„Je mi z tebe na zvrésení,“ prohlásil manžel a odešel spát do vedlejšího pokoje, dokud si „nepřivedu sebe do pořádku“.
Dítě má tři měsíce. Tři měsíce, co žiju s pocitem, že jsem ztratila nejen sebe, ale i tu, která jsem bývala. Nejsem jen matka – jsem pračka, kuchyňský robot, sanitka, polštář, na kterém můj drobeček usíná, a hadrová panenka pro všechny ostatní. Protože v této rodině se zjevně má za to, že při tom všem mám vypadat jako modelka z časopisu.
Před těhotenstvím jsem o sebe skutečně dbala. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale protože mi to dělalo radost. Upravené nehty, čisté vlasy, hladká pleť, štíhlá postava – byla jsem pyšná na svůj čerstvý vzhled. I když už mi rostlo bříško, snažila jsem se udržet formu, hlídala jsem jídelníček, chodila plavat, abych zůstala v kondici. Nejsem lenoch. Byla jsem žena, která se měla ráda.
Ale po porodu se všechno změnilo. Jako bych neporodila, ale prošla válečným operátorem. Tělo bolelo, jako po něm přejel tank. Švy, bezesné noci, nekonečný pláč, kojení, koliky, strach, že dělám něco špatně. Ztratila jsem se, ano, ale ne proto, že bych chtěla – dítě vysálo veškerou mou energii, čas a sílu. A nikdo nepomohl.
Manžel si myslí, že jsem se „zanedbala“. Že se mi „nechce“ vypadat dobře. Ráda bych viděla jeho, kdyby jen den žil v mé kůži. Jeho matka, moje tchyně, mě dokonce srovnává se sebou: „Já v tvém věku s miminkem všechno stíhala! A byla jsem krásná a manžel spokojený.“ Jenže ona „stíhala“, protože jí pořád někdo pomáhal – babičky, sestry, sousedky. Já nikoho nemám. Máma je v jiném městě. Tchyně přijde „na čaj“ na pět minut jednou týdně, pokouká na miminko – a odejde s výrazem, jako když vykonala hrdinský čin. A manžel? Ten je „unavený“ z práce. A to je všechno.
Před pár dny řekl, že ho „zvedl žaludek“ z pohledu na mě v ošoupaném pyžamu a špinavém culíku. Že bych si mohla „aspoň doma trochu upravit obličej“. Pleťová maska, řasenka, lesk na rty – prý nic těžkého. Prý je pro něj těžké žít vedle ženy, která se o sebe nestará.
Bylo to jako nůž. Ne, nepřeháním. Bylo to přesně takhle. Jako kdyby mi vyrval srdce a rozšlapal je po podlaze. Nejsem robot. Je mi líto. Bolí to. Taky bych chtěla spát. Taky bych chtěla do sprchy. Taky bych chtěla aspoň půl hodiny ticha. Ale nikdo to nevidí. Všichni vidí jen to, že nejsem nalíčená. No jasně. Hrůza.
Odešel spát do jiného pokoje. Demonstračně. Jako by říkal: „Až zase budeš člověk, vrať se.“ Mezitím jsi tady jen unavená stíha.
Máma mi tvrdě řekla: „Láska tam není. Tečka. Rozveď se.“ Nemůžu. Pořád ho miluji. I přes všechno. Nechci rozbít rodinu. Nechci, aby mé dítě vyrůstalo bez otce. Ale častěji uvažuji o tom, že máma má možná pravdu. Že kdyby mě skutečně miloval, nejen by se díval, ale viděl by. Neházel by mi vinu, ale pomohl. Neodvracel by se, ale objal. A pak bych možná zase pocítila, že jsem žena.
Co mám dělat – nevím. Zatím jen žiju. Den za dnem. Od bezesné noci k rannímu pláči. Od křiku miminka k útočnému pohledu manžela. A jen v těch nejvzácnějších chvílích, když dítě usne, sedím v temnotě a vzpomínám na tu, kdo jsem byla. Krásnou. Usmívající se. Světlou. Jistou.
A ptám se: Vrátí se někdy?
