Maminka skončila s třemi dětmi na ulici! Náš táta vzal peníze z prodeje našeho bytu a utekl pryč.

Dobré zprávy

Do svých osmatřiceti let nebyla naše máma s tátou schopná mít děti. Doktoři jen bezmocně krčili rameny nevěděli, co je špatně. Máma nakonec kapitulovala a začala se smiřovat s tím, že bude bezdětná. Táta? Ten si z toho hlavu nedělal. Pořád opakoval: “Neboj, to není problém.” Upřímně řečeno, asi mu děti zrovna moc nechyběly.

Naše máma byla bezradná, ale pořád ještě prosila Boha, aby jí dal aspoň jedno dítě. No, jestli to byla boží vůle nebo jen obyčejný zázrak, narodila jsem se já.

Mámina radost neznala mezí. Ale táta do té doby už začal být protivný a v noci, když jsem brečela, dostával panické ataky. O rok později se narodili dva moji bratři dvojčata. Máma už vděčně vyzpěvovala Bohu chvály za to, že ji konečně udělal nejšťastnější ženou na světě: maminkou! No a táta? Děti mu byly na obtíž. Rozhodl se pro malou podnikatelskou akci.

Vyloudil od mámy svolení prodat byt. Prý potřebujeme větší byt. Tenhle prodá, koupí větší a část zaplatí hypotékou. Máma mu uvěřila. Jenže jakmile táta dostal peníze, zmizel. Dodnes netušíme, kam se poděl.

Tak nechal mámu se třemi dětmi na chodníku. Kam mohla jít? Šla bydlet ke svým rodičům. Tak jsme se všichni nacpali do dvou pokojů: nás čtyři plus babička s dědou. V tu dobu už máma ztratila veškerou důvěru v chlapy i vztahy. Musela dělat, co bylo v jejích silách. Nakrmit a obléct tři děti, to nebyla legrace.

Tak tak jsme žili. Po pár letech babička zemřela, potom i děda. Místa bylo víc, ale radosti moc ne. Jednou šla máma s námi do parku. Bylo léto, hráli jsme si v dětském koutku. K mámě se přiblížil muž, zhruba jejího věku, snad už občas sám taky začal šedivět. Snažil se s ní zapříst rozhovor, ale máma ho několikrát rázně odmítla. Do toho parku jsme zamířili ještě často, a nakonec máma povolila, dala mu číslo a začali se scházet dokonce šli na rande.

Za dva měsíce jsme se stěhovali do velkého třípokojového bytu, Adam. Od té chvíle byl naším nevlastním tátou. Říct, že naše dětství se proměnilo ve velmi šťastné období, je slabá slova. Adam nám plně nahradil tátu slavil s námi úspěchy, utěšoval nás při prohrách. Dnes jsme dospělí a Adamovi s úsměvem říkáme táto. Takže, žena s dětmi není vždycky břemeno. Šance na štěstí existuje. Můj původní táta utekl od mámy i od nás, zatímco Adam nás vzal a udělal z nás šťastné lidi.

Rate article
Add a comment