Mami, co kdyby babička šla a ztratila se? Bylo by to lepší pro všechny, řekla Máša vyzývavě.
Mami, kolikrát to mám ještě poslouchat? Budeš mi to připomínat celej život? odpověděla patnáctiletá Máša uraženě.
Ne celej život, jen dokud s námi bydlí. Když vyjde ven, ztratí se a
A umře pod lavičkou a my budeme žít s výčitkama Mami, co kdyby? zeptala se Máša znovu drze.
Co *kdyby*? nechápala máma.
No aby šla a ztratila se. Sama jsi říkala, že tě štve s ní pořád válčit.
Jak to můžeš říkat? Je to moje tchyně, ne rodná krev, ale pro tebe je to přece babička!
Babička? Máša přimhouřila oči, jako vždycky, když se začínala zlobit. A kde byla, když její miláček nás opustil? Když odmítala se mnou hlídat? S vlastní vnučkou? Netrápilo ji to, když jsi se lopotila v práci, abys vydělala aspoň pár korun navíc A ještě tě obviňovala, že tě muž opustil
Okamžitě toho nech! vybuchla máma. Měla jsem ti to všechno vykládat. Vychovala jsem tě špatně, když v tobě není kapka soucitu k vlastní rodině. Mám strach. Až zestárnu, budeš se ke mně taky takhle chovat? Co je to s tebou? Vždycky jsi byla hodná holka. Ani opuštěné kotě nebo štěně jsi nemohla minout, vždycky jsi je přinesla domů. Ale babička není štěně Máma unaveně zavrtěla hlavou. Už takhle je potrestaná. Tvůj táta neopustil jen nás, opustil i ji.
Mami, běž do práce, nebo přijdeš pozdě. Slibuju, že zamknu dveře, řekla Máša provinile.
Dobře, ať si zase neřekneme něco, co bychom měly litovat Ale máma se nehnula.
Mami, promiň, ale je mi tě líto. Kůže a kosti. Je ti teprve čtyřicet a chodíš shrbená jako stařenka, sotva nohy přenášíš. Pořád unavená. Co na mě tak koukáš? Kdo ti má říkat pravdu, když ne tvoje dcera? Máša ani nezaregistrovala, jak zase zvyšuje hlas.
Díky. Hlídej, ať nezapomene zavřít plyn a vodu.
No právě, pořád s ní sedíme jako přivázaní. Ani pořádně nežijeme. Mami, dejme ji do domova pro seniory. Tam bude pod dohledem. Stejně už ničemu nerozumí
Ty zase? přerušila ji máma.
Bylo by to lepší pro všechny, hlavně pro ni, pokračovala Máša, nevšímajíc si, jak se máma rozčiluje.
Už tě nechci poslouchat. Nikam ji nedám. Kolik jí zbývá? Ať zůstane doma
Ale ona nás obě přežije. Běž do práce. Nikam nejdu, dveře zamknu, slibuju, odsekla Máša.
Promiň. Naložila jsem na tebe moc Všichni si užívají, a ty se staráš o babičku.
Mluvily, aniž by si všimly pootevřených dveří do babiččina pokoje. Babička samozřejmě všechno slyšela, ale pravděpodobně tomu nerozuměla, a za chvíli stejně zapomene.
Máma odešla do práce a Máša vešla do svého bývalého pokoje, kde teď bydlela babička.
Bábo, chceš něco? zeptala se.
Babiččin pohled nevyjadřoval žádné přání.
Pojď, dám ti bonbón, řekla Máša a pomohla babičce vstát.
A ty kdo jsi? upřela na ni babička prázdný pohled.
Pij čaj, povzdechla si Máša a položila před babičku bonbón.
Babička milovala sladké. S mámou před ní bonbóny schovávaly, dávaly jí jen jeden k čaji. Máša pozorovala, jak babička rozbalovala lesklý obal. Skrz řídké šedivé vlasy prosvítala bledá pokožka hlavy. Máša odvrátila zrak.
Kdysi si babička vlasy barvila a učesávala do nádherných účesů. Rty měla vždy jasně nalíčené, obočí namalované do obloučku. Máša si pamatovala sladkou vůni jejích parfémů. Muži se na ni vždycky otáčeli, dokud neztratila rozum.
Máša nechápala, co k babičce cítí lítost, soucit, nebo odpor? Krátké zazvonění u dveří ji vytrhlo z úvah.
Asi máma něco zapomněla, řekla si a šla otevřít.
Ale za dveřmi stál její kamarád, o rok starší Petr. Máma jejich přátelství neschvalovala, takže chodil raději, když nebyla doma.
Ahoj. Proč jsi tak brzo? Máma právě odešla, zašeptala Máša.
Vím. Nevšimla si mě.
Mílo! ozval se z kuchyně babiččin hlas.
Kdo je Míla? zeptal se Petr.
Tak říká mámě a myslí si, že je to její dcera. Zavedu ji do pokoje. Běž do koupelny a buď potichu. Dneska má chvilku jasno. Postrčila Petra směrem ke dveřím.
Nikdo tam není. Máša vešla do kuchyně a uvidela prázdný šálek a obal od bonbónu.
Chci čaj, řekla babička.
Ale Máša pochopila, že je zbytečné něco vysvětlovat.
Babička rychle zapomínala, hlavně to, co se stalo před chvílí. Ale vzdálenou minulost si pamatovala dobře. Často plácala, nepoznávala je ani mámu. Jen občas měla chvilky jasna, krátké a vzácné.
Máša nevěděla, jestli babička předstírá, aby dostala další bonbón, nebo opravdu zapomněla, že právě pila čaj. Kdo ví? Povzdechla si, znovu jí nalila čaj a přidala ještě jeden bonbón.
Babička dlouho rozbalovala obal neposlušnými prsty. Když dopila, Máša ji odvedla do pokoje a uložila.
Teď spi, řekla a zavřela za sebou dveře.
Z koupelny už vykukoval Petr.
Můžu ven?
Jo. Běž do kuchyně. Máša zkontrolovala, jestli jsou dveře zavřené, a šla za ním.
Seděli v kuchyni, hlava u hlavy, a poslouchali hudbu z telefonu každý měl jedno sluchátko v uchu
