Maminka

Dobré zprávy

Maminka

Hele, ty čumáku! Čí jsi? Zuzana zůstala stát a zkoumala velkého rezavého kocoura, který seděl přede dveřmi jejího bytu na chodbě.

Kocour samozřejmě neodpověděl. Ani očka nehnul, jen jeho natržené ucho se trošku zachvělo, jakoby říkalo: Slyším tě, slyším, ale odpovídat nebudu, promiň!

No, to je tvoje věc! uraženě odsekla Zuzka a začala v tašce hledat klíče.

Kocour, jakoby chápal co dělá, se kousíček posunul, ale z rohožky se nehýbal, a dál pozoroval Zuzanu.

Klíče se konečně našly a Zuzka štrachala otvor zámku, přitom koutkem oka sledovala nečekaného hosta.

Tenhle byt si s mužem koupili teprve před dvěma měsíci. Malý, dvoupokojový, ale pro ně vysněný. Někdo by mohl říct, že starý panelák v Praze-Modřanech není žádná výhra a měli by myslet na něco lepšího. Jenže Zuzka i Tomáš by se tomu člověku vysmáli. Vždyť ještě minulý rok bydleli u dědy, ve starém spolubydlení, a byli šťastní, že mají kousek prostoru jen pro sebe.

Zuzko, hlavně se moc nehadejte se sousedy! pomáhala jí před svatbou s úklidem tchyně Marcela, Jsou to dobří lidé. I když trochu pijí.

A čím jsou tedy dobří, když pijí? zasmála se Zuzka, vyždímala hadr a odhrnula neposedné prameny svých vlasů.

Její hříva ucpávala sprchový kout i vysavač, Tomáš z ní byl nadšený, ale Zuzku při uklízení doháněla k zoufalství. Co si je sčesala, ony se zas vzpurně vymotávaly na všechny strany, a ona vypadala jak pampeliška ve větru.

To těžko vysvětlím, Marcela kroutila hlavou, Prostě některým lidem život navrší tolik zkoušek, že už sami nevědí, jak z nich ven

To Zuzka znala dobře. Jako dítě v dětském domově, kde ji pěstouni nechali na pospas osudu sotva jí bylo osmnáct, se o lítosti lidí přesvědčila dosyta, když zjistila, jak umí zapomínat na ty, kdo jsou na nich závislí.

Její vlastní máma ji opustila, když jí byly tři roky. Odhodila ji na Hlavním nádraží v Praze, s cedulkou v kapse bundy a jedním ošoupaným plyšovým zajícem s utrženým uchem, jménem Pepa. Malá Zuzka poslušně seděla na lavičce, tak jak přikázala máma, a čekala, až si pro ni přijde. Očima vyhlížela maminku a svírala Pepu tak silně, až ho skoro roztrhla. Měla obrovskou potřebu vyčurat se, ale bála se, že když odejde, máma ji potrestá.

Máma se ovšem nevrátila. Místo ní přišel velký pán v uniformě, který na něco Zuzku zpovídal, ale ona jen němě kroutila hlavou. Slzy už došly, byla hladová, mokrá a zmrzlá. Až když policista zaklepal prstem na Pepovo ucho a zeptal se:

Jak se jmenuje tvůj zajíc?

Zuzka se trochu odzbrojila. Potichu vydechla: Pepa

Ten pán pohladil nejdřív zajíčka, pak Zuzku po hlavě a zeptal se:

Maminka tě nechala dávno?

V tu chvíli Zuzka ztratila veškerou výdrž. Propukla ve vzlyk, co vyděsil i ostatní cestující, a pán rychle svolal kolegyni. Lidé čekali na vlak a nikoho ani nenapadlo se zajímat, proč tam celé hodiny sama sedí malé dítě.

Proč to máma udělala, pochopila Zuzka až roky poté. Když k ní před školou během deváté třídy přikročila cizí žena a začala jí s pláčem objímat:

Dceruško, konečně tě mám! Objem mě, máma ti tolik chyběla!

V té době už Zuzka žila v pěstounské rodině se šesti dalšími dětmi. Všichni byli obutí, měli co jíst, chodili do kroužků, a jakmile dovršili věk, museli odejít, aby uvolnili místo dalším osiřelým dětem.

