– Mámo, vždycky jsi říkala, že jsem lakomá, – usmála se dcera. – Tak jsem tvoji porcelánovou soupravu darovala tetě Ivaně.
Elišku od dětství naučili, že si hračky v jejich domě dlouho neudrží. Její maminka Aneta Mráčková ráda chodila na návštěvy a často je darovala jiným dětem.
– Mami, proč sis vzala moji panenku? – zeptala se Eliška s obavami.
– Eliško, miláčku, vím, že tu panenku máš moc ráda, ale holčička naproti onemocněla a je jí teď smutno. Myslela jsem, že by jí naše panenka mohla zlepšit náladu a udělat ji trochu šťastnější. Novou panenku můžeme vždycky koupit, ale možnost udělat dobrý skutek se nenaskytne každý den, – vysvětlila maminka a pohladila dceru po vlasech.
Eliška se zamyšleně podívala na panenku, potom na matku a vehnalo jí to slzy do očí. Nechtěla se loučit se svou oblíbenou hračkou.
Bohužel však pro Anetu Mráčkovou bylo důležitější souhlas cizích lidí než dětské slzy.
– Neplakej, nesmíš být tak lakomá, – řekla podrážděně žena a poslala dívku dělat úkoly.
Jak Eliška dospívala, přibyly do jejích darů i knihy a oblečení.
Zpočátku se dívka podvolovala s myšlenkou, že matka jedná v dobré víře, a ona je skutečně sobecká.
Postupně však Eliška začala chápat, že matka to nedělá z dobrého úmyslu, a v jejím srdci se začaly rodit pocity ublíženosti a nepochopení.
– Jdu k tetě Marianě, vrátím se pozdě, – oznámila Aneta Mráčková a sundala kabát dcery z věšáku.
– Cože, ty si bereš můj kabát? – zasmála se Eliška, když uviděla svůj kabát v matčiných rukách.
– Ne, prosím tě, do něj se nevejdu, jsi daleko štíhlejší než já, – hloupě se usmála žena.
– Tak proč jsi ho sundala z věšáku? – vážným hlasem se zeptala dcera.
– Slibovala jsem ho Mariany dceři, roztrhl se jí, a nový kupovat nechtějí, protože brzy bude jaro, – začala se matka vymlouvat.
– A v čem mám chodit? V tom roztrhaném? – užasle pronesla Eliška.
– Jak jsem říkala, brzy bude jaro, kabát už potřebovat nebudeš. Když bude zima, vezmi si můj, – nervózně zamumlala Aneta Mráčková.
Eliška se dál dívala na matku s nedůvěrou a cítila, jak v ní roste rozhořčení.
„Proč pořád rozdává moje věci? Proč si myslí, že je to normální?“ — ptala se sama sebe.
Poprvé za všechny ty roky rozhodně přistoupila k matce a vytrhla jí svůj kabát z rukou.
– Mami, nerozumím, proč stále rozdáváš moje věci jiným? To není normální! — zavrčela Eliška skrz zuby.
– Jsi příliš sobecká, dcero. Musíš se naučit dělit se s ostatními, – zamračila se Aneta Mráčková.
– Ale proč vždy moje věci? Proč moje hračky, knihy nebo oblečení? – pohoršila se dcera. – Nemám proti tomu, dělit se, ale proč vždycky moje? Vezmi a dej jí svůj kabát.
Matka se podívala na dceru s nedůvěrou, jako by vůbec nechápala, o čem je řeč.
Poté uraženě stáhla rty a mlčky odešla z domu. Eliška se radovala, že si obhájila svůj majetek, a pověsila kabát na věšák.
Celý den chodila s pocitem hrdosti na svůj čin, ale další den se vše opakovalo.
Jen tentokrát se nikdo Elišky na nic neptal ani jí nic nevysvětloval.
Aneta Mráčková mlčky vzala kabát z věšáku a rychle opustila dům.
