loudala s dětmi na třetí patro, on už se chystal odejít dolů.
Počkejte, spasitel můj! Neodejdete, dokud vás nepohostím horkým čajem! chytla jsem ho za rukáv.
Snad nebudu překážet? zadíval se na holky.
Vůbec ne, vemte je za ruku, já popadnu rychlovarnou konvici a už vařím vodu, vybídla jsem ho a byla rozhodnutá si ho udržet, co to jde. Už byl téměř jako někdo z rodiny.
Během povídání u čaje mi Igor nabídl práci u sebe v kanceláři. Plat měl být vyšší než všechny žehličky dohromady za rok.
Přikývla jsem na souhlas, v duchu bych mu bývala líbala ruce vděčností.
Igor byl tehdy v rozvodovém řízení už podruhé, z prvního manželství měl syna.
A začal se nám točit nový život.
Brzy jsme se s Igorem vzali. Přijal moje děvčata za své. Dařilo se nám. Koupili jsme čtyřpokojový byt v Brně, vybavili ho moderním nábytkem i spotřebiči, později postavili chalupu kousek pod Brdy. Každý rok jsme jezdili na dovolenou k moři, zažívali spokojené, dost možná až pohádkové období
Sedm let uplynulo jako voda. Zdálo se, že Igorovi už to stačí, že dosáhl všeho, začal propadat alkoholu. Dlouho jsem nedělala scény. Rozuměla jsem tomu, že je přepracovaný a potřebuje vypnout. Ale když si dával do nosu i během práce, zbystřila jsem. Prosby ani domluvy nepomáhaly.
Musím říct, že jsem dobrodružná povaha. A tak mě napadlo, jak Igorovi od pití pomoct Rozhodla jsem se mu pořídit další dítě. Bylo mi už devětatřicet. Kamarádky už se tomu ani nesmály.
Jen do toho, Táňo, třeba nás taky napadne být ve čtyřiceti mámy!
Já opakovala:
Když dítě necháte vzít, možná toho jednou hořce zalitujete. Ale když porodíte, i když nebylo plánované, nikdy toho litovat nebudete.
Narodily se nám dvojčata. Najednou jsme měli čtyři holky. Igor ale nepřestal pít. Dlouho jsem trpěla a pak mě začal lákat život na venkově. Chtěla jsem chovat zvířata, mít zahradu, aby holky měly čerstvý vzduch a Igor neměl čas na lahve.
Prodali jsme byt i chalupu a koupili dům na malém městečku ve středních Čechách. Otevřeli jsme krásnou kavárnu. Igor propadl myslivosti. Pořídil si flintu, spoustu vybavení, v lese bylo dost zvěře.
Drželo se to, dokud Igor nepodlehl alkoholu znovu. Nevím, co tenkrát pil, ale změnil se v běsa! Rozbil veškeré nádobí, roztřískal nábytek, došel až k nám. Vzal pušku a vystřelil do stropu!
Já s dětmi jsme běželi k sousedům. Byla to hrůza.
Ráno bylo ticho. Tiše jsme se vrátili a našli spoušť. Děti to vidět neměly. Všechno rozházené, ničím se nedalo sedět, jíst, spát. Igor spal v bezvědomí na podlaze.
Sebrala jsem, co zbylo, a vydala se s holkami k mamince. Ta bydlela nedaleko ve stejném městečku. S povzdechem řekla:
Táninko, co mám s vámi dělat? Vrať se k manželovi. Co všechno jen v životě není! Všechno se jednou usadí a bude klid.
Maminka vždycky říkala lepší zuby v zástěře, hlavně, když je manžel hezký.
Za dva dny přišel Igor. To byla chvíle, kdy jsem udělala definitivní tečku. Igor si nic z té noci nepamatoval, nevěřil mi ani slovo. Ale mně bylo všechno jedno. Tvrdě jsem zařízla, všechny mosty spálila.
Nevěděla jsem, jak dál. Ale bylo mi jasné, že stejně radši budu hladovět, hlavně, že zůstanu živá, ne zabitá od opilého muže.
Kavárnu jsem prodala za pár šupů, protože jsme musely rychle odejít. Přestěhovaly jsme se do malé vsi, do maličkého domku. Starší děvčata začala pracovat a brzy se vdala.
Dvojčata chodila do páté třídy. Všechny dcery měly Igora rády, a tak s ním zůstaly v kontaktu. Já jsem alespoň díky nim měla přehled, jak se mu vede. Přes holky mě několikrát prosil, ať se k němu vrátím. Přemlouvaly mě i dcery: Mami, už se nezlob. Táta se opravdu změnil, už tolikrát prosil o odpuštění! Mysli na sebe, už nejsi nejmladší Ale já byla tvrdá. Toužila jsem po klidu bez scén, žádný další stres!
Dva roky uběhly.
Najednou mi začal Igor chybět. O samotu jsem se dělila jen se vzpomínkami. Všechny prstýnky od něj jsem musela zastavit v zastavárně. Už jsem je nikdy nevykoupila zpátky, což mě mrzelo. Často jsem si vzpomněla na minulý život a přemýšlela. V našem domě byla vždycky láska. Igor měl všechny dcery stejně rád, mě litoval, vždy se uměl omluvit. Byli jsme ukázková rodina. Každý má přece svou představu o štěstí. Co víc si přát?
Starší holky teď už jen volají, čas nemají, chápu je mládí má přednost. A za chvíli mi z hnízda vyletí i dvojčata a zůstanu tu sama. Děvčata jsou jako housata, když jim dorostou peří, rozutečou se.
Nakonec jsem poprosila dvojčata, ať se opatrně vyptají otce, jak teď vlastně žije. Třeba už má někoho jiného? Holky všechno zjistily. Igor žije a pracuje v jiném městě v Olomouci. Nepije ani kapku, nikoho jiného nemá, zůstal sám. Dcerám dal i svou přesnou adresu. Pro každý případ
A tak jsme dnes spolu už pátý rok.
Vždyť jsem říkala, že jsem dobrodružná povaha.