Mámin svět se točí výhradně kolem mého života a mých dětí, její nekonečné rady dusí jako horký vzduch před bouří.
Jsme s manželem Tomášem Novákem už deset let věřící manželé, vychováváme tři děti. Když jsem se vdávala, opustila jsem malé městečko u Brna, kde jsem žila s mámou a babičkou. Po babiččině smrti zůstala máma sama. Zpočátku to zvládala – jezdila za námi, pracovala. Ale před lety se vše zlomilo. Její zdraví se zhroutilo – vysoký tlak, artróza – a já, sevřená strachem, přesvědčila ji, aby se k nám přestěhovala. Souhlasila. Celý život prožila s babičkou, bez partnera. Nemohla jsem ji nechat samotu. Sehnali jsme jí byt na okraji Prahy, platíme nájem, sehnali jí i práci v knihovně, aby neztratila smysl.
Místo vděčnosti jsem získala kámen na krku. Máma nepřišla bydlet – pohltila nás. Dříve, při návštěvách, to bylo snesitelné: hrála si s vnoučaty, odjela. Teď je všudypřítomná. Její dýchání v našem domě, vtíravá péče a kontrola ničí každý klid. Má vlastní pravidla, která nás nutí přijmout, ať jde o víru, jídlo nebo výchovu. Hranice? Nezná je.
Vše dělám špatně: jak učím děti modlit se, co jim vařím, jak s nimi mluvím. Musí vědět každý detail našeho dne, vyslýchá chůvy, pak mě zasypává „moudrostmi“. Naše pouto praská, mění se v hádky a napětí. Už to nezvládám – jsem výbušná, pochybuji o sobě. Její stín mě pronásleduje, i když zrovna není nablízku. Slyším její výčitky: „To děláš pro děti? Vždyť je rozmazlíš!“
Zkoušela jsem stanovit pravidla: návštěvy jen o víkendech, kvůli kroužkům dětí. Marně. Vždy se vetře dovnitř. Tomáše nenávidí, dívá se na něj jako na překážku, která jí bere mou pozornost. Občas zapláče: „Jsem jen přítěž, ty mě chceš odložit.“ Topím se v jejích slzách. Každý rozhovor ze mě vysaje energii jako vysavač.
Říká, že to je její obětavá láska. Já ale dusím. Chci být dobrou dcerou, ale nemůžu. Toužím po dni, kdy její klíče nebudou cvakat v naší zámku. Teď se naskytla šance: Tomáš dostal nabídku do Mnichova. Vidím v tom záchranu – vzdálenost, nový začátek. Zároveň mě píchá u srdce: opustit ji? Co když onemocní? Bude trpět?
Ale znovu žít vedle ní nedokážu. Potřebuju dech. I kdyby to znamenalo odjet a předstírat, že mi neulehčuje. Cítím se jako zrádce. Volba mezi svobodou a povinností? Jako bych měla rozetnout vlastní duši na dvě poloviny.