Její dcera, když zjistila, že zmizel, začala plakat pocitem křivdy. Ten den pochopila, že jen tím, že bude žít odděleně od matky, může své věci chránit.
Když se Aneta Mráčková vrátila domů, uviděla rozčarovaný pohled dcery a pocítila nejasný pocit viny.
Ale pýcha a přesvědčení o své pravdě potlačily tento pocit. Postupně se vnitřní nespokojenost Elišky proměnila v rozhodnutí situaci změnit.
Vynaložila veškeré úsilí, aby úspěšně dokončila školu s dobrými známkami a pokračovala na univerzitu s rozpočtem.
Jakmile se dívka přestěhovala na kolej, nevědomky pocítila úlevu.
I přesto, že žila v pokoji s dalšími třemi studentkami, měla menší starosti o své věci než doma.
Léta ubíhala, dívka dokončila univerzitu a nastoupila do práce. Pronajala si vlastní bydlení a začala si budovat vlastní život.
Navzdory minulým křivdám pravidelně volala matce a občas ji navštěvovala.
Jednou u Elišky byla na návštěvě Aneta Mráčková a ze zvyku se rozhodla, že dá její nové džíny příbuzné.
– Eli, ty kalhoty dám Máše, máte stejnou velikost, – pronesla žena, jako by se nic nedělo.
– Mami, ty zase? To jsou moje džíny, sama jsem si je koupila a nikdy je nedám, – rozzlobeně vykřikla dívka.
Aneta Mráčková se na Elišku podívala překvapeně, nečekala, že se dcera vzepře.
– To ti to vadí? Tys nám nějaká, od dětství jsi byla lakomá, – nespokojeně poznamenala matka.
– Je snadné být laskavý na účet jiných, začni rozdávat svoje věci, – navrhla dcera.
Aneta Mráčková se zamračila, ale nic neřekla. Žena se mlčky oblékla a odešla.
Ten den se v Eliščině hlavě zrodil plán, jak poučit matku a zároveň jí pomstít za její dětství.
Blížily se narozeniny sestry zesnulého otce, dívka věděla, že ji určitě pozvou.
Teta Ivana se k neteři chovala pěkně, na rozdíl od její matky, kterou nesnášela.
Den před tetiným svátkem byla Eliška na návštěvě u Anety Mráčkové a pod záminkou vlastních věcí tajně odnesla starožitnou jídelní soupravu.
I přes svůj věk vypadala skvěle, a tak ji bez rozpaků mohla darovat.
Příbuzná se upřímně radovala z takového dárku, ale matka, která si všimla, že zmizela, byla velmi rozlobená.
– Kam jsi dala mou jídelní soupravu? Celý život jsem ji opatrovala, vypadala jako nová, – rozzlobeně se ptala Aneta Mráčková.
– Mami, vždy jsi říkala, že je třeba se dělit s ostatními a dělat dobré skutky, – usmála se Eliška. – Tak jsem jídelní soupravu darovala tetě Ivaně, moc ji potěšila.
Žena byla z takové odpovědi v šoku a několik minut mlčky zírala na vítězoslavnou dceru.
– Měla jsi se mě nejprve zeptat, jestli ji chci někomu dát, nebo ne, – konečně našla, co říct Aneta Mráčková.
– A tys mě někdy zeptala, když si mi brala věci z domu? – nevydržela Eliška.
– Vajíčka slepici neučí, to si pamatuj! To já ti je koupila, takže jsem měla právo s nimi nakládat, jak jsem chtěla! – vztekle vykřikla matka.
– A tu jídelní soupravu koupil otec, tak si vezmi, že rozdávám své dědictví, – odpověděla jízlivě Eliška.
Aneta Mráčková nevydržela dceřino drzé chování a vyhnala ji z bytu.
Více než rok s Eliškou nemluvila a neodpovídala na její telefonáty – tak silná byla její křivda.
K Novému roku však přehodnotila jejich vztah a jako první navázala kontakt.