„Stěhováci budou za půl hodiny,“ řekl můj muž Václav, schovával oči a nervózně mačkal klíče od auta. „Jarmilo, jenom nezačínej, jo?“
Zastihla jsem ho s košem na prádlo v rukou. Pohodlně v něm ležely manželovy košile a čekaly na seznámení s naší novou, teprve před třemi dny koupenou stříbrnou pračkou.
„Jací stěhováci, Václave?“ zeptala jsem se klidně, i když uvnitř už začínala bublat dobře známá směsice nechápavosti a vzteku.
„No… pro tu pračku. Slíbil jsem to mámě. Víš přece, ta její stará je úplně na odpis, ždímá jednou za uherský rok. A my máme dvě výplaty, dáme dohromady na novou. Mamka to má těžký. Stačí jí málo, jen aby se k ní chovalo lidsky.“
Pomalu jsem postavila koš na zem. Moje nová pračka. Můj poklad s přímým náhonem, tichým motorem a funkcí parního ošetření. Šetřila jsem na ni půl roku ze svých dovolených a odměn, protože ta stará nejenže špatně ždímala – pořádala na prádle exorcistické seance a skákala po koupelně jako raněný traktor, až hrozilo, že prorazí zeď k sousedům. A teď, když u nás konečně nastala tichá, čistá éra, se paní Božena rozhodla, že „lidsky“ znamená vzít si náš komfort pro sebe.
Paní Božena, moje tchýně, měla vůbec úžasný talent. Považovala se za odborníka ve všech oblastech vesmíru, od geopolitiky až po odstraňování skvrn.
Jen minulý týden jsme měli tu čest probírat téma praní.
„Ty vaše moderní prášky jsou čistý jed!“ hlásala, sedíc u nás v kuchyni a povýšeně míchala čaj. „Správná hospodyňka pere s jádrovým mýdlem a hořčicí. Hořčice čistí auru tkaniny! A ta vaše chemie jen zabíjí imunitu.“
„Paní Boženo,“ odpověděla jsem smířlivě, ale důrazně, „hořčice organické skvrny nerozkládá. K tomu se do prášku přidávají enzymy – bílkovinné katalyzátory. A fungují přesně při čtyřiceti stupních, v horku se srazí. A vaše mýdlo na tvrdé vodě vytvoří vápenatý povlak na topném tělese. Proto ta vaše stará pračka umřela – topné spirály shořely od vodního kamene.“
Tchýně zrudla jako přezrálé rajče.
„I hele, chemička se našla! Já jsem prožila život, a ty mě, ženu se zkušenostmi, chceš učit, nevděčná drzá!“
Bouchla dveřmi s takovou parádou, jako by za sebou zavírala brány Ráje před nosem hříšníků. A teď si ta odpůrkyně moderních technologií brala moji novou, elektronikou naditou pračku.
„Dobře, Václave,“ opřela jsem se o futra dveří a zkřížila ruce. „Stěhováci, tak stěhováci. Máma je svatá.“
Václav si úlevně vydechl. Zjevně se připravoval na hysterii, scénu, bití talířů. Nevěděl, že učitelka s dvacetiletou praxí nekřičí. Ona dává pětku do žákovské a volá rodiče. V tomto případě – samotný život.
„Děkuju, Jarmilo, věděl jsem, že to pochopíš!“ začal se ohánět. „Já tu starou máminu pračku sem zatím dovezu…“
„Ne, to ne,“ utnula jsem ho. „Jen by zabírala místo. Dejte ji do šrotu.“
„A v čem budeme prát?“
„Jak v čem?“ usmála jsem se mile. „Rukama, miláčku. Ale je tu jeden háček. Já dělám ve škole na jeden a půl úvazku a do půlnoci opravuju sešity. Tu pračku jsem si koupila, abych se zbavila domácího otroctví. Ty jsi rozhodl o mém řešení problému a dal ho mámě. Takže teď je problém špinavého prádla tvůj.“
„Ale no tak!“ zasmál se Václav a už otvíral dveře stěhovákům. „Vyperu, to je drobnost! Vždyť naše babičky praly v neckách a nic se nestalo. Zvládnu to!“
To byla jeho osudová chyba.
První tři dny si Václav užíval statusu „hodného syna“. Paní Božena mu každý večer volala a chlubila se sousedům, jakého zlatého chlapce vychovala. Koš v naší koupelně zatím mlčky a neúprosně rostl.
V sobotu ráno se Václav protáhl a vyšel do kuchyně čekat na snídani. Na stole na něj čekala míchaná vajíčka a vedle stál modrý plastový lavor, kus dehtového mýdla a balíček jedlé sody.
„Co to je?“ napjal se manžel.
