Mamča Katka
Co tu tak šploucháš? Rozlils to tu, všude je mokro! A venku je tak akorát na plavání, a ty tu ještě děláš bahno!
Velká, statná paní, skoro jako nějaký valník, se složila na lavičku vedle Klárky.
Úplné horko dneska! A do toho ještě prší od rána. Teď je tu jak v sauně! A to ještě ani není poledne, už bych mohla ždímat tričko!
Vytáhla z kabelky lahev s vodou, chvíli zápasila s víčkem a pak natáhla ruku směrem ke Klárce.
Nechceš? Prý když se člověk napije, pomůže to se uklidnit. Ale mně teda nikdy. I kýbl vypiju a stejně to moc nepomůže.
Klára se na tu zvláštní sousedku na lavičce dívala s velkou rezervou. Proč další trest zrovna pro ni? Čím osud ještě nešetří? Jako by nestačilo, co už prožívá
Upřímně, nikdy nemusela silnější lidi. Připomínali jí, jak je život někdy bezradný. Jak se někdo může mít tak málo rád? To stačí pár klik denně, trošku menší porce a víc přemýšlet na ostatní, co jsou kolem. Vždyť to vůbec nevypadá hezky! Ty faldy, ohromné tričko, pot, odér Fuj! Vzpomněla si, jak byly jednou s holkama na wellnessu, kde plavala jedna taková paní.
Já do bazénu rozhodně nejdu, holky, dneska už toho mám dost! prohlásila její nejlepší kamarádka Lenka a protáhla se. Její opálená postava byla přímo ze žurnálu. Však taky ve fitku bydlí.
Proč? Vždycky jsme se těšily na celý den spolu!
S touhle? Lenka nenápadně kývla hlavou směrem za sebe. Já se na to nemůžu ani dívat, natož se tam koupat. Je mi z toho špatně.
Radši už ani nevzpomínat na ten monolog, co následoval. Kláře tehdy bylo trapně, ale upřímně musela přiznat, že v něčem má Lenka pravdu. Člověk se nemůže divit. Když se sebou nechceš nic dělat, buď doma
A teď, sedí po boku paní, která by tu slečnu z bazénu strčila do kapsy aspoň co se objemu týče. A jakoby nestačilo, ještě pořád mluví! Jenže Klára byla tak vyčerpaná, že neměla sílu vstát a odejít. Už tu sedí dvě hodiny, nejdřív brečela, pak do zdi civěla. Jinam než na nádraží fakt jít neměla. Najednou začala trochu poslouchat, co paní povídá, a v tu chvíli doslova zkameněla.
Jsi hezká! Kufr nemáš, tašku taky ne. Takže nikam neodjíždíš. Čekáš na někoho, nebo nemáš kam jít?
Klára odvrátila pohled od šedivé zde a váhavě se na paní podívala.
Dobrosrdečný obličej s tvářemi jako jablíčka, úsměvem širým než Vltava. Ale úsměv během pár vteřin zmizel, protože Klára nečekaně vzlykla a rozbrečela se doopravdy. Co v té ženě bylo, těžko říct, ale hned ji objala a přitiskla k sobě. Klára s moderním sestřihem zabořila nos do lehké halenky, co na sobě paní měla. Ta byla hned promočená, a Klára zjistila, že cítí jen jemnou, čistou květinovou vůni. Přemýšlela, jestli prášek na praní nebo nějaké bylinky. Najednou si uvědomila takhle voněly mamčiny ruce! Ty ruce si pamatovala jen matně, maminka jí zemřela brzy, když jí bylo jenom pět. Jediné živé vzpomínky: louka plná květin, jak jí maminka pletla věneček a ruce voněly stejně jako teď tahle paní.
Co se děje? Něco ti provedli?
Klára, ještě rozklepaná, zavrtěla hlavou, ale pak přikyvuje.
No tohle Takové dítě a už brečí! ze smíchem, ale mile, paní sáhla do kabely a vytáhla balíček se svačinou a několik jablek. Na, dej si!
