Lidé mi často říkají, že bych měla být šťastná, že je můj syn v Americe se svou rodinou a dává si život do pořádku.
Samozřejmě, že jsem šťastná a klidná – oni jsou šťastní, co víc si přát.
Jen v noci nemůžu spát a jsem smutná, že je moje dítě pryč.
Vnuka jsem neviděla přijít, nemůžu ho obejmout z monitoru ani si s ním hrát.
Jednou jsem vyšla na zahradu a na lavičkách se shromáždilo docela dost žen.
Každá začala vyprávět něco o sobě a já poslouchala a polykala slzy.
Jedna měla dvě dcery – starší žila patnáct let ve Švýcarsku a mladší sedm let ve Španělsku.
Baculatá sousedka odnaproti se chlubila, že její vnučka už chodí do první třídy a mluví perfektně německy. Syn a snacha si koupili dům v Mnichově a měli dobrou práci.
Oba tam dokončili vysokoškolská studia, a protože byli úplní primáni, okamžitě se nechali zaměstnat v prestižních firmách.
V Německu měli brzy strávit deset let.
Každou zimu odjížděla na měsíc pryč a v létě ji navštěvovali.
Třetí babička si povzdechla – vnoučata neviděla už tři roky.
Byli v Kanadě a vraceli se jen zřídka a ona už nemohla cestovat tak daleko. Upletla jim svetry, vesty a šály, protože pořád říkali, že je tam zima a že se jim stýská po bulharském slunci.
Ukázala jim je přes Skype a líbily se jim, ale na dálku je nemohla zahřát – oblečení jí jen leželo ve skříni.
Svěřily se, jak jí děti jedné z nich každý měsíc posílají drahé léky na srdce a syn druhé jí pomáhá 100 eury, jinak by ze svých malých důchodů nemohly měsíčně přežít.
Třetí čekala, až se její snacha a vnučky vrátí ze zahraničí na Vánoce, ale její syn to nestihl, protože přes svátky pracoval.
Byla smutná, že ho neuvidí, ale jeho práce byla taková, že nemohl chybět.
Jen jedna žena ostatním záviděla.
Její děti se nedokázaly „usadit“ a zůstaly.
Její syn byl nezaměstnaný a dcera se snachou vydělávaly mizernou almužnu.
Kdyby v létě nejezdila na chalupu a nevyrobila pro každou rodinu 300 sklenic zavařenin a kompotů, neměli by v zimě co jíst.
Poslouchala jsem a poslouchala a něco se mi stále víc stahovalo v krku.
Přemýšlela jsem, jakým prokletím je pro bulharské ženy být matkami na dálku.
A zatímco jsme šťastné, že se naše děti mají dobře, trpíme, že nejsou s námi. Nemůžeme se radovat z jejich úspěchů a ony z nás, když se necítíme dobře.
Nemůžeme se dočkat, až je uvidíme, než zavřeme oči, a pravděpodobně to bude trvat několik dní, než odletí za oceán, aby se zúčastnily našeho pohřbu…..