„Tvůj nástrojář,“ usrkla jsem kafe. „Tvoje pracovní košile, sportovní úbor po posilovně a naše povlečení. Dvoumetrová povlečka, Václave. Čeká na tvé silné ruce. Vždyť jsi slíbil.“
Václav si odfrkl, vzal lavor a zmizel v koupelně. Zvuk tekoucí vody dodával naději.
Psychologický thriller začal po čtyřiceti minutách. Seděla jsem v křesle s tabletem, když se z koupelny ozvalo těžké, přerývané dýchání. Nakoukla jsem pootevřenými dveřmi.
Václav, rudý jako vařený rak, stál nad vanou v oblacích páry. Namoklá povlečka z pevné bavlny vážila dobrých deset kilo. Kroutila se, vyklouzla z rukou a odmítala se vyždímat. Voda z ní tekla kalnými proudy. Klouby na prstech mu už zbělely.
„Co, babičkovská zkušenost nepomáhá?“ zeptala jsem se soucitně. „Nejdřív to stoč do šňůry a pak ždímej. A nezapomeň třikrát vymáchat, jinak na látce zůstane prášek a bude tě svědit.“
„Já… hned…“ zafuněl Václav a pokoušel se přehodit mokrého textilního monstra přes okraj vany.
Do sobotního večera manžel neprohnul záda. Kůže na rukou mu ztvrdla a zčervenala. Pověšené prádlo po celém bytě káPalo na podložené noviny a vytvářelo atmosféru komunálního bydlení třicátých let. Václav seděl na gauči a díval se do zdi prázdným pohledem člověka, který poznal marnost bytí.
V tu chvíli zazvonil telefon. Na displeji svítilo „Maminka“. Václav, škubaje se bolestí v odřených prstech, stiskl hlasitý odposlech.
„Václave!“ ozval se z reproduktoru rozhořčený hlas paní Boženy. „Ta vaše nová bečka mi všechno zničila! Pípá, bliká červeně a zamkla dveře! Já tam nacpala svou péřovku, dědovu bundu a dvě vlněné deky, a ona, mrcha, hlásí chybu a netočí!“
Přistoupila jsem blíž a naklonila se k mikrofonu.
„Paní Boženo,“ pronesla jsem nejměkčím učitelským tónem. „V moderních pračkách je čidlo hmotnosti. Péřovka po nasátí vody váží patnáct kilo, plus deky. Limit bubnu je sedm kilo. Teď jí utrhnete tlumiče a shodíte buben z osy. Polovinu musíte vyndat.“
„Nech si ty svoje čidla!“ zaječela tchýně. „Vy jste mi podstrčili vadnou, abyste se mě zbavili! Vyložili jste mi za něco, co nefunguje, dobrodinci! Zavolám si opraváře, ať sepíše protokol, podám na váš obchod žalobu za morální újmu!“
Rozhořčovala se tak hlasitě a sebezapomenutelně, jako by vystupovala na tanku před odborem podvedených tchýní.
Václav pomalu přesunul pohled ze svých do červena odřených rukou na telefon. Pak se podíval na kapající povlečku ze sušáku, kterou ždímal půl hodiny. V očích mu něco cvaklo. Mechanismus slepé synovské poslušnosti se zasekl a rozsypal na ozubená kolečka.
„Mami,“ řekl tiše, ale s kovem v hlase. Paní Božena na druhém konci se zarazila. „Žádný opravář. Zítra ráno přijedu se stěhováky a pračku si odvezu zpátky.“
„Jak si odvezeš?! A v čem budu prát?!“
„V lavoru, mami. S hořčicí. Aura bude – ani nevíš jaká.“
Zavěsil a hodil telefon na gauč. V bytě zavládlo ticho, rušené jen pravidelným tikáním padajících kapek.
„Stěhováci, zítra ráno?“ ujistila jsem se a vrátila se k opravování sešitů.
„V devět nula nula,“ odpověděl stroze manžel a masíroval si kříž.
Druhý den se stříbrná kráska vrátila na své zákonné místo v naší koupelně. Václav připojoval hadice s takovou něhou a úctou, jako by sestavoval přístroj na umělý krevní oběh. Paní Božena se smrtelně urazila a neozvala se nám přes měsíc.
Nečetla jsem žádné kázání a neříkala „já to říkala“. Jen jsem do pračky naložila manželovy nové košile, dala kapsli s enzymy, zvolila program „čtyřicet stupňů“ a stiskla tlačítko Start. Pračka tiše zavrněla a začala brát vodu.
Spravedlnost zvítězila – bez křiku, bez skandálů. Výhradně silou gravitace, mokré bavlny a neúprosné logiky. A Václav si od té doby, než řekne mámě „jasně, ber si to“, vždycky reflexivně protře ruce při vzpomínce na váhu mokré povlečky.