Z balíčku se rozlila ještě lepší vůně a Kláře v okamžiku zakručelo v břiše. Nejedla už od včerejška a peníze jí došly.
Tak, vem si! To je z domácí šunky, kuřecí. Sama jsem dělala. Jez, potřebuješ to! Jsi tak vychrtlá, až je mi tě líto!
Já maso nejím Klára polkla a odvrátila se.
Jak prosím? Paní jí vtiskla chleba do ruky a dělala, že ji neslyšela, a zároveň rozlomila jablko napůl.
Nic koukala Klára na ty silné, prosté ruce a pochopila, že nápad s vlakem za kopečky byl úplný nesmysl. Zakousla se do chleba a zavřela oči blahem.
No, vidíš! Chutná? O zbytek se nestarej!
Paní si udělala místo na lavičce a chvíli sledovala, jak Klára hladově jí.
Jez, jez, a povídej! Co se to s tebou vlastně děje, že tu sedíš sama, bez věcí a nejspíš ani korunu v kapse?
Klára jen přikývla, slzy zase tekly.
V pohodě, nejdřív všechno řekneš, potom si popláčeme i zasmějeme.
Vyprávět se jí vůbec nechtělo, ale už stejně nemohla couvnout. Byla to přece jen její pravda
Z domova Klára utekla včera. Nebo spíš se zvedla a zmizela, když jí táta oznámil, že vlastně vůbec není jeho dcera, že brzy čekají s nevlastní mámou vlastní děťátko. Ještě teď to nemohla zpracovat. Celý život říkala tomu muži “tati” a on není její? Totální šílenství. Jeho žena, Jana, byla jen o pár let starší a nikdy jí nějak zvlášť vřelá nebyla, i když se nikdy nehádaly. Na tváři tenký úsměv. “Jsi tak milá!” hrála Jana, už když se poprvé potkaly.
Nesmyslné hádky, házení špíny a trucování. Klára to snášela, protože byla zvyklá na tátu, vždycky se jí zastal. Jenže to už bylo pryč.
Vyvrcholením bylo, když jí táta ukázal papíry, kde měla napsané úplně cizí příjmení. Řekl jí, že ji adoptoval ve třech měsících. Což o to, kdo je její pravý otec odpovědi se od něj stejně nedočkala. Mamky už se taky nezeptá…
V půlce noci seděla v pokoji, zírala do zdi, pak se zabalila do větrovky a šla pryč. Kam? Nevím. Po svítání ji napadlo zajít aspoň na hlavák a zůstala tam. Mobil vybitý, stejně s nikým mluvit nechtěla. Kromě povrchních známých nikoho neměla stěhovali se pořád, opravdové kamarády nikdy nestihla získat. Ti dnešní by jí beztak nepomohli. V duchu jí zněl jediný citát z jednoho českého večerníčku, co nedávno chytla v telce. “Měj se rád a na ostatní kašli, to je cesta k úspěchu!” Strašně se jí tehdy líbil ten malý čertík. Měla jeho přívěsek na baťohu, dokud ho někde neztratila.
Poslouchala paní, aniž by ji přerušovala či soudila. Pak jí podala balíček papírových kapesníků.
Utři si slzy.
Povrtala se ještě ve své ohromné tašce a vytáhla starší, tlačítkový telefon.
Co koukáš, není trendy? Mně vyhovuje! Dcerka mi ho koupila. Dobrý je, nahlas zvoní a nerozbije se. Zkus napsat tátovi, že jsi v pořádku. Nemusí to být ideál táta, ale zbytečně ho nenech v nervu.
Klára ťukala SMSku a paní soupeřka se tvářila spokojeně.
Já jsem Katka, říkej mi teta Katka. Bydlím za Prahou, ve vsi kousek od lesa. Nechceš ke mně na chvíli? Místo, kam se podít potřebuješ, no ne?
Proč?
Co proč?
Proč mi chcete pomoct? Jsme si úplně cizí
Katka se usmála a vzala ji jemně za bradu. Ruce jako polštářky a příjemně hřejivé.
