Můj kamarád, který se jmenuje Václav Kratochvíl, měl odjakživa neobvyklou touhu žít v bavlnce na útraty někoho jiného. Ve snech mi připadalo, že jde po ulicích Prahy a stále se snaží zalíbit nějaké dívce; tentokrát ji zvou Jitka Vránová a je z opravdu zámožné rodiny, jakých je v tomhle snu plném karlínských lamp a čajoven víc než dost. Bylo jasné, že ji nemiluje, a až příliš zřetelně se ztrácely kontury budoucnosti za jejich společným stolem. Václav byl však přesvědčený, že bohatá manželka je klíčem ke šťastnému životu plnému klidných dní, kdy je vždy dostatek makových buchet a kávového likéru.
Člověk by tomu možná uvěřil, kdyby Jitka sama uměla vydělávat. Ale v tomhle snění je bohatství její rodiny zásluhou mámy, která má v Ostravě síť obchodů s látkami a zákusky.
Zkoušel jsem si promluvit s Václavem někde mezi mlhou a tramvajovou zastávkou:
Fakt si myslíš, že tě budou dlouho vydržovat, když nebudeš pracovat? Je lepší stát na vlastních nohou, mít práci.
Prosím tě, teď čekáme dítě. Všichni mi věří! smál se mi Václav, jeho hlas měl ozvěnu slunečních hodin.
Nerozuměl jsem mu zdálo se mi nespravedlivé takto s někým sdílet polštář. Muž se má o rodinu postarat sám, pořád jsem to slyšel v ozvěně snu.
Čas rozpil obrazy a já jsem si po nějaké době vzpomněl, že bych měl zjistit, jak se mu vede. Ukázalo se, že Václav se ženou tráví dny na gauči, hrají karty, sledují staré pohádky a spí. Její matka jim posílá do bytu v Karlíně každý týden igelitky plné buchet a klobás. A já Václavovi trochu záviděl získal přesně ten měkký život, o kterém snil v dětství pod lipovou větví.
Moje tchyně je bohatá, nikdy nebudu muset dělat, rozplýval se Václav, zápěstí mu zdobily bonbony značky Orion, dál chválil bezstarostný život.
Ale jak už to v těch pražských snech bývá, brzo se rozednělo neklidné ráno a firma padla; peníze se rozpustily mezi kostkami cukru a zvoněním tramvají. Jitčina máma byla nucena dát jim oběma práci za pultem v obchodě.
Jednou zamlženou noc mi náhle zvonil telefon Václav měl v hlase stíny:
Prosím, půjč mi sto dvacet tisíc korun na čtrnáct dní. Hledám práci, jen co mě přijmou a vyplatí zálohu, vrátím ti každou korunu. Jsme úplně bez peněz.
Tak skončilo jejich bezstarostné lenošení. Od té chvíle oba pracovali, Václav mi peníze vrátil, konečně byl úplně bdělý. Tak skončil příběh o bohaté rodině; v českém snu platí, že nesmíš spoléhat na cizí buchetky jistota a štěstí přichází, když si umíš na stole přichystat vlastní večeři.