Sobota je v naší rodině dnem mé tchyně. Je to tak už rok. I když se mi narodilo druhé dítě, tchyně se o vnoučata stále příliš nezajímala. Přijela jednou za měsíc, dala jim malé dárky, poseděla hodinu nebo dvě a pak odešla.
Moje dcery ji samozřejmě nepoznaly. Starší dcera, když začala mluvit, říkala mé mamince babičko. No, maminka mi často pomáhala, byla u nás čtyři dny v týdnu. Moje dcery jsou malé, je těžké všechno zvládnout sama. A tchýni to nezajímá. Žije si svůj vlastní život.
Ale jednou si všimla, že moje starší dcera radostně běží za mojí mámou. Tchyně si myslela, že spolu málo komunikujeme, a určila den – sobotu – pro naše setkání. A schůzky se měly konat u ní doma. Nebylo jí příjemné sedět u nás doma. Takže první týden jsem za ní poslala manžela a děti. Vrátili se o hodinu a půl později. Manžel říkal, že jsou prostě unavení. Pak jsem zjistila pravý důvod.
Další týden jsem sbalila děti a šla za ní . Myslela jsem si, že budu moci nechat děti na dvě tři hodiny a jít na manikúru. Ale nic takového se nestalo. Setkala se s námi, předala dětem dárky, které předtím koupila – a to bylo všechno. Tchyně jen seděla na židli a říkala dětem, jak si mají hrát, jakou pastelkou mají kreslit. Děti jsou malé, ještě nechápou, co se jim říká. Takže jsem musela sedět s nimi a hrát si před tchyní – jako herečka.
Pak se ukázalo, že musím také vařit. Nevěděla, co děti mohou a nemohou jíst. Přišli jsme domů strašně unavení. Myslela jsem, že je to naposledy. Ukázalo se, že ne. Jezdíme tam každý týden a děláme to samé.
Hrajeme si s dětmi před tchyní. Jenže teď si s sebou beru jídlo, abych tam nemusela vařit. Když manželovi řeknu, že bych raději zůstala doma, že jsem pak méně unavená – namítá. Děti od babičky neodtrhneš. Takže tam musím každou sobotu jezdit a předstírat, že je všechno v pořádku. Nechci si s ní zničit vztah, ale to přece není normální, ne?