S pěstouny žádné vřelé vztahy nevznikly. Ti tvrdili, že láska nemá v rodinném životě žádné místo, hlavně je třeba naplnit povinnost. Takže když ta žena natahovala ruce, Zuzka k ní nešla. I když to strašně chtěla. Po nocích snila o mámě, kterou by mohla konečně obejmout, když vytáhla zpod polštáře omšelého Pepu. Ale dítěti nemá být jedinou rodinou starý plyšový zajíc…

O dokonalé rodině snila často. O dni, kdy si pro ni máma přijde, obejme ji a bude ji milovat. Jak se ale taková láska projevuje, vůbec netušila, jen ji odkoukávala od spolužáků.

Když se matka opravdu objevila, volala na Zuzku a plakala, Zuzka jí nevěřila ani na okamžik. Dospělí jí vtloukali do hlavy, že nádraží si nemůže pamatovat, protože byla moc malá. Ale její paměť nezmizela, vzpomínky měla uložené alespoň pocitově, a jedno bylo jisté na tom hlučném, děsivém nádraží zůstala sama.

Spolužačka a nevlastní sestra Jana, která s ní chodila do třídy, se do věci vložila, když Zuzka před neznámou couvla:

Zuzi, kdo to je? postavila se mezi Zuzku a plačící ženu.

Nevím odpověděla Zuzka s hlavou plnou zmatku.

Paní, spletla jste si dítě! To je moje sestra! chytila Zuzku za ruku a táhla ji ze školy. Řeknu to naší mámě! Dejte nám pokoj!

A tak Zuzka i Jana tenkrát šly domů ruku v ruce. Pěstounka se jen podivila, ony obě ve stejnou chvíli pokrčily rameny:

Cože?!

A od toho dne měla Zuzka sestru.

Jana se vlastně od Zuzky moc nelišila její táta byl alkoholik a taky ji opustil. Obě zoufale toužily, aby někdo byl na blízku, byť nebyl pokrevní.

Z matkou se nakonec Zuzka sešla za týden. Žena už ji neobjímala, jen tiše prosila:

Promluv se mnou, dceruško!

Zuzka to její dcero těžce nesla, ale Jana jen pokrčila rameny:

No a co, tak ať si říká co chce! To jsou jen slova.

A přesně Jana Zuzce poradila, ať se matky zeptá na pravdu.

Nic tím neztratíš, naopak se dozvíš, proč tě nechala. Ptej se! Požaduj odpověď! Možná už ji nikdy neuvidíš. A pak si konečně přestaneš myslet, že jsi na vině.

Jak víš, že si to myslím?! Zuzka vyhrkla.

Všichni si to myslíme, kdo jsme byli opuštění…

I ty?

I já.

Nikdy jsi o tom neříkala

Ani ty ne. To se neříká nahlas, Zuzko. To se jen tiše pláče. Já pláču taky Ale už brzy přestanu. Je čas dospět.

Rozhovor s matkou nic zásadního do Zuzčina života nepřinesl.

Ty jsi mě nechala.

Odpusť mi, dcero.

Neříkej mi tak! To mě štve!

Dobře, dobře, nebudu! Nezlob se!

Proč jsi mě nechala?

Bylo to těžké, neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Máma mě vyhodila, tvůj táta taky.

Proč?

Řekla jsem mu, že nejsi jeho.

Byla to pravda?

Nebyla.

Proč jsi to tedy řekla?

Zlost Hádali jsme se, byli jsme mladí a hloupí. Rozešli jsme se…

A pak?

Pohádala jsem se s babičkou, chtěla jsem odjet. Jenže kam s dítětem? Tak jsem tě tam nechala. Věděla jsem, že se o tebe postarají. Nechala jsem i cedulku, že se vrátím…

Myslela sis, že papír stačí? Co jsi za člověka?!

Vím, byla to chyba Kéž bys mi dovolila to napravit…

Co chceš napravovat? Vrátíš mi ta léta beze mě? Promiň, ale už tě vidět nechci!

Neodpustíš mi?

Nevím. A i kdyby, nikdy nezapomenu!

Vždyť si nemůžeš pamatovat, byla jsi malá!

Zuzka prostě vstala a odešla. Tehdy si řekla, že už nenechá nikoho rozhodovat, na co má či nemá právo.

Jana to chápala.

Je to tvoje rozhodnutí. Jestli to tak cítíš, postav se tomu čelem a nezpytuj svědomí. Zapomeň a jdi dál!

