— Mami, co jsi to udělala? — dcera téměř křičela do telefonu. — Jaký pes z útulku, proboha?! A ještě starý a nemocný. Ty jsi snad ztratila rozum! Nemohla ses začít věnovat tanci?
Jana Eva Koukalová stála u okna. Pozorovala, jak se na město pomalu snáší bílý závoj. Sněhové vločky se točily ve víru, pokládaly se na střechy, usazovaly na větvích stromů a lámaly své tenké paprsky pod nohama nočních chodců. V poslední době se stalo zvykem takto stát u okna.
Dříve čekala na manžela, který se vracel pozdě z práce, unavený, s chraplavým hlasem. V kuchyni svítilo měkké světlo, na stole večeře a rozhovor u šálku čaje…
Postupně se témata k rozhovoru vytratila, manžel začal chodit domů ještě později. Vyhýbal se pohledům, odpovídal na otázky ženy stručnými větami. A jednou…
— Jano, už dlouho ti chci něco říct… potkal jsem jinou ženu. Milujeme se a chci podat žádost o rozvod.
— Jak to? Rozvod… a co bude se mnou, Milane? — Jana náhle pocítila ostrou bolest pod lopatkou.
— Jano, jsme přece dospělí lidé. Děti jsou dospělé, žijí své životy. Společně jsme prožili téměř třicet let. Ale jsme stále mladí. Podívej, je nám něco přes padesát. Ale já chci něco nového, svěžího!
— A já jsem tedy stará a bezcenná. Vypršená vzpomínka, — zašeptala zmatená žena.
— Nepřeháněj. Není to pravda… Ale pochop, tam… tam se cítím jako třicetiletý. Omlouvám se, ale chci být šťastný, — manžel ji políbil do vlasů a odešel do koupelny.
Smýval ze sebe staré manželství a zpíval si veselé písničky, zatímco na Janu doléhala všudypřítomná tesknota…
Zrada. Co může být trpčího?
Jana si ani nevšimla, jak čas utekl – rozvod, Milan odešel za svou novou vyvolenou. A v jejím životě nastaly šedé dny.
Byla zvyklá žít pro děti, pro manžela. Jejich problémy byly jejími problémy, jejich nemoci jejími nemocemi, jejich radosti a úspěchy jejími úspěchy. A teď?
Jana stála hodiny u okna. Někdy se podívala do malého zrcátka, které zdědila po babičce. Viděla v něm smutné oko, slzičku, která se ztrácela v již objevených vráskách, či šedý vlas na spánku.
Jana se bála podívat do velkého zrcadla.
— Mami, musíš si najít nějakou činnost, — uspěchaný hlas dcery naznačoval, že někam spěchá.
— Co, dcero? — matčin hlas se ztrácel v telefonních drátech.
— No, nevím. Knihy, tanec pro seniory, výstavy.
— Ano, ano, pro seniory… Mně už je přes… — Jana nedokázala sebrat odvahu.
— Omlouvám se, mami, nemám čas.
Kupodivu její syn Aleš bral smutek matky s větším pochopením:
— Mami, opravdu mě mrzí, co se stalo. Víš, my s Irenou k tobě chceme přijet třeba na Nový rok. Seznámíš se s ní. Budeš šťastnější, když budeme spolu.
Jana děti milovala, ale obdivovala, jak jsou odlišné…
*****
Jednou večer, při prohlížení sociálních sítí, Jana narazila na inzerát:
«Den otevřených dveří v psím útulku.
Přijďte, vezměte s sebou děti, známé a příbuzné.
Naši svěřenci se těší na seznámení s každým novým hostem!
Čekáme na vás na adrese…»
Dále bylo zmíněno, že pokud chce někdo pomoci útulku, tady je seznam potřebného.
Jana to četla jednou, podruhé.
— Deka, přikrývky, staré ložní prádlo, ručníky. Zrovna to potřebuji projít, — přemýšlela Jana v noci.
Stála u okna a přemýšlela, co dalšího by mohla koupit ze svého nevelkého platu.
Za deset dní stála u brány útulku. Jana přivezla dárky. Taxikář pomohl vyložit nekonečné těžké tašky s přikrývkami a hadry. Vyndal sbalený koberec a balík s koberci.
