Maminka zůstala se třemi dětmi na ulici! Náš táta vzal mamince všechny peníze z prodeje bytu a utekl.
Až do svých osmatřiceti let nemohla maminka ani táta mít děti. Lékaři jen krčili rameny a nikdo netušil, v čem je problém. Maminka už to chtěla vzdát a smířit se s tím, že zůstane bez dětí. Táta si s tím hlavu nelámal. Říkal stále dokola: Neboj, o nic nejde. Zdálo se, že děti mu vlastně nikdy nechyběly.
Maminka byla úplně zoufalá, ale stále prosila Boha, aby jí dal alespoň jedno miminko. Ať už to byla náhoda, nebo osud, narodila jsem se já.
Maminka byla štěstím bez sebe. Jenže táta už se v té době na všechno tvářil otráveně, a když jsem v noci plakala, chytala ho panika. O rok později se narodili moji dvojvaječní bráškové. Maminka tehdy zpívala Bohu dík za to, že je konečně maminkou. Ale co náš táta? Jak asi tušíte, děti ho nikdy nezajímaly. Rozhodl se udělat podvod.
Přesvědčil maminku, že musí prodat jejich byt, protože potřebujeme větší. Slíbil, že koupí větší byt a část ceny doplatí hypotékou. Maminka mu uvěřila. Ale sotva dostal peníze, prostě zmizel. Dodnes nikdo neví, kam se poděl.
Nechal tak maminku se třemi dětmi prakticky na ulici. Co měla dělat? Šli jsme bydlet k jejím rodičům. Tak jsme všichni žili v malém bytě my čtyři, babička a děda v dvoupokojovém panelákovém bytě. Od té doby maminka ztratila veškerou důvěru v muže i vztahy. Musela tvrdě pracovat. Uživit a obléct tři malé děti nebylo vůbec jednoduché.
Tak jsme žili. Pár let nato babička zemřela a potom i děda. Bylo pak o něco víc prostoru. Jednoho letního dne nás maminka vzala do parku k dětskému hřišti. Tam k ní přišel muž, asi tak v jejím věku, a začal se s ní bavit. Maminka ale odmítala jakékoli pokusy o seznámení. Do toho parku jsme chodili častěji, až se jednoho dne nechala přemluvit, dala mu své číslo, a začali si psát a scházet se.
Za dva měsíce jsme se přestěhovali do krásného třípokojového bytu, který patřil Adamovi. Stal se naším nevlastním tátou. Říct, že od té chvíle naše dětství rozkvetlo, je slabé Adam se stal opravdovým tátou. Slavil s námi radosti, podpíral nás v nezdarech. My už jsme dnes dospělí a Adamovi říkáme táto. Takže žena s dětmi není nikdy přítěž. Vždycky je naděje na štěstí a nový začátek. Můj biologický otec od nás utekl, zatímco Adam, jako pravý chlap, nás přijal a dal nám domov plný lásky a porozumění. Ve zlých dnech se může zrodit to nejlepší víra, že po každé bouři skutečně vychází slunce.