Protože cizí děti nejsou, Klárko. A nenechám tě samotnou.
Já nejsem už dítě
To víš že jsi!Vstávej, ať stihneme vlak. Ještě musíš koupit lístek!
Tak se Klára odstla do chalupy Katky Novákové.
Cestou v motoráku už Katka mlčela. Však taky říkala, že do duše se neleze hned. Čas si počká a ono všechno zazní, kdy bude třeba, sama od sebe.
Unavená Klára v malém vlaku usnula jako špalek a probrala ji až Katka, když lehce zatřásla ramenem.
Vstávej, děvenko, jsme tu!
Na peroně na Katku někdo mával. Klára se malinko lekla, když se k nim hned vrhla vysoká hubená ženská.
Mamko Katko! Tohle už je druhý vlak, co čekám! Už jsem myslela, že nepřijedeš. Co Janička?
Dobrý, všechno v klidu. Jsou s Tomáškem doma. Zítra je zkontroluju.
A doktora jsi se ptala?
Slíbil, všechno zařídí. Je mladý, ale hodně šikovný.
A tohle je kdo? mrkla na Kláru a zvedla obočí.
Neměj kecy, Světlano! Jsme z cesty a máme hlad.
Dobře, už mlčím! Nasedáme!
Starý Favorit s divokým obrázkem na kapotě Kláru úplně rozesmál.
Co se směješ? To dělal brácha sprejer.
Airbrush, zamumlala Klára, zatímco sledovala malovaného Kocoura Mikeše.
Mamko Katko, kde jsi vzala tak chytrou? Světlana otevřela dveře a pomohla Katce do auta.
Na hlaváku.
Stejně jako mě Světa zkoumavě koukla na Kláru. Ty kreslit umíš?
Jasně, chodila jsem do Lidušky.
No to je super! To brácha bude koukat! On je samouk, nikdy v žádném kroužku nebyl.
Fakt? Tak to má talent.
No však uvidíš! Jedem, všichni čekají.
Kdo všichni?
Však poznáš!
Světlana řídila tak, že Klára radši zavírala oči v každé zatáčce.
Přibrzdi, takhle to tu s nikým nesdílím! zasmála se Katka, když se koukla dozadu na Kláru. Já jsem zvyklá, ale Klárka se s tebou teprve seznámí.
Však vpohodě! Světla zabrzdila před velikou bránou. Jsme v cíli!
Když Klára viděla, kolik dětí vybíhá vítat auto, jenom zalapala po dechu.
Moje banda! Katka se vysoukala z auta. Neboj se, bydlím tu sama. Děcka mě mají rádi a když je volno, jsou tu pořád. Dům je velký a bez nich bych byla jak v klášteře. Pojď dovnitř, neboj.
Malí se Katky chytili za ruce i ramena a rozesmátí už běželi do domu.
Během týdne se Klára seznamovala s oběma “rodinami” Katky. Nevěděla, kdo je komu co. Pak Světla přivezla svého nejmladšího, nechala Kláře prohlídku a vysvětlila, jak to vlastně všechno je.
Tady jsou naši. Vidíš támhle u potoka? Tam bydlí Zina, Pavel i Natálka, všichni už mají děti. To byli ti, co tě včera vítali. O ulici dál bydlí Olga a Verča. Olga má malé děti, Verča je čerstvě vdaná. Na druhém konci vesnice jsem já, brácha Míra a Janička ta se kterou Katka jezdila do města. Má syna, Tomáše, ten má po narození problémy se srdcem. Jestli bude operace, máme naději.
Světo, jsem ztracená.
To je normální. Časem si to sedne. Nás je tu hromada.
Katka je opravdová hrdinka, že má tolik potomků!
Světlana se zasmála.
Nespletla ses. Nevlastní. Jsme všichni tak trochu nalezenci, stejně jako ty.
Klára v šoku zastavila.
Jak to?
Dlouhá pohádka. Pojď!
Světlanin domek byl menší, ale až moc útulný. V kuchyni vyháněla kočku z gauče a kývla na Kláru.