Dobrovolníci útulku pomáhali hostům nosit balíky s prádlem, pytle s krmivem, taškами s dárky pro psy.
Později dobrovolníci rozdělili hosty do skupin. Prováděli je podél klecí, vyprávěli o historii každého obyvatele těchto smutných cel…
Jana se vrátila domů unavená. Necítila nohy.
— Tak, sprchu, večeři, gauč. O všem přemýšlím později, — řekla si žena.
Ale „později“ nevyšlo. V hlavě stále vířily obrázky – lidé, klece, psi.
A jejich oči…
Takové oči Jana viděla ve svém malém zrcátku. Oči plné smutku a nedůvěry ve štěstí.
Zvláště ji zaujala jedna fenka, stará, šedivá. Byla velmi smutná. Ležela tiše v koutě a nereagovala na nikoho.
— To je Lady. Japonský chin. Majitelka ji opustila, když už byla v pokročilém věku. Lady je také stará, dvanáct let.
Říká se, že při dobré péči žijí až patnáct let. Ale Lady je stará, nemocná a smutná fenka. Takové, bohužel, nikdo domů nebere, — povzdechla si dobrovolnice a vedla hosty dál.
Jana se zastavila u Lady. Ta na ni nereagovala. Ležela na staré dece jako umělý pes, jako stará špinavá hračka…
Celý týden v práci Jana myslela na smutného psa. Sama náhle pocítila nový příliv energie a projevovala aktivitu v práci.
— Vždyť Lady – to je jako mé zrcadlo. Já ještě nejsem tak stará. Ale jsem sama. Děti se rozprchly, manžel mě překročil jako hadr na chodníku. A já nejsem hadr! Ne, já nejsem hadr!
Jana opustila kancelář a vytočila číslo útulku.
— Dobrý den! Byla jsem u vás na dni otevřených dveří. Hodně jste mi povídali o Lady, o staré fence. Pamatujete si? — zeptala se žena s nadějí.
— Ano, samozřejmě si vzpomínám. Jako jediná jste se zastavila u její klece.
— Řekněte, prosím, můžu se na ni přijít podívat?
— Lady? To je neuvěřitelné! Samozřejmě, přijeďte! Můžete nejlépe o víkendu, — dobrovolník si sjednal čas návštěvy a zavěsil.
Ten večer Jana opět stála u okna. Tentokrát však nevzpomínala se smutkem na minulý život. Pozorovala muže, který venčil velkého psa na dvoře.
Pes běhal kolem po opuštěném nočním dvoře. Honil se za míčem, znovu a znovu ho nosil svému majiteli. A ten ho láskyplně hladil po hlavě.
Blížily se víkendy.
— Lady, ahoj! — Jana si klekla u psa. Ale ten v odpověď ani nepohnul.
Jana se posadila přímo na podlahu. Měla na sobě staré džíny, které si vzala s sebou na převlečení do útulku.
Aniž by se blížila ke fence, Jana začala mluvit…
Vyprávěla o sobě, o svých dětech. O tom, že je sama v třípokojovém bytě, který již nemá s kým sdílet.
Uplynula hodina. Jana se lehce přisunula k dece, na které ležela Lady. Pomalu přiblížila ruku. Dotkla se hlavy. Jemně ji pohladila.
Fenka vzdechla.
Jana, povzbuzená, začala fenku hladit klidnými, pomalými pohyby. Lady, po chvíli přemýšlení, začala podstrkovat hlavu pod její ruku. Tak vznikl kontakt.
Když odcházela, Jana zachytila na sebe pozorný pohled hnědých očí. Fenka se na ni dívala, jako by chtěla pochopit, jestli to bylo jen jednorázové setkání, nebo…?
— Počkej na mě, brzy jsem zpátky, — zašeptala žena fence, zavřela klec a spěchala k dobrovolníkovi.
— No, jak jste se dohodly? — s úsměvem se dívala dobrovolnice na Janu.
— Já… chci si ji vzít… — Jana zadržovala dech vzrušením.
— Hned takto?
— Ano, ona odpověděla. Říkáte, že staré fenky nemají téměř šanci. Já jí chci dát tuto šanci.
— Jano, chci vás upozornit. Lady, ona je nemocná, bude potřebovat péči, pokud jí chcete prodloužit život. A to je čas, síla a peníze.