Jani, jsi tak strašně moudrá

Ještě ne, ale jednou budu. Chci studovat.

A čím chceš být?

Psycholožkou. Třeba se naučím, jak žít správně.

Jak se jejich životy časem změnily Když se Jana po letech vdala a porodila dcerku, smála se s Zuzkou:

Je to hloupost! Nikdo neví, jak žít správně. Nikdo!

Tak jak teda žít?

Prostě vesele. Tak, aby tvým blízkým bylo dobře, teplo a v klidu. A aby sousedi neměli chuť sledovat televizi s pohledem na tvůj život.

Ty to zvládáš.

Snažím se! smála se Jana, když přebalovala holčičku.

Díky Janě brala Zuzka své starosti a minulost smířlivěji.

Co na tom, že pokoj ve sdíleném bytě? Je v centru, blízko práce, menší oprava a žije se tu krásně! Marcela, tchyně, měla pravdu sousedi jsou slušní lidé. Ztratili dceru a utápějí smutek v alkoholu, ale neobtěžují a zbytečně nevysedávají s návštěvami.

Pochopit to Zuzce chvíli trvalo. Nikdo, kromě Jany, ji nikdy nelitoval.

Pomohly Marcela a děda.

Marcela byla energická, odhodlaná a laskavá. Zvláštním výkonem bylo, že přijala Zuzku skoro jako vlastní. Jana to označila za hrdinství.

Nic moc nečekej, Zuzko. Jana pomáhala chystat Zuzku na návštěvu k rodině Tomáše. Jsi pro ně cizí, navíc sirotek. Byt ti nikdo nedal.

Ale aspoň jsem na seznamu, uznali mi to!

Ale jaký máš pořadový číslo? No právě. Jestli něco dostaneš, tak až půjde první prezident na Karlův most. Prostě nečekej, starej se hlavně sama o sebe. A nic Marcelce nenaznačuj, že se snad bytu dočkáš. Až bude něco jistého, můžeš jí to říct.

Proč?

Protože není proč se chlubit předem. A taky… Nedoufej v zázraky, spolehni se na sebe.

To Zuzka chápala. Ze začátku jí Marcela vůbec nesedla. Byla hlasitá, rázná, pořád chtěla dělat věci hezčí pro všechny a Zuzce byla taková péče spíš protivná.

Zuzko, pomůžeš mi? Potřebuju nové kabát, pojedeš se mnou vybírat? Tomáš je chlap, po nákupech mě nevytrpí, a já nemůžu brát, co mi padne pod ruku… Pomůžeš mi?

Zuzka neochotně kývla a nechápala, že zpátky tahají spoustu tašek ve všech byly převážně věci pro Zuzku. Nová bunda, boty, kabelka Marcela pozorovala, po čem Zuzka pokukuje, nenápadně ji vtáhla mezi regály a s úsměvem řekla:

No vidíš tu kabelku? Super barva! Pro mě už moc pestrá, ale tobě sedne! Pojď, máš ji ráda?

Zuzka se bránila marně. Doma pak vždy myslela na tu zvláštní ženu s vděčností.

Bylo jí jasné, že Marcela je zvláštní. Proč by měla cizí holce, jenom proto, že si ji syn přivedl, pomáhat a starat se o ni? Takové věci si každý zaslouží sám v pohádkách je to jinak, ale v reálu?

Zpočátku brala její dary s opatrností, v paměti rady Jany, byla zdvořilá, ale odstup si držela.

Naštěstí to Marcela pochopila, i tu snahu žít zvlášť přijala bez okolku.

Děda už je starý, potřebuje péči. Přestěhuje se ke mně. Tomáši, vy vystěhujte svůj pokoj, přesunete se do dědova. Budete sami, bez dozoru.

Artykův děda vždy seděl s úsměvem v křesle, kývl hlavou a každou neděli budil Marcelu:

No tak vstávej, lenochu, běžím na procházku!

Marcela odvezla otce do parku a po návratu mu pomáhala s otužováním.

Tati, myslíš, že jsem udělala správně?

Jistě, mladí ať se o sebe starají. Pomoc nabídni, až si řeknou. Do ničeho se nepleť jen když opravdu potřebují.

