Mého manžela Jiřího čeká pořádná hlučná rodinná smršť. Tři bratři, dvě sestry. Všichni dávno bydlí sami, mají své rodiny a děti. Jenže k nám se sjíždějí — pravidelně. A nejde jen o kafe, nýbrž o pořádné hody. Vždycky se najde důvod: narozeniny, svátek, výročí. A pokaždé u nás. Protože, jak říkají příbuzní, „u vás je to praktické, máte velký dům a dvorek“. Skutečně, dlouho jsme šetřili a koupili prostorný dům za Prahou. A jakmile se u nás objevila zahrada s pergolou, grilem, trávníkem a parkovacími místy, celá rodina prohlásila, že tohle je teď jejich „chata“.
Zpočátku mi to dokonce přišlo milé. Vyrostla jsem jako jedináček. Líbilo se mi, že jsem najednou součástí takové početné rodiny. Prostírali jsme, opékali vuřty, smáli se. Jenže pak… z toho byla otrava. Víte, kolik jídla se musí nachystat, když přijede víc než patnáct lidí? A samozřejmě nikdo se neptal, jestli nepotřebuju pomoct. Ženy hned u dveří zapadly do stínu s vínem, muži šli rozdělávat gril. A já od rána v kuchyni. Krájela, smažila, myla, uklízela. Roznášela talíře, sbírala špinavé. Jen Jiří občas nakoukl s provinilým úsměvem: „Pomůžu ti?“ S sevřenými zuby jsem vrtěla hlavou: „Dám to…“
Ale nejvíc mrzelo něco jiného. Když jsem konečně vyšla mezi hosty, vypadala jsem jako vyždímaný hadr — rozcuchaná, v zástěře, bez make-upu. A oni? Jak z módního časopisu. Jako by jeli na ples, ne na chalupu. A co já? Taky bych si oblékla hezké šaty, učesala se, sedla si s vínem. Ale nestíhala jsem. Byla jsem personál.
Po takových večerech Jiří sám umyl hory nádobí a poslal mě spát. Bylo vidět, že je utahaný. Jeden volný den v týdnu, a ten stráví řevněním dětí a kecáním v pergole. Přitom by si rád lehl, objednal si pizzu a koukal na film. Ale nechtěl se s rodinou hádat. Ani já jsem neříkala nic. Až do dne, kdy mu volal bratr.
„Budem slavit moje narozeniny u vás, jako vždycky.“
Jiří položil telefon, otočil se ke mně a řekl:
„Zítra se vzbudíš, oblečeš si ty nejhezčí šaty, uděláš si účes, jestli chceš — nalíčíš se. Klidně ti koupíme něco nového. Ale — do kuchyně nevkročíš. Anouš. Vůbec.“
„Ale jak…“ začala jsem.
„Toť vše. Ať si vezmou jídlo sebou. Nejsi kuchařka ani služka. I my máme právo odpočívat.“
Potichu jsem kývla. Bylo to divné, ale příjemné.
Další den se na dvorku sešel kompletní příbuzenský dav. Úsměvy, krabice s dorty, maso v taškách. A na stole — prázdno. Rodina se významně poohlížela: Kde jsou chuťovky, saláty, kde je hostitelka? Jenže Jiří klidně vystoupil a prohlásil:
„Odteď to bude takhle. Když chcete oslavu, zapojte se. S manželkou jsme utahaní. Není její povinností vás obsluhovat. Buď si každý přinese vlastní jídlo, nebo si najděte jiné místo.“
Nastalo ticho. Jedlo se, ale bez dřívější veselosti. Rozhovory nebraly konce. Ale na další oslavu jedna z Jiřího sester — poprvé za dlouhé roky! — pozvala všechny k sebe.
Tak vidíte. Jde to. Když se chce.