— Chápu. Vychovala jsem dvě krásné děti. Myslím, že to zvládnu. Dejme jí šanci, — byla Jana přesvědčivá.
— Dobře. Připravím smlouvu. A ještě – sledujeme osudy našich mazlíčků. Chápejte, lidé jsou různí…
— Samozřejmě. Co řeknete. Fotky, videohovory, o všech návštěvách lékaře vám budu informovat.
Za pár hodin Jana vešla do bytu, držíce v náručí zabalenou fenku v ručníku. Položila ji na podlahu.
— No, Lady. Toto je tvůj nový domov. Pojďme se učit, jak spolu teď žít.
Jana si vzala pár dní dovolené a intenzivně se věnovala fence. Veterináři, vyšetření, péče, stříhání drápů, odstranění nemocných zubů…
Lady se ukázala být velmi vychovanou fenkou. Jana pro ni položila podložky, aby v případě potřeby mohla Lady vykonat svou potřebu.
Do parku se snažila Jana chodit brzy ráno a pozdě večer, aby minimalizovala setkání se sousedy. Chtěla, aby si Lady zvykla na nové podmínky, a aby ji nic nevystrašilo.
*****
— Mami, co jsi to udělala? Jsi v pořádku? — dcera téměř křičela do telefonu.
— Jsem v pořádku. Děkuju, že tě to zajímá.
— Mami, jaký, k čertu, pes z útulku?! A ještě starý a nemocný. Ty jsi snad ztratila rozum! Nemohla ses začít věnovat tanci?
— Dcero, tvá matka je mladá žena. Je mi jen padesát tři let. Jsem zdravá, krásná, nezávislá. A takhle jsem tě nevychovala! — odpověděla Jana.
— Ale mami…
— Neříkej „ale“… Máš vlastní život, tvůj bratr Aleš je také daleko. Otec – ten mě ostatně vyměnil za téměř školáka. Buď tak hodná, nauč se respektovat a přijímat má rozhodnutí.
Jana vypnula telefon, vydechla a šla do kuchyně. Měla chuť na kávu.
— Mami, tys mě překvapila! Jsi prostě skvělá! Pes z útulku – to zaslouží respekt. Máš dost trpělivosti? — syn ji podpořil, ale jeho údivu nebylo konce.
— Aleši, vás jsem přece vychovala. Zvládla jsem to, — smála se Jana. — Zvládnu to. V útulku slíbili pomoci, když bude třeba.
Jana neřekla ani synovi, ani dceři, že během nočních procházek s Lady se seznámila s mužem, který venčí velkého psa.
Že se jmenuje Petr. Je rozvedený, žena odešla do nové země s novým manželem. A jemu se objevil pes…
A hádejte, odkud?
Ano, Petr se setkal se svým Abrekem v útulku. Abreka tam vzali z odchytu. Zdravý čistokrevný pes pobíhal v hysterii po městě, když ho chytili.
Hledání starých majitelů, navzdory tetování, bylo neúspěšné. A Petr začal žít s Abrekem, zvykal si na nové okolnosti…
*****
— Mami, přijedeme k tobě s Irenou, můžeme? Chci vás seznámit co nejdříve. Je úžasná. Bláznivá, jako ty!
Jana se smála synovým slovům.
— Přijďte, synu. Těšíme se na vás.
A třicátého prvního, když zazvonil zvonek, obě dvě feny zbystřily – Petr s Abrekem přišli k Janě a Lady na návštěvu.
Syn, když viděl takovou společnost, byl nadšený:
— Mami, nebudu čekat na noc, řeknu ti to hned. Tohle je má Irena. Miluju ji, brzy se staneš babičkou.
A ještě – chceme si vzít psa z útulku. Ale prozatím asi malého. Přeci jen se brzy narodí dítě…
Této noci ve městě nebylo smutných oken – novoroční přání, hudba, smích naplnily město a celý svět radostí.
A dokonce ani v útulcích neležící ve svých rodinách psi a kočky naplněni byli zvláštním pocitem – očekáváním štěstí.
Buďme tedy všichni šťastní!
A vám, moji milí přátelé, velký pozdrav a přání od mého skvělého klučiny Filipa. Doufám, že už si nepamatuje, jak žil v útulku.
Protože si užívá štěstí a koupe se v naší lásce!
Přeji vám štěstí!