Můj život se rozplynul v mlhavé absenci otce, jehož tvář se rozpouštěla v mléčných mlhách snu každé noci. Jak jsem rostla v šedých ulicích Brna, v srdci se mi rozvíjela neukojitelná touha najít ho ten stín, jenž se schovával v prasklině mezi skutečností a nereálnem. Má maminka, skromná a silná Libuše Novotná, mě nesla pod srdcem tehdy, když otec muž beze jména, spíš silueta než muž zmizel do tmy a nechal ji samotnou s hromadou snů o budoucnosti. Těhotenství držela skryté před sousedy, jako starý porcelán před nezvanými hosty, protože se bála, že by na ni padlo těžké slovo hanby. Otec zatím plaval dál, jako kapr v kalných vodách, a místo aby přijal otcovství, raději zmizel za druhý břeh.
Vše bylo vždy zahaleno v peřinách mlčení a já přikrývala své myšlenky i pocity podobně, jak maminka pečlivě skládala ložní prádlo, když byla tma. Její láska se mi ukazovala ve vonících rohlících, které přinesla z pekárny, i v jemných polibcích na čelo, když za oknem zurčel déšť. Stále jsem však nesebrala odvahu zeptat se na otce, protože jsem nechtěla narušit vágní, ale vřelé bezpečí domova.
Dokud jsem nevyrostla najednou mě město začalo pohltit svou šeptanou tajemností a já se ponořila do hledání putování rozmařilou krajinou paměti a papírů, které opatrovala máma ve starém kufru na půdě. Mezi účtenkami na lístky tramvaje a pohledy do neznáma jsem našla otcovu adresu a jméno: Miroslav Hrubý, někde v Olomouci. Internet byl slepý tunel, žádná stopa nevedla ke světlu, a tak jsem se ploužila městem ve snu.
Jednoho večera, při divném putování kudrnatým internetem, jsem narazila na dívku jmenovala se Žofie. Byla to neskutečná náhoda: žila téměř ve stejné čtvrti, na stejném sídlišti, kde měl žít i můj otec. Nabídla se, že mi pomůže. Ve snovém šeru jsem se tedy náhle octla před domem, který vypadal, jako by ho někdo složil z kostek cukru během svatého Mikuláše.
Otec ale byl pryč, rozplýval se někde v dálce u Balatonu se svou novou rodinou. Žofie, průvodkyně mezi světy, ale běhala po paneláku a vyptávala se šedých sousedek na lavičce, až nakonec našla ano, tam Hrubý žije. Otec se vrátil, ale na Žofiino zaklepání zůstal za zamčenými dveřmi. Poslala mi vzkaz: tvůj otec tě vidět nechce, má teď nový život, jinou rodinu, a bojí se, že by špetka minulosti mohla poničit jeho moderní pohodu.
To odmítnutí mě zasáhlo tam, kde začínaly splývat linie reality a snu: pocítila jsem ostrost chybějícího otce ještě víc. Vše zapadlo do sebe jako tiché mechanické hodiny na orloji. Když jsem se vrátila k mamince, do bytu s vůní pečených buchet a omšelými koberečky, spatřila jsem v jejích slovech a pohledu nachovou moudrost. Moje hledání bylo možná jen snahou naplnit prázdné místo, které tam zůstane vždy.
Možná přišel čas poděkovat za teplý čaj, který mi maminka nalévala při každém návratu domů, a přijmout její laskavé objetí místo stínu, za kterým jsem tak dlouho bloudila. Tiché ulpívání minulosti odválo s větrem na Petříně a já se naučila, že skutečná rodina je někdy tou, která nás drží za ruku i ve snovém světě, kde se vše rozplývá jako cukr v teplém čaji.