Nebylo by fér říct, že nemám žádnou rodinu.
Naši jsou živí, zdraví a šťastní, ale daleko ode mě.
Nevím, jestli se navzájem podváděli, jestli konečně dosáhli kariéry, po které toužili, proč spolu stále žijí.
Já jsem s babičkou od té doby, co si pamatuji.
Vzala si mě k sobě v šesti měsících, když mě máma přestala kojit, a od té doby se o mě stará – teď je mi 26 let.
Je to maličkost, když řeknu, že ji mám ráda. Je pro mě vším a hlavně kamarádkou, se kterou můžu plakat, smát se, dát si vodku, když trpím, a zapálit si další cigaretu s příslibem, že bude moje poslední.
Babička je to nejlepší, co mi osud mohl nabídnout.
Chránila mě jako oko v hlavě, ale naučila mě všechno důležité – přišívat knoflíky, plést svetry, ze tří starých prostěradel ušít dvě nová, utírat prach bez reptání, vařit na plynu, když nejde elektřina…
Babička mi ukázala, jak krásný je svět knih – vždycky, ke každým svátkům, kromě jiných dárků, mi dala knihu.
Proto dnes miluji vůni papíru, i když mám hromadu elektronických knih.
Od ní jsem se také naučila, jak voní útulný domov – chlebem, sušenkami, skořicí.
Kamarádky mi záviděly, že se po škole vracím domů do teplého domu a neobědvám sama, ale s babičkou, která obsluhovala a čekala na mě. Je mi líto lidí, kteří nemají takové vzpomínky jako já.
Ale mám také sen – udělat si v přízemí domu malé knihkupectví.
Představuji si, že bych měla stálé zákazníky, kteří by přicházeli každý den, a i když by si nekoupili novou knihu, seděli by a četli si se mnou.
Postavila bych pro ně dva nebo tři stolky, podávala jim vodu, čaj a kávu s povinným pečivem.
Tyhle dobroty budu dělat sama, protože v babiččině sešitě je všechno možné a já jsem udělala aspoň polovinu jejích receptů.
Ostatní jsem sledovala, jak je připravuje.
Vím, že to zvládnu, protože babička mě přesvědčila – všechno na světě jde, když se to smíchá s citem, s touhou, s láskou.
Babička je šťastná, že počkala, až dostuduji a najdu si práci – jsem učitelkou na jedné z dobrých škol v našem městě.
Sní o tom, že mě uvidí vdanou a v náručí bude nosit pravnouče.
Ještě předtím však chci vytvořit knihkupectví, ve kterém budou všechny mé i její oblíbené vůně.
Ještě jsem se jí o tom nezmínil, ale můj strýc, otcův bratr, říkal, že oba prodali zděděné pozemky.
Táta mi nedal ani halíř, ale strýc, který nemá žádnou rodinu, mi slíbil, že mi pomůže s penězi i s prací – má zlaté ruce.
Babička ho vždycky brala jako svého syna. Možná proto skončil u toho, že mi splnil sen, což pro ni bude ten největší dar.