Uveleb se, já uložím malého a jsem tu!
Klára obhlédla kuchyň. Všechno uklizené, na oknech krajkové závěsy s malovanými kvítky. Klára přejela jedním prstem po výšivce.
Líbí? Ty nejradši vyšité od mé dcery, Viki.
Od koho?
Dcerky. Čekala jsem ji, vyšivala jsem celé těhotenství. S Vikou nezapomněla ani kvítko. Byla jsem v nemocnici a neměla co dělat. S Vaněm mám máky, s Lízou zase kopretiny.
Moc pěkné! Klára hladila látku.
Mamka mě to učila. Já byla úplné dřevo, všechno mě naučila až později.
Jak tě vzala do rodiny?
Jednou prostě přišla a od té doby mám mámu Katku. Moje původní rodina to nezvládala. Táta moc pil, máma taky, takže z dětství si nepamatuju skoro nic. Prý když je moc bolesti, mozek to smaže, jinak by člověk skončil v blázinci.
Disociativní amnézie.
Cože?
Ztráta paměti na špatné chvíle.
Ty jsi vážně studovala psychologii, co?
Chtěla jsem. Jenže dva roky jsem víc marodila než chodila do školy. Po maturitě jsem musela na soukromou. Táta mi platil školu. Teď už nebude. A kde vezmu peníze, to zatím nevím.
Co ti bylo?
S páteří. Operovali mě. Teď je dobře, jen občas bolí.
Jasný. Pojď, povídej!
Máma mě bila, často, dny jsem ležela, než zase bylo jakžtakž. Nikdo mě nechtěl. Sousedi volali na OSPOD, ale bez výsledku. Ve třinácti jsem prchla.
Klára zalapala po dechu.
Kam?
Nikam. Známých pár a stejně podobné, nikdo by mě nepřijal. Potloukala jsem se různě, poslední peníze za dva rohlíky Našla mě Katka na nádraží, když čekala spoj, nakrmila mě a vzala domů.
Jako mě
Má na to nos. Pak mě chtěla osvojit, nešlo to hned. Nakonec byla pěstounka. Po mně přišel brácha Míra, ještě prcek. Ta do něj nacpala vše, co měla. Vyrostl z něj kus chlapa.
Má Katka vlastně vlastní děti?
Ne. Však jsi ji viděla. Víš, proč je taková?
Prostě hodně jí?
Máme diabetes. Dlouho. A srdce taky není z oceli. Diagnózy schovávala, protože by jí děti nenechali. Léčila se, až když to fakt nešlo. Má pečující sestru, dlouho doma kutila, aby zvládla aspoň domácnost.
Světla se odmlčela.
Ale víš co, to je stejně napůl zázrak. Byla prý krásná, nápadníci se chodili klidně zvědavě koukat až k nám do vsi. Chtěla být doktorka, byla šikovná, ale na medinu ji na poprvé nevzali. Rozhodla se, že další rok to zkusí znovu. Vrátila se domů, zamilovala, vdala se. Co se stalo, nikdy neříkala. Jen jednou v nemocnici se lékař divil, kolik má starých zlomenin žebra, prsty Prý: To byl manžel. Později jsem zjistila, že exmanžel seděl, jak jí ubližoval. Mohla být ráda, že utekla.
Od peřin ji zvedla teprve teta Věrka její sestra, ta nás pak jen občas navštěvuje. Katka už nechtěla jiný vztah. Na děti to taky nevypadalo. Nemohla mít vlastní. Ale čekala, až se objeví někdo, kdo bude potřebovat domov.
Pak jsem přišla já, za čas Zina, potom ostatní. Mamka vždy říká, že nás nehledala, sami jsme si ji našli. Každý z nás má příběh na román, ale nikdy nikoho neodmítla. Pomohla se vším s papíry, dávkami, bydlením. Sousedé, když prodávali dům, šli nejdřív za ní.
Kde vzala peníze?
