Mami, už ti je pětašedesát. Měla bys skočit za notářem a přepsat barák na dědictví, zahlásila sestra při návštěvě.
Minulý týden slavila moje mamka pětašedesátiny. Nechtěla to nijak velkolepě řešit, prostě pozvala pár lidí na návštěvu, posedět doma. Já jí koupil nádhernou kytici růží, teplý župan a k tomu ještě bačkory, aby to ladilo. No a do obálky jsem k tomu přihodil 3 tisíce korun však se jí to bude určitě hodit.
Jenže manželka s dětmi letos dorazit nemohli. Syn chytil nějakou moribundus, dcera měla závody a Rita musela narychlo na služebku do Prahy. Ale děti aspoň nakreslily babičce velký obrázek, kde jsme celá rodina pohromadě před domem no, skoro jako na rodinné fotografii, jen trochu víc barevné.
A do vesnice dorazila i moje mladší sestra Věra:
Hele, zapomněla jsem mamce něco koupit. Řekni, že ten župan je ode mě i od tebe.
Dobře. Ale nezapomněla jsi, že máma má dneska kulatiny?
Ale prosimtě, Tomáši, víš, jaké mám nervy v práci!
Moje sestra je trochu speciální případ. V devatenácti porodila holku jednomu klukovi z koleje. Ten ji ovšem hned poté nechal na holičkách, alimenty samozřejmě žádné. Já tehdy dělal na stavbě a občas jsem jí poslal prachy, aby malá měla co jíst, nějaké ty přesnídávky, pleny, oblečení.
Dokonce jsem zařídil místo pro Kristýnku ve školce a našel Věře práci kámoš sháněl prodavačku do večerky. Jenže sestřička tam vydržela sotva tři měsíce a pak dala výpověď.
A tak se službuše pořád nějak protlouká, buď dělá nehty v salonu nebo nalepuje řasy. Minulé léto si vyjela na práci do Polska, dceru nechala mámě na krku. A za tři měsíce přitáhla asi 70 tisíc korun. A místo, aby si něco ušetřila, pořídila si nový mobil a malé notebook ona by nejradši rozházela prachy hned na první, co vidí. Já teď za takový obnos dělám v kanceláři za měsíc a to pořádně makám.
Máma byla šťastná, že jsme dorazili, nachystala tolik dobrot, že by z toho najedla armádu. Přišla ještě její sousedka a teta Olinka.
Jenže naše “rodinné setkání” skončilo menším fiaskem. Sestře Věře totiž nedalo a začala během večeře rozebírat dědické věci:
Mami, a tu chalupu prepíšeš na koho?
Ale Věruško, co se tak ptáš? Normálně si to rozdělíte půl na půl.
Jak půl na půl? Tomáš má svůj byt a podnikání. Já pořád platím nájem! Na co mu bude chalupa?
Měla jsem pocit, že sestra mluví jako by máma zítra měla umřít, úplně bez ostychu, a ještě ke všemu před návštěvou…
Věro, teď vážně není vhodná doba. Nekaz to mamce.
Kdy jindy to řešit? Mami, je ti pětašedesát, to už je slušný věk. Neotálej a skoč to přepsat na mě u notáře.
Teta Olinka se málem utopila čajem, když to slyšela. Já to už nevydržel, popadl jsem ji za ruku a vytáhl na chodbu:
Jsi normální? Co to meleš u večeře? Už jsi mámu poslala do hrobu, nebo co?!
Ty do toho nelez. Já sama dceru vychovávám, a vy
Sama?! A kdo ti posílal peníze, kdy brali naši Kristýnku k sobě? Máš štěstí, že je mamka poblíž, jinak bych tě poslal k šípku!
Věra se hrozně uraženě zvedla. Popadla malou a prchla ani nashledanou, ani děkuji. A ještě začala vyhrožovat, že na mě podá žalobu! Jo, to si může nechat na hraní.
Ale máma se kvůli tomu moc trápí. Protože Věra teď nedovolí malé Kristýně s babičkou mluvit ani telefon nezvedne. A všechno kvůli chalupě. Máma je z toho vynervovaná, oči pro pláč, chytá se za srdce.
Fakt už nevím, co s tou sestrou. Věk by na to měla, ale chová se jak žárlivé dítě.
Co byste radili? Mám se k ní vrátit a usmířit se, nebo ne?