Pro muže je malá výška jako boží prokletí. Ondřej Novák se od dětství styděl, že je nejnižší ze všech. Jestliže ve třém ročníku ještě doufal, že kamarády dožene, v patnáctém už naději ztratil.
Byl to dobrák od kosti, laskavý, s vtipem na rtech, vždy připravený pomoci. Proto ho měli v malé vsi u Jihlavy všichni rádi. Po škole neodešel studovat, udělal řidičský kurz a nastoupil do zemědělského družstva. Život plynul, jen všichni spolužáci už založili rodiny, zatímco Ondřej zůstával sám. Ani pořádnou nevěstu si nemohl sehnat – aby mu byla duší i postavou.
Jednoho letního večera se vracel z práce do Nové Vsi. Na kraji okresního města spatřil na zastávce drobnou dívku v širokém slamáku, tlačící obrovskou tašku. „Taková by pro mě byla,“ pomyslel si a bezděčně se usmál. „Malá, štíhlá, určitě krásná.“
Zbrzdil, nemohl jen tak projet. A dobře učinil – vtom vítr odnesl dívčin klobouk přes silnici!
Dívka bez rozmyslu vyběhla za ním. Ondřej dupnul na brzdu, srdce mu bušilo. Nikdo před náklaďadlem! Snad ji nepřejel? Vyskočil z kabiny. Dívka seděla na zemi pod koly a usedavě plakala.
„Zranila ses?“ vyhrkl vyděšeně. „Kde tě bolí? Proč jsi skočila pod auto?“
Potřásla hlavou a pohlédla na něj slzami zalitýma:
„Neublížila jsem si. Jen ten klobouk… Maminka mi ho dala. Mám od ní tak málo věcí.“
Nejdřív jí nerozuměl. Zíral jako očarovaný. Byla to ona! Ta, na kterou čekal celý život, kterou líbal ve snech a představoval si ji s hordou dětí v jejich domě.
„Jasně,“ hloupě se zachechtal a zatřásl hlavou. „Klobouk? Hned ho máš!“
Sebral čepici z příkopu, oprášil ji a podal jí.
„Jsem Ondřej. Kam máš namířeno? Svezu tě.“
Eliška, jak se dívka jmenovala, nastoupila. Cestou vyprávěla, že míří do Červeného Údolí k tetě. Vyučila se kuchařkou, ale po matčině smrti otec přivedl novou ženu s dětmi. Zabrali i její pokoj. Netoužila zůstat, a tak teta Božena nabídla přístřeší.
Vesnice, kam jeli, ležela kousek od Ondřejova domě. Když dojeli, nechtěl se loučit. Zničehonic zastavil a upřel na ni pohled:
„Eliško… Náhoda neexistuje. Tvůj klobouk mi přistál před koly. Od první chvíle vím – tys ta, o které jsem snil. Vezmeš si mě? Budu ti dobrým mužem. Přísahám.“
Dívka ztuhla. Podívala se na klobouk, pak na něj… a přikývla.
Ondřej se zhluboka nadechl a zasmál se úlevou:
„Pojeďme za tvou tetou. Žádat o tvou ruku chci hned!“
Za dva měsíce se vzali. Hostina se protáhla do rána. Novomanželé se nemohli nabažit pohledů na sebe, přetékající štěstím.
Za rok se narodil první syn, Jakub. V zápalu radosti si nevšimli podivnosti – Eliška rostla. Za další tři roky měli tři děti a žena přerostla Ondřeje o hlavu. Křivky po porodech jí dodaly ztepilosti.
„To život v manželství,“ mávla rukou teta Božena. „Děti ji vytáhly.“ Kamarádi žertovali, ale Eliška se svěřila:
„Ondro, neopustíš mě? K čemu ti je taková obryně?“
Pohladil ji po tváři:
„Miluju tě každý den víc. Jen mě taky neopouštěj – já bych to nepřežil.“
Mluvili o tom jednou. Pak už jen žili. Za pět let měli pět dětí. Eliška dorostla do metru osmdesáti a zastavila se. Když šli vsí, Ondřej objímal svou ženu kolem pasu, ona kladla dlaň na jeho ruku. Nikdo se nesmál. Záviděli.
Jednou spadl Ondřej při opravě stodoly. Uslyšela křik. Eliška rozházela trámy jako třísky, přitiskla zkrvaveného muže k sobě a běžela dvě kilometry do zdravotního střediska. Během běhu děkovala nebesům za svou výšku a sílu.
Lékaři ho zachránili. Dlouhé týdny ležel v nemocnici. Sousedé smutně pozorovali, jak Eliška chodí vsí sama, rukou svírajíc bok, jako by ji Ondřej stále objímal…
Plynula léta. Děti odrostly, přišla vnoučata, pravnoučata. Ale nejšťastnější pár v širokém okolí zůstal ten samý – drobný chromý děda Ondra a jeho vysoká baculatá babička Eliška, kteří svou lásku protkali společným stoletím, ruku v ruce.