A Zuzka? Dítě, co přišlo k nám téměř bosé…

To je jiné. Tam máš právo matky. Ale moc netlač, je to hrdá holka. S mírou, ať to neskončí špatně.

Marcela dala na radu. Navštěvovala děti po pozvání, radila, když bylo třeba, a vždy si připomínala, jak i ona byla kdysi mladá a ne moc rozumná.

S tchyní se kdysi často hádala, hlavně když se narodil Tomáš. Sama péči o mimino zvládala těžko, matka bydlela daleko, tak jí pomáhala právě tchyně. S příchodem vnuka změkla a už Marcelu nepeskovala.

Jsi matka! koulela hlavou a koukala, jak Marcela zápasí s plenkováním Tak čeho se bojíš?

Že udělám chybu! Ublížím mu? Je tak malý!

Tak nebuď hysterická! Každá ženská u prvního dítěte neví nic v praxi je vše jiné! Naučíš se. A hlavně si pamatuj: máma dítěti neublíží! Máš ho v sobě devět měsíců a to sis teď najednou myslela, že jakmile se narodí, už s tebou nepatří? Vem si ho, poslouchej samu sebe a poznáš, co potřebuje. Když si nebudeš jistá, zeptej se. Ještě si to pamatuju.

Děkuju…

Ale prosím tě! Také mi pomáhali, když se ti narodil manžel. Tak to prostě chodí.

Děda i babičku si Tomáš moc nepamatoval, zemřeli, když byl ještě miminko, ale Marcela mu pořád opakovala:

Chlapče, byl jsi obrovsky milovaný! Babička tě pořád chovala, děda nakupoval fotbalové míče a říkal, těch není nikdy dost!

Mami, proč to tak muselo být? Táta dobře řídil, říkala jsi…

Nevím, synu. Byla toho rána mlha, viditelnost mizerná. Táta vezl babičku k sestře, která byla nemocná a žila sama. Nutilo ho svědomí, musel pomoci. Byl svátek silnice prázdné. Ale ten kamion nevšiml si…

Chybí ti, mami?

Moc. Nebýt tebe a dědy, sama nevím, co bych dělala. Tvého tátu jsem obrovsky milovala.

On tebe?

On mě taky. Vím to.

Jak jsi poznala, že to byla láska?

Co tím myslíš? Někdo spolu žije jen z pohodlnosti.

Mami, už nejsem dítě. Dnešní svět je o pohodlí. City jsou pro většinu až na posledním místě. Ale já chci jinak. Chci být milovaný a ženit se z lásky, ne proto že je to povinnost nebo protože už je dítě na cestě.

Uvidíš, přijde ta pravá. Jen nikam nespěchej. Vše se stane až přijde čas!

Možná proto, když si Tomáš přivedl domů Zuzku, Marcela byla klidná. Pokud si syn vybral, ona prostě musí přijmout to přece zvládne.

Se Zuzkou to nebylo zas tak těžké, jen první měsíce byla dívka ostýchavá a držela odstup. Ale časem ostny zmizely a Marcela se stala skoro jejich přítelem.

Děda navrhl, aby byt prodali, což Zuzku rozhodilo.

Proč jsi tak smutná? děda rovnal doklady, chystal papíry k prodeji, a Zuzka mu pomáhala.

To, že nebudeme mít kde bydlet, nás netrápí. Už jsme dospělí, poradíme si. Pokud bude rozumná cena, najedeme pronájem. Tomáš právě měnil práci a není jasné, kolik budeme mít. Můj plat stačí maximálně na pokoj.

Co je na tom špatného?

Měla bych peníze, vykoupila bych od vás byt. Ale to je jen přání. Na vlastní byt ještě našetříme. A máme aspoň cíl a trošku úspor. Jana mi říká, že i malá koruna přidá sebevědomí. Má pravdu a všechno přijde časem.

Tak to má být. Jste samostatní, děláte to správně, děda se usmál.

Snad nemluvím hlouposti?

Děda neodpověděl, jen ji pohladil a poprosil, aby dala vařit vodu.

Dáme si čaj a trošku promluvíme. Jsem už starý, víc než na čaji a povídání se netěším. Vadí ti Marcela?

Ale prosím vás, nikdy mi neublížila!

Tak se uklidni. Jsi celá červená! Vydýchni to. Copak se bojíš, když je tvoje tchyně?

A co má být!?

