– Mami, vždycky jsi říkala, že jsem lakomá, – usmála se dcera. – Tak jsem tvou čajovou soupravu darovala tetě Lence.
Od dětství byla Eliška zvyklá, že si hračky v jejich domě nezůstávají dlouho. Bylo to tím, že její maminka, Marie Novotná, měla ve zvyku navštěvovat hosty a občas darovala Eliščiny hračky jiným dětem.
– Mami, proč jsi vzala moji panenku? – zeptala se Eliška nervózně.
– Eli, miláčku, vím, že tu panenku máš moc ráda, ale malá holčička naproti našemu bytu onemocněla a je jí teď smutno. Myslela jsem, že naše panenka by jí mohla trochu zvednout náladu a udělat ji šťastnější. Novou panenku můžeme koupit kdykoliv, ale příležitost vykonat dobrý skutek nepřichází tak často, – vysvětlila Marie, hladíc svou dceru po vlasech.
Eliška zamyšleně pohlédla na panenku, pak na matku a rozplakala se. Nechtěla se rozloučit se svou oblíbenou hračkou.
Bohužel pro Marii bylo cizí uznání důležitější než slzy její dcery.
– Neplakej, nemůžeš být tak lakomá, – řekla podrážděně a poslala dceru psát úkoly.
Jak Eliška rostla, k rozdávání se přidaly i knihy a oblečení.
Nejprve se podvolila, myslíc si, že matka jedná z nejlepších úmyslů a že je skutečně lakomá.
Postupně však Eliška začala chápat, že matka to nedělá z laskavosti, a v jejím srdci se zrodil pocit křivdy a nepochopení.
– Jdu k tetě Evě, vrátím se pozdě, – oznámila Marie Novotná a vzala z věšáku dceřin zimní kabát.
– Ty si bereš můj kabát? – smála se Eliška, když viděla svou bundu v matčiných rukou.
– Ne, chystám se ho slíbit Evě. Roztrhl se jí její a kupovat nový nechtějí, protože brzy začne jaro, – vykrucovala se matka.
– A v čem budu chodit já? V jejím roztrhaném? – divila se Eliška.
– Už brzy bude jaro, ten kabát už stejně nepotřebuješ. Když ti bude chladno, vezmeš si můj, – odbyla ji Marie podrážděně.
Eliška se dál dívala na matku nechápavě, cítíc, jak v ní roste rozhořčení.
„Proč vždycky rozdává moje věci? Proč si myslí, že je to normální?“ přemítala.
Poprvé za všechny ty roky se Eliška odvážila přistoupit k matce a vytrhla jí kabát z rukou.
– Mami, nechápu, proč pořád rozdáváš mé věci jiným? To není normální! – vyhrkla Eliška.
– Jsi příliš sobecká, dcero. Musíš se naučit dělit s ostatními, – zamračila se Marie Novotná.
– Ale proč vždycky mé věci? Proč mé hračky, knihy nebo oblečení? – rozčílila se dcera. – Nemám problém se dělit, ale proč vždy mé věci? Vezmi a dej jim svůj kabát.
Matka se dívala na dceru zaraženě, jako by nechápala, o čem mluví.
Přísně sevřela rty a mlčky odešla z domu. Eliška s radostí pověsila svůj kabát zpět na věšák.
Celý den byla hrdá na svůj čin, ale druhý den se to celé opakovalo.
Jen tentokrát se nikdo Elišky neptal na svolení ani jí nic nevysvětloval.
Marie Novotná tiše vzala kabát z věšáku a rychle odešla z domu.
Eliška, když si uvědomila ztrátu, propukla v pláč. Ten den si uvědomila, že může ochránit své věci, jen když bude žít sama.
Když se Marie Novotná vrátila domů, uviděla zklamaný pohled dcery a pocítila neurčitý pocit viny.
Ale pýcha a přesvědčení o své pravdě toto cítění potlačilo. Špatná vláda Elišky se postupem času přetavila v odhodlání situaci změnit.
Vynaložila veškeré úsilí, aby dokončila školu s dobrými známkami a byla přijata na vysokou školu.
Jakmile se Eliška přestěhovala na koleje, mimoděk pocítila úlevu.
I když žila společně se třemi studentkami, starala se o svých věcech méně než doma.
Po letech Eliška úspěšně dokončila školu a našla si práci. Pronajala si vlastní bydlení a začala si budovat osobní život.
Přes minulá ublížení pravidelně telefonovala své matce a občas ji navštěvovala.
Jednou, když byla Marie Novotná u dcery na návštěvě, rozhodla se podle svého zvyku darovat její nové kalhoty příbuzné.
– Eli, tyhle kalhoty daruji Kamile, máte stejnou velikost, – řekla, jako by se nic nedělo.
– Mami, co to zase děláš? To jsou moje džíny, sama jsem si je koupila a za nic je nedám, – rozčilovala se Eliška.
Marie Novotná se podívala na Elišku překvapeně, nečekala takovou reakci.
– Je ti to snad líto? Kam se poděla tvá laskavost? Od dětství jsi byla lakomá, – stěžovala si matka.
– Je snadné být štědrou na úkor druhých, začni rozdávat své vlastní věci, – navrhla dcera.
Marie Novotná se zamračila, ale nic neřekla. Mlčky se oblékla a odešla.
Téhož dne se v Eliščině mysli zrodil plán, jak dát matce lekci a zároveň se pomstít za své dětství.
Blížily se narozeniny sestry zesnulého otce a Eliška věděla, že bude pozvána.
Teta Zdeňka ji měla ráda, na rozdíl od její matky, kterou nemohla ani cítit.
Den před tetinými narozeninami Eliška navštívila Marii Novotnou a pod záminkou svých věcí tajně vzala starožitnou jídelní soupravu.
Přestože byla stará, souprava vypadala úžasně, a tak bylo vhodné ji darovat.
Příbuzná byla z dárku upřímně nadšená, zatímco matka, která si všimla zmizení, byla nepříjemně překvapená.
– Kde je moje jídelní souprava? Uchovala jsem ji celý život jako novou, – zeptala se Marie Novotná hrozivě.
– Mami, vždycky jsi říkala, že je potřeba dělit se a konat dobré skutky, – usmála se Eliška. – Tak jsem soupravu darovala tetě Zdeňce, měla z ní velikou radost.
Marie byla v šoku z takové odpovědi a chvíli mlčky hleděla na triumfující dceru.
– Měla jsi se mě nejdřív zeptat, jestli ji chci někomu darovat nebo ne, – nakonec vyprskla Marie Novotná.
– A ty ses mě někdy ptala, když jsi odnášela mé věci? – neudržela se Eliška.
– Kuře nebude učit slepici! Pamatuj si to! To já ti všechny věci koupila, takže jsem měla právo s nimi nakládat podle své vůle! – zakřičela matka rozzlobeně.
– A tuhle soupravu koupil táta, takže si to můžeš brát jako své dědictví, – odvětila Eliška jízlivě.
Marie Novotná nesnesla tak odvážné chování dcery a vyhodila ji z bytu.
Více než rok s Eliškou nemluvila a neodpovídala na její telefonáty – tak silně se cítila uražená.
Ale u Nového roku přehodnotila jejich vztah a jako první navázala kontakt.
