„Mám spoustu sešitů!“ – Tak jsme doprovázeli učitelku našeho syna do školy

Dobré zprávy

Před několika lety jsme se přestěhovali do nového pražského sousedství. Dřív chodil můj syn do školy na kraji města, a bylo to natolik nepraktické, že jsme se rozhodli najít něco blíž k našemu novému domovu.

Objevili jsme školu vzdálenou asi jeden a půl kilometru. Díky tomu, že pracuji z domu, mohla jsem si dovolit vozit syna autem do školy a vyzvedávat ho odpoledne. Nová škola byla moderní, pořád se tam něco dělo spousta interaktivních aktivit. Učitelé byli příjemní, poznala jsem je na rodičovských schůzkách. Nejvíc mi byla sympatická Zdeňka, která učila češtinu. Byla také třídní učitelkou mého syna.

Později jsem zjistila, že Zdeňka bydlí hned vedle nás. Po tom, co jsme změnili školu, jsme se potkávali občas v parku, na náměstí nebo v obchodě. Jedno ráno, když jsem vycházela z domu, šla Zdeňka přímo ke mně. Bylo ráno, a bylo jasné, že míří do školy. Nabídla jsem jí svezení.

Zdeňko, pojďte, Robert už odchází a zajedeme spolu do školy.

Přijala nabídku bez váhání. Pro mě to nebyl problém. Cestou mi poděkovala a odešla do školy. Robert byl trochu v rozpacích, že vozíme paní učitelku autem. Je špatné mít mezi učiteli známé?

Několikrát se stalo, že jsem ji náhodou zase odvezla. Teprve potom jsem si všimla, že se to často opakuje tak nějak samo od sebe.

Ještě dvakrát nebo třikrát jsem ji náhodou přibrala cestou. V dubnu mi přišla SMS.

Dobré ráno, pojedete dnes do školy autem?

Byla to zpráva od paní učitelky. Odpověděla jsem, že ano. Podívám se ven už čekala u auta. Syn nebyl z této situace vůbec nadšený. A popravdě, i já se cítila trochu trapně. Pomalu jsme šli k autu.

Jsem moc ráda, že mě dnes odvezete. Mám sebou tři balíky sešitu, jsou opravdu těžké!

Odmítnout jsem nemohla. Ale začala jsem si uvědomovat, že to takhle dál nejde. Nějaké rozhodnutí bylo nutné. Paní učitelka byla až moc rázná. Zkusila jsem navrhnout:

Zdeňko, co kdybychom se scházeli každé ráno v osm, a nikdo nebude na nikoho čekat. Dovezeme vás do školy.

Doufala jsem, že odmítne zdvořile.

To je skvělé! Budu každé ráno spát o dvacet minut déle. Tak tedy, budu u vás přesně v osm!

No to je obchod… Syn se na mě zamračeně podíval, bylo jasné, že není spokojený. Teď přemýšlím, jak tuhle situaci vyřešit. Možná se vrátím zpátky do kanceláře, abych měla důvod, proč odmítnout svezení. Někdy je důležité nastavit hranice, i když jde o dobře míněné vztahy. Naučila jsem se, že slušnost je občas i o tom říct upřímně ne, když už něco není příjemné.

Rate article
Add a comment