– Mami, vždycky jsi říkala, že jsem lakomá, – pousmála se dcera. – Tak jsem tvůj porcelánový servis darovala tetě Růženě.
Od dětství byla Eliška zvyklá, že hračky v jejich domě dlouho nevydrží. Její maminka, Anastázie Tomášová, totiž ráda chodila na návštěvy a občas darovala hračky dětem známých.
– Mami, proč jsi vzala moji panenku? – zeptala se Eliška opatrně.
– Eliško, miláčku, vím, že tu panenku máš ráda, ale holčička, co bydlí naproti, je nemocná a je jí smutno. Myslela jsem, že naše panenka jí může udělat radost a trochu ji rozveselit. Novou panenku můžeme vždycky koupit, ale udělat dobrý skutek se nenaskýtá tak často, – vysvětlila maminka, hladíc dceru po vlasech.
Eliška se zamyšleně podívala na panenku, pak na maminku a začala plakat. Nechtěla se své oblíbené hračky vzdát.
Bohužel však Anastázie Tomášová dávala přednost názoru druhých před pláčem svého dítěte.
– Nevykřikuj, nemůžeš být tak lakomá, – řekla podrážděně a poslala Elišku dělat úkoly.
S postupem času začala matka dávat i knihy a oblečení.
Zpočátku se dcera poslušně podřizovala, myslela si, že matka jedná z nejlepších pohnutek, a že ona sama je skutečně lakomá.
Postupem času však Eliška pochopila, že matka tak nejedná z dobroty, a začala pociťovat křivdu a neporozumění.
– Jdu k tetě Marcele, vrátím se pozdě, – řekla Anastázie Tomášová a vzala si z věšáku Eliščin zimník.
– Kam vyrážíš v mém zimníku? – smála se Eliška, když uviděla svůj kabát v matčiných rukách.
– Ale ne, já se do něj nevejdu, jsi mnohem štíhlejší, než já, – odpověděla matka s hloupým úsměvem.
– Tak proč jsi ho sundala z věšáku? – zeptala se dcera vážně.
– Slibovala jsem ho dceři Marcely, roztrhla se jí bunda a nechce kupovat novou, protože brzy bude jaro, – vysvětlovala matka.
– A já budu chodit v její roztrhané bundě? – ptala se udiveně Eliška.
– Říkám, brzy bude jaro, kabát už nebudeš potřebovat. Jestli bude zima, vezmeš si můj, – odpověděla matka podrážděně.
Eliška se na matku dívala s nepochopením a cítila, jak její vnitřní rozhořčení roste.
“Proč vždycky dává moje věci? Proč si myslí, že je to normální?” – přemýšlela Eliška.
Poprvé za všechna ta léta rozhodně přistoupila k matce a vytrhla jí kabát z rukou.
– Mami, nechápu, proč pořád rozdáváš moje věci? Není to normální! – zavrčela Eliška.
– Jsi strašně sobecká, dcero. Musíš se naučit sdílet s ostatními, – zamračila se Anastázie Tomášová.
– Ale proč jen moje věci? Proč moje hračky, knihy nebo oblečení? – zlobila se Eliška. – Nevadí mi sdílet, ale proč vždycky moje? Vezmi a dej jí svůj kabát.
Matka se na Elišku dívala s údivem, jako by nerozuměla, o čem mluví.
Pak urazila rty a beze slova opustila dům. Eliška měla radost, že své věci obhájila, a kabát pověsila zpět na věšák.
Celý den chodila s pocitem hrdosti na svůj čin, ale další den se vše opakovalo.
Tentokrát se však nikdo neptal na její svolení ani jí nic neříkal.
Anastázie Tomášová vzala kabát z věšáku a tiše odešla z domu.
Eliška při pohledu na zmizení kabátu plakala z křivdy. Toho dne si uvědomila, že své věci může ochránit jen tím, že bude žít sama.
Když se Anastázie Tomášová vrátila domů, spatřila rozčarovaný pohled své dcery a pocítila neurčité pocity viny.
Její hrdost a přesvědčení, že má pravdu, však tento pocit potlačily. Když Eliška dospívala, její vnitřní nespokojenost se proměnila v odhodlání změnit situaci.
Udělala všechno pro to, aby školu dokončila s dobrými známkami a později se dostala na vysokou školu.
Jakmile se přestěhovala na kolej, pocítila úlevu.
I když bydlela v pokoji se třemi dalšími studentkami, Eliška se méně obávala o své věci než když žila doma.
Roky plynuly, Eliška dokončila školu a našla si práci. Najala si vlastní byt a začala si budovat osobní život.
Navzdory minulým křivdám pravidelně volala matce a občas ji navštěvovala.
Jednoho dne, když Anastázie Tomášová navštívila dceru, rozhodla se podle zvyku dát její nové džíny své příbuzné.
– Eliško, tyhle kalhoty dám Marušce, máte stejnou velikost, – řekla bezstarostně matka.
– Mami, co to zase je? Tyhle džíny jsem si koupila sama a nedám je, – vyhrkla zlostně Eliška.
Anastázie Tomášová se na Elišku podívala překvapeně, nečekala, že dcera bude vzdorovat.
– Ty jsi ale lakomá. Někdy už od mala, – nespokojeně řekla matka.
– Snadno se rozdává z cizího, začni svými věcmi, – navrhla dcera.
Anastázie Tomášová se zamračila, ale neodpověděla. Žena se oblékla a beze slova odešla.
Toho dne v hlavě Elišky vznikl plán, jak matku poučit a zároveň pomstít za dětství.
Blížily se narozeniny tety zesnulého otce a Eliška věděla, že ji na oslavu pozvou.
Teta Růžena měla Elišku ráda, na rozdíl od její matky, kterou nemohla vystát.
Den před tetinými narozeninami Eliška navštívila Anastázii Tomášovou a z jejího bytu tajně vzala starožitný porcelánový servis.
I přes stáří pořád vypadal úchvatně a nebylo ostudné ho darovat.
Teta byla opravdu nadšená z takového daru, ale matka si všimla ztráty a byla velmi rozzlobená.
– Kam jsi dala můj porcelánový servis? Celý život jsem ho opatrovala, byl jako nový, – ptala se přísně Anastázie Tomášová.
– Mami, vždycky jsi říkala, že je dobré se dělit a dělat dobré skutky, – odpověděla Eliška s úsměvem. – Tak jsem servis věnovala tetě Růženě, byla z něj opravdu nadšená.
Žena byla ohromená takovou odpovědí a chvíli mlčky sledovala triumfující dceru.
– Měla jsi se mě nejdřív zeptat, jestli ho chci někomu dát nebo ne, – konečně se ozvala Anastázie Tomášová.
– A ty ses mě někdy ptala, když jsi brala moje věci? – nevydržela Eliška.
– Vaje si kuře neučí! To já ti ty věci koupila, takže jsem měla právo s nimi nakládat, jak jsem chtěla! – zvolala rozzlobeně matka.
– A ten servis koupil otec, takže to ber jako rozdávání mého dědictví, – odpověděla Eliška posměšně.
Anastázie Tomášová nevydržela dceřino drzé chování a vyhodila ji z bytu.
Po víc než rok se s Eliškou nebavila a neodpovídala na její hovory – tak silná byla její křivda.
Ale během doby vánoční přehodnotila jejich vztah a sama se první ozvala.