15.května 2026
Stále jsem nemohl uvěřit, co se stalo. Konečně jsme si mohli po deseti letech snění pořídit vlastní chalupu! Všechno se nám házelo do cesty hypotéka, děti a jejich školní povinnosti, další krize A najednou jsme se podívali na účty a řekli si: teď nebo nikdy.
Můj manžel, ale v naší verzi já, pracuji v pojišťovně nic nevíc než běžný úředník a Vendula, moje žena, je masérka pro děti. Vydělávala slušně, ale k vlastnímu venkovskému domu to ještě dlouho nebylo. Osud však zasáhl, když téměř zároveň zemřely moje babička a babička Venduly. Každá nám po zanechala byt v menších městech v Třeboni a v Jindřichově Hradci.
Po dlouhých rozhovorech jsme se rozhodli obě byty prodat, přidat peníze a uskutečnit náš sen koupit pozemek.
Nabídka přišla rychle. V zimě málokdo spěchá s prodejem nemovitosti, všichni čekají na jarní sezónu. Já ale nebyl ochoten čekat.
Pak to rozmyslíme, najdeme milion důvodů a zůstane nám jen prázdný pozemek, zamumlal jsem.
Vendula souhlasila. Všechno šlo jako po másle.
Pozemek byl naprosto ideální: elektřina, plyn i vodovod už byly přivedeny. Zbývalo jen postavit malý domek na letní pobyt.
Rozhodli jsme se, že s příchodem teplejších dnů si vezmu dovolenou a spolu s kamarádem Karlem se pustíme do stavby.
Pracovali jsme vesele, bez zbytečných přestávek. O měsíc později jsme slavili první noc v našem novém domě.
Spát nebylo moc rozložili jsme nafukovací matrace na podlahu a přivezli z města teplé deky. Hlavní bylo, že v domě jsou kamna a voda. Zbytek doplníme později.
Tak, Aleši, gratuluji! zvedl skleničku Karel.
Oba muži vyklopili hromadu talířů, chytli kus špízu, bohatě ho posypali cibulí a kečupem a pustili se do jídla.
Kdo by řekl, že to půjde tak rychle! vykřikla Vendula. Ještě v novoročním večeru jsem si o chalupě ani nesnila, a teď tady stojí! ukázala na domeček.
I když se stmívalo, parta se nechtěla rozcházet a pokračovala v improvizovaném pikniku pod hvězdami.
Ahoj, synku, jak to jde? zeptala se měkkým hlasem svá matka Věra.
Všechno skvělé! odpověděl jsem nadšeně.
Mám to! Ne jen chalupu, ale venkovskou rezidenci! prohlásil jsem hrdě.
No teda, zasmála se polovičně, ale hlas jí ztratil ostrost. Dobrá, tak to máte…
Mami, jak se máš? zeptal jsem se náhle.
Ve svém věku už nic moc Doktoři říkají, že potřebuji klid, ticho, žádný stres. Pak se tělo zregeneruje Ale kde najdu takové místo? Lázníky jsou drahé, nemám peníze, povzdechla si.
Mami, pojď k nám! nabídl jsem s nadšením.
Cože, synku! Jakože byste tady bez mě nic nedokázali! A Vendula by to taky nechtěla protestovala Věra.
Mami, přestaň. Přijď, ať je to hotové! trval jsem.
Dobře, Alešku, přijdu, když tak trváš. Napíšu ti koláč, tvůj oblíbený, maminku.
Když jsem své ženě oznámil, že mámo přijde, nezdálo se mi, že by to byla velká radost.
Takže, máme chalupu a najednou lékaři rozhodli, že by měla být na venkově? zeptala se Vendula s nádechem sarkasmu.
Jo, odpověděl jsem chladně.
Není to divné? zeptala se.
Ne, má tlak.
Ale nechápeš, nejde o zdraví, jde o novou dívku, co si tu prohlédne výhled! křičela Vendula.
Klid, uvidí, pobaví se týden a vrátí se domů.