To je na další povídání. Něco pomůže stát, něco Pája. Ten se našel až po Zince. Katka ho objevila ve městě na ulici, byl špinavý a hladový a nemocný. Lidi se ho báli. Měl to složité od narození, malinko autista. Ale chytil Katku za ruku a už se jí nepustil. Nakonec se našel i jeho táta pan Dvořák. Strašně bohatý podnikatel. Když našel syna u nás, chtěli jsme se propadnout hanbou.
Co se stalo?
Hned si ho odvezl domů, ale Katka mu pomáhá dál, bohatě nám za to vše v menším vrací platí právníky, pomáhá poradit. Pája je pořád u nich, ale často jezdí na návštěvu a skvěle se tu zabydlel. Z rodiny máme Krále přímo jako v pohádce! Bez té pomoci by to tu nebylo nikdy takové, jaké je.
Věříš tomu všemu?
Kdepak, člověk by neřekl, že se to děje tady a teď. Ale žijeme.
Kuchyní šel nečekaně hukot, do dveří vrazil malý kluk.
Teto Světo! Pro Klárku přijeli, babička vzkazuje, že má hned přijít!
Holka, co otevřela dveře, se zarazila a škemravě koukla na Světu:
Neprobudila jsem ho?
Ne, Venoušku, spí s tátou v pokoji. Jdi za nimi, děkuji
Venoušek zmizel; Světa na chviličku otočila na Kláru upřený pohled.
Však víš, kde máš domov. Stane se cokoliv, prostě přijď.
Divný, že? Takhle tolik lidí, všichni jak cizí, a žijeme jak rodina
To není divný. Rodina není jenom krev, ale hlavně srdce a duše. Na tom stojí všechny domovy.
Táta, co pro Kláru přijel, neměl tušení, kam s očima. Co netušil, je, že se Katka vydala do města, vypátrala ho a promluvila s ním. Výsledek? Přijel prosit, ať se Klára vrátí.
Ne, tati, promiň. Není to dobře. Nemůžu vám to dělat. Pro mě je lepší žít vlastní život.
Pomůžu ti najít byt
Klára koukla na Katku a pak kývla.
Budu ti vděčná, jestli mě aspoň rozjedeš. Práci si najdu, studium si převedu na dálkově, a něco už snad vydělám.
Já to zařídím.
Ne, tati. Tentokrát to zvládnu sama.
Je to tím, že mi nevěříš?
Ne, tati. Protože je to správné. Vždycky jsi mi říkal, že každému musíš důvěřovat hlavně sám sobě. Tak teď přichází praxe.
Táta dál platil škole, Klára dokončila univerzitu a stala se jednou z nejlepších dětských psycholožek v Praze. Objednávky propukly na týdny dopředu. Jana porodila chlapečka a Klára byla opravdu ráda za tátovu rodinu, ale jejich vztah už nebyl blízký. Ne kvůli křivdě, ale protože nová rodina jí byla srdcem blíž. Když Katka, které všichni už dávno říkali máma, onemocněla, Klára neváhala a odstěhovala se na vesnici, aby se o ni postarala. Půl roku po mrtvici, která Katku potkala, bylo nejtěžších, ale zároveň těch nejšťastnějších.
Lidé byli kolem, kdo ji měli rádi, a Klára pochopila, jak to myslela Světa se “srdečnou rodinou”.
Děti i dospělí se spojili, a Katka zase chodí, i když málo a trochu jinak mluví. S Mírou a Ruslanem jí na dvoře postavili lavičku. Každý den si na ní sedá u domku, směje se, jak se děcka smějí:
To je trůn, co? Sedí se perfektně! Paní královno, dáte si čajíček?
A u lavičky běhá dětský gang a volají:
Bábo, vidělas? Jak jsem vysoko skočil? Fanda dal gól! Poprvý, krásnej! Teď bychom mohli hrát za repre!
Klára se vrátí do města, až bude vědět, že je Katka v klidu.
A první, koho pozve na svou svatbu, bude právě ona.
Maminko Katko, dorazíš?
Vždycky, Klárko moje, jak jen budu moct…