Hele, tak si představ, máma konečně odešla do důchodu. Už je to pár let nazpátek. Já už jsem unavená, povídá. Zdraví v háji, práce mě úplně vyždímala, kolektiv děsně toxickej, už jsem na to stará. Chci si konečně trochu užít, ne se pořád honit kvůli něčemu nebo někomu. No a víš co? Nikdo se s ní nemusí přít, ona má takovou povahu, že nikoho nezarazí, když si řekne svoje.
Takže se přestěhovala na chalupu někde za Prahou a začala si tam žít ten svůj vysněnej důchod: pěstovat růže a zeleninu, sedávat s kávou na terase, někdy s trochou slivovice, jindy s knížkou v ruce. Trochu poklidit, zavzpomínat na práci, s lehkým mrazením v zádech, a potěšit se myšlenkou, že vnoučata už jsou dospělá, takže jí je na celé léto nikdo nepřiveze na krk.
No a občas nám, dětem, dala takovou radu do života:
Do důchodu choďte nejdřív, až vnoučata dodělají vysokou. To je základ. Je důležité, aby už se o sebe postarali sami a abyste je vy nemuseli živit ze svojí penze. A pravnoučata už budou vaše děti nebo jejich děti, to už půjde mimo vás.
No a víš co, na té chalupě to má úplně vychytané: kousek výdejní místo na balíky, malý vesnický obchod, internet jí tam fičí, pod oknem voní růžová zahrádka, vzduch čistý, sousedi klidní, žádný stres prostě idylka. Jenže po čase jí to začalo být trochu… no, už se jí asi nudilo. Tak dostala nápad zvelebit si kus dvorku, kde parkuje auto. Podle mámy to tam nevypadalo vůbec reprezentativně, a proč čekat, že za vás něco vyřeší příroda, že jo? Příroda nám dala internet.
Táta už tu dávno není a máma si prostě na internetu našla partu řemeslníků prý Machři, a ti přišli na všechno. Samozřejmě za peníze, za české koruny.
No a přišel den D. Přijelo pět chlapíků a vedoucí byl nějakej Petr Novotný, mámině bylo jedno, že je to chlap jak hora, říkala mu Péťa. Začali se do toho opírat, ale začali něco vymýšlet Dva mixéry s betonem už stály na dvoře a čekaly na povel. Máma koukala.
A v tom dostal Petr nápad. Však víš, jak to chodí: přijde parta řemeslníků, vidí starší paní, která jim evidentně nemá šanci rozumět, a hned cítí příležitost si trošku přivydělat navíc. Tak přišel s tím, že to bude stát dvakrát tolik, že tady to nepůjde, tam je všechno špatně a že když nezaplatí, tak pojedou pryč a ona si může sehnat někoho jiného.
Máma ho vyslechla, dokonce s pochopením přikývla. Padesát tisíc, povídáte? A nestačilo by dvacet pět? No tak jo, věřím vám. Komu bych jinému věřila, když to říkáte tak přesvědčivě.
A pak najednou:
Počkejte, Péťo, co kdybychom se vsadili?
A o co? vyskočil.
O těch vašich padesát tisíc. Vsadím se, že vaši partu dám do latě tak, že to zvládnete místo celého dne za tři hodiny. Když to stihnete, vy mi dáte těch padesát tisíc. Když ne, dám já vám. Platí?
No hele, já kdybych byla Péťa, asi bych se dvakrát rozmýšlela. Ale Péťa je typickej škola nedodělaná, zato sebevědomí a nenažranost mu nechybí. Tak kývnul.
Péťa si udělal kafe a sedl si na schody. A moje máma, teda paní Jitka Nováková, si nazula holínky a pustila se do toho. Za pět minut poskládala chlapy na svá místa tak, že se nestačili divit, jak rychle z nich udělala partu snů. Každý věděl přesně, co dělat, co kam odnést, jak zarovnat, kde má přidat a kde nesmí udělat chybu. I řidičům mixéru dala rychlokurz, kdy a jak nalívat, žádný vylít a čau, ale pořádně makat. Hlavně nikdo na nic nečekal, nikdo nestál zbytečně.
Prostě ženská, co rozumí svému.
Co oni chtěli dělat celej den, máma zvládla rozjet a dovést do konce za dvě a něco hodiny. Hotovo, hladké, pečlivé, prostě paráda.
Nejdřív se Péťa usmíval že to máma za chvíli vzdá. Pak přestal. Pak zbledl. Došlo mu, že mají sázku. Doslova pětinásobnou cenu za jeho podceňování.
Chvilku ani nevěděl, co říct. Pak vykoktal:
Počkejte Jak jste to mohla stihnout? Tohle přece normální není!
A máma v klidu:
Když jste sem přijížděli, všimli jste si té velké křižovatky? Ta na tři patra, kousek za městem?
Jo… zabručel.
No vidíte. Já ji stavěla.
A v tom to Péťovi došlo: že není dobrý nápad zkoušet oblafnout babičku, která padesát let zajišťovala stavby, kde obyčejný chlap nevydrží. A že s některými lidmi se prostě nevyplácí hádat.