Zapomněl jsi, co se stalo při její poslední návštěvě? zeptala se Věra.
Já jsem zapomněl, ale Vendula si vzpomněla dokonale. Věra tehdy dělala vše, aby rozvrátila náš manželský svazek: šířila klepy, snažila se nás rozdělit, dokonce nasypala sůl místo cukru do koláče. Vendula ji tehdy vyhnala domů první letadlovou linkou.
Neměla jsem pochyb, že Věra tentokrát opět přinese zmatek, ale nechtěla jsem Aleše proti ní nastavit. Možná nám tentokrát štěstí přálo?
Jak krásně to tady vypadá, chlapi! Jako z pohádky! Vzduch, stromy, ten roztomilý domek chválila Věra novou zahradu. To určitě Vendula vymyslela! Je to naše malá genia! Drž se jí, Aleši, takovou ženu se těžko najde!
Co to je za změnu, Věro? zeptala se Vendula.
Vždycky jsi byla má oblíbená. Syn je pěkný blázen, ale jsi zlatá snacha. Měli jsme těžkosti, ale překonali jsme je. Kdo si pamatuje staré
Jsem teda blázen? zasmála se Aleš.
Ano, ale miláček, usmála se Věra. A co budeme k večeři?
Každý den špíz! Doufám, že vám to nevadí, rádi vaříme venku, odpověděla Vendula.
Rád se najím. Posledně jsem jedl špíz v Bílém Kostele. Aleš byl ještě ve škole. Představuješ si, jak to bylo dávno?
Tak pojď na gril, Aleši. Já mezitím přinesu maso z ledničky.
Můžu jít s tebou? Chci ještě jednou vidět ten domek.
Samozřejmě, prosím! přikývla Vendula.
Věra tentokrát působila jinak byla veselá, žertovala a zvlášť vřele se bavila s Vendulou. Vendula řekla, že čas mění lidi a že i ona chtěla zlepšit vztahy. Po tolika letech s Alešem a dětmi, plus chalupa, měla být Vendula dobrá snacha: poctivá, věrná, pracovitá a výborná kuchařka.
Když Aleš a Věra nesli talíře, telefon zazvonil a ležel lapač s rozevřeným displejem. Vendula zahlédla zprávu a nedokázala odtrhnout oči.
Kdy se vrátíš do města? Řekl jsi jí o nás? Čekám zprávu. Polibek.
Vendula telefon vypadla na trávu. Myšlenky se začaly míchat.
Jak to říct dětem? Jak rozdělíme byt? Kdo je tahle žena? A hlavně jak mohl Aleš takto jednat?
A tady je nádobí! položil Aleš talíře na stůl.
Musím na chvíli odejít, řekla Vendula, potřebovala si osprchovat studenou vodou a uklidnit se. Vešla do domu a zamířila k dřezu.
Co se stalo? Věra se snažila zachytit padající láhev kečupu.
Vendula se zoufale myla, slzy míchala s vodou. Po minutě stála a otírala si obličej ručníkem.
Aleš má někoho jiného.
Dcerko, pojď sem. Věra objala snachu.
Vendula měla pocit, že Věra není vůbec překvapená.
Proč jsi mlčela?
Věděla jsem, ale doufala jsem, že se vzpamátá. Vy jste spolu ze studia, máte děti, chalupu. Říkám blázen.
Vendula opět rozplakala. Když to řekla máma, věci se zdály vážné a svazek se mohl rozpadnout.
Poslouchej mě. Uklidni se, utři slzy. Nechceme žádnou scénu, že?
Vendula přikývla a otřela si tvář.
Rozhodneme později, co dál. Nemůžeme ho jen tak odevzdat té ženě.
Tyto slova Vendulu trochu uklidnily.
Následující den Aleš odjel do Prahy po teplé oblečení, protože předpověď slibovala chlad. Vendula však znala skutečný důvod, ale nechtěla nic říkat.
Když auto zmizelo za zatáčkou, Věra usedla na verandu a představila plán.