No Ty přesně znáš ty pohádky o zlé tchyni, ne? Někdo tomu věří.

To jsou řeči! Nejsem sousto pro nikoho, natož pro ni! A vy to stejně všechno víte!

No ano. A to, že tě má Marcela ráda jako dceru, taky vím. Tak jí to dovol. Je to hodná ženská.

Ale já nechci, aby mě někdo litoval! Sama umím politovat koho chci.

To je dobře! Ale proč nechceš, aby tě někdo litoval?

Protože je to špatně!

Opravdu? Tak já už za tebou nebudu chodit!

Proč ne?!

No dokud jsem věřil, že mě lituješ, bylo mi u vás dobře. Ale když je to podle tebe špatně, už sem nepatřím.

Nechápu to! Litovat je přece špatně, nebo ne?

Záleží, co tím myslíš. Dřív v Čechách říkali litovat, tedy mít vřelý vztah. Když je někdo nemocný, potřebuje hlavně lásku a účast ne serenádu u měsíce. Co je víc, hm?

Asi to první

Když někoho bolí duše, co potřebuje?

Pochopení a politovat.

Šikovná! Ale litovat se musí s rozumem.

Jak to?

Když budeš litovat chlapa, který pije, nijak nepomůžeš jemu ani sobě, možná spíš uškodíš. Nebo když děcko něco provede, a ty mu promineš všechno jen ze soucitu, vyroste z něj rozmazlenec. Takže s mírou.

Litujete mě

Vím. Protože tě mám ráda, ne protože jsi sirotek. A to je správné.

Děkuji. A koho bychom měli litovat?

Ty, koho máš ráda manžel, děti, zvířata když přijmeš zvíře, dej mu domov. Politovat na ulici a dál nic nezměnit, je prázdné gesto. Udělej dobrý skutek v malém ono se ti to vrátí!

Bylo to právě teď, kdy si Zuzka na rozhovor s dědou vzpomněla. Rezavý kocour na rohožce, byt získaný díky pomoci dědy a Marcely, jakoby čekal, až ho někdo polituje a přijme. Neodtáhl se, když ho podrbala, dal se pohladit, ale když byla pozvána dovnitř, rozeběhl se do horního patra.

To by byla pocta, zamumlala dotčeně Zuzka a už chtěla zamykat, když se kocour vrátil.

A nebyl sám.

V tlamičce nesl malé rezavé kotě nápadně podobné sobě samému.

Teda! Zuzka vzala kotě do dlaní, zamňoukalo a kocour zmizel nahoru.

Za chvilku šramot další kotě! To bylo živější a na nošení za kůži nemělo náladu, takže kocour známým stylem kotě upustil a opakovaně pokus zopakoval, zatímco Zuzka se smála.

Tedy, to je z tebe mama, zasmála se. Tak pojďte, kolik vás ještě je?

Kocour vstoupil do bytu, očima hlídal Zuzku a kotě, nejistě našlapoval za prahem.

Jen pojď! Neboj, tady vám nikdo neublíží. A maminka kde?

Na to kocour nereagoval. Uchopil zase jedno kotě a rozběhl se do předsíně.

Počkej, už vím! Zuzka přinesla starý plechový tác a kocour tam kotě uložil jako do pelíšku a učil je s toaletou.

Ty jsi opravdu mamina, šeptla Zuzka a opatrně zavřela dveře. Jdu hledat, co vám nabídnout k jídlu.

Kocour ochotně přijal nabídku a Zuzka šla do kuchyně.

Večer svolala rodinnou radu.

Marcelo, pokud nebudeš souhlasit, kotata někomu dám, ale na ulici už je nevyhodím. Jsou maličká. Netuším, co se stalo jejich mámě, a proč se stará kocour…

Zuzko, tvoje a Tomášova domácnost, rozhodujte spolu. Neměj strach, mazlila kotě v klíně, Já si jedno vezmu, až povyroste. Ostatním zkus najít domov. Ale kocoura bych si nechala můžeme se od něj učit.

Čemu, prosím tě? divila se Marcela.

Tomáš se usmál, kývl na ženu a nechal jí novinu povědět.

No, jak být dobrou maminkou Teď budu mít hned dva učitele. Vás a tohohle chundelatého vychovatele

Zuzka pohladila kocoura za ucho a rozplakala se v maminčině objetí.

Rate article
Add a comment