Moje matka hledá lásku a já se topím v péči o děti
Moje matka, Dana Nováková, jako by nás s dětmi prostě vymazala ze svého života. Já se sama peru s dvěma malými caparty, kteří po mně neustále něco chtějí, a ona, jejich vlastní babička, si ani neumí představit, že by mi podala pomocnou ruku. Tenhle pocit mě vnitřně užírá a nevím, jak se vyrovnat s osamělostí a křivdou.
Proč to dělá? Nemůžu na to přijít. Odcizily jsme se, když mi bylo osmnáct a odešla jsem z rodného domu v Brně, abych začala žít vlastní život. Od té doby naše komunikace skončila u příležitostných telefonátů. Doufala jsem, že narození mých dětí nás zase sblíží, ale pokaždé, když ji poprosím, aby za námi přijela, nebo jen tak vyslechla mé starosti, po pár minutách zavelí: „Markéto, musím končit, čekají mě důležité věci.“ Jaké věci můžou být důležitější než rodina? Nerozumím tomu.
Máma vždycky chtěla, abych byla samostatná. Když jsem vyrůstala, pořád opakovala, že se musím umět o sebe postarat. Ale v osmnácti, když jsem odešla z domu, mi nezbylo než se protloukat světem. Hledat práci, pronajmout si maličký byt, šetřit každou korunu – to všechno leželo jen na mně. Zvládla jsem to, ale za jakou cenu? A teď, když jsem sama maminka, čekám od ní aspoň trochu podpory. Jenže ta nepřichází.
Místo toho jí všechen čas zabírají muži. Jako puberťačka běhá na schůzky, hledá „toho pravého“, i když jí je přes padesát. Nemám nic proti tomu, aby byla šťastná, ale když kvůli tomu nemá čas ani na nás, nedá mi to mlčet. Moje děti, její vnoučata, se po babičce ptají. Chtějí vědět, proč nepřijde, a já vůbec nevím, co jim mám říct. Pokaždé má novou výmluvu: buď je zaneprázdněná, unavená, nebo má „důležitou schůzku s jedným zajímavým pánem“.
Nedávno mi došla trpělivost. Po dalším odmítnutí, že k nám nemůže přijet, jsem to nevydržela. Zvedla jsem telefon a vychrlila na ni všechno, co se ve mně nahromadilo: „Mami, není ti trapné? V tvém věku bys měla hlídat vnoučata, ne honit nápadníky!“ Ona se okamžitě rozčílila: „Já jsem ti obětovala celé mládí, makala jsem bez oddechu, vychovala jsem tě sama! Teď je čas na mě, Markéto! Vnoučata – to je tvoje starost, ne moje!“ Její slova mě zasáhla jako facka. Ano, pro mě udělala hodně, ale je to důvod, aby se odtáhla od rodiny?
Vidím, jak se vzdaluje. Za poslední dva roky jsme se viděly tak jednou za měsíc. Je chladná, cizí. Dokonce i v jejím hlase už není ta dřívější náklonnost. Nechci, aby obětovala celý život pro nás, ale opravdu je tak těžké přijet jednou za týden? Posedět s dětmi, pohrát si s nimi, dát mi aspoň chvíli na oddech? Bojím se, že brzy přestaneme být rodinou úplně.
Jak jí mám vysvětlit, že život není jen o romantických večeřích a nových ctitelích? Že rodina, její krev, její vnoučata – to je to, co dává smysl? Jsem unavená z hádek, unavená z pocitu, že jsem jí na obtíž. Někdy si říkám: třeba až si najde svého „princa“ a zařídí si svůj život, vzpomene si na nás? Ale v hloubi duše se bojím, že to „až“ nikdy nepřijde.
Nechci přijít o mámu. Ale jak si udržet vztah, když se sama odtahuje? Topím se ve starostech, a ona si snad ani nevšimne, jak je mi těžko. Možná jsem sobecká? Nebo ona zapomněla, co to znamená být matkou?