Musíš si najít muže.
Cože?!
Není nutné to brát vážně. Jen aby tě Aleš záviděl. Někdy se manželství ochladí, žena se stane rutinou a muž hledá jiné. Když uvidí, že i ty můžeš být zajímavá, možná se změní názor.
A koho máme na mysli?
Třeba Kolku? Je svobodný, pomáhal nám s domem.
Zavolej mu, přiveď ho. Špíz, pití, krátké šaty. Ať Aleš, až se vrátí, vidí, že místo je obsazeno! řekla Věra s úšklebkem.
Kolka souhlasil, i když s Vendulou moc nekomunikoval. Přijel a hned se zeptal:
Kde je Aleš?
Až večer. Nedokážu grilovat, potřebuji silnější ruce, odpověděla Vendula s úsměvem.
Věra sledovala z okna.
Přidáme víno? natáhl Kolka láhev.
Rád, ale dejte víc občerstvení, jinak rychle opijím, flirtovala Vendula.
Jsi krásná, Vendulko, řekl Kolka a podal jí talíř s ovocem. Škoda, že nemám takovou ženu. Ale Alešovi to neříkej, to je jen slova z hlavy.
Vendula se zarudla. Nečekala takový obrat. Co když začne obtěžovat? Aleš se brzy vrátí, a co je na tom?
Vendula popíjela další doušek, když najednou zaslechla motor přibližující se auta.
Aleš prudce zabrzdil a málem narazil do svého plotu.
Co se tu děje, když nejsem? křičel, vystupujíc z vozu.
Alešku, proč jsi tak brzy?, zeptala se Vendula překvapená.
Matka volala a řekla, že po mém odjezdu k vám dorazil nějaký obdivovatel! A kdo to je? Můj nejlepší kamarád Kolka!
A co tě to zajímá? Vyřeš si svou pasenci. Brzy budu svobodná.
Jakou pasenci?
Tu, ke které jsi dnes jel do města! Viděla jsem tvou zprávu.
Já taky viděl tu SMS, myslel jsem, že to byl omyl. Nemám nikoho, snažil se Aleš uklidnit, ale situace byla podivná.
Vendula najednou pochopila a podívala se na okno domu. Věra rychle zatahla závěsy.
Mami! Vyjděte okamžitě!
Ach, jen jsem si dělala legraci! rozesmála se Věra, otírajíc si slzy kapesníčkem. Kdyby jste viděli naše tváře!
Myslíte si, že rozbít rodinu je jen vtip? vařila Vendula.
Dobrá, jdu, pak to vyřešíme, spěchal Kolka, ale už mu nikdo ne věnoval pozornost.
Jste to všechno naplánovali? A ten vzkaz?
Jo, můj. Mám dva telefony, přiznala Věra bez ostychu.
Mami, to není legrační. Téměř jsem ztratil rodinu i přítele, řekl vážně Aleš.
Ale ne! Však ne, jen posiluji náš svazek! Pro zábavu, víte, na důchodě je nudno.
Tak se dál bavte, ale ne tady. Aleš odnáší věci, co přinesl, a ráno ho pošleme na nádraží, rozhodla Vendula.
Vzala Věru pod paži a vyvedla ji ke vchodu.
Vy nás vyháníte? Věra teprve začínala chápat, co se děje.
Mami, už jste se na naší chalupě dostatečně pobavila. Jděte pryč, řekla Vendula pevně.
Kde půjdu přenocovat?
V autě. Není zima, nezmrznete.
Ráno Aleš Věru svážel na nádraží a dala jí místo v kupé. Cestou jsme mlčeli.
—
Zápis mi připomíná, že sny se mohou splnit, ale jen když si je pevně uchováme v hlavě a necháme je růst i přes všechny překážky. Dnes jsem pochopil, že rodinné vztahy jsou jako stavba domu potřebují pevný základ, otevřenou komunikaci a čas na opravy. Bez toho může i nejkrásnější chalupa rychle ztratit svůj smysl.