Lovec snů
Zase?! Simčo, Simčo! Vstávej! Jinak vzbudí malého! Drž ji! Lenka sklouzla z postele a zatřásla sestrou za rameno. Kdy už se konečně uklidní
Soňa se zmítala ve snu a její sténání, dlouhé a bolestné, plnilo pokoj a tahalo za duši, až se člověk ohlédl přes rameno, jestli za ním někdo nestojí.
Jak ze špatného hororu! Simona stáhla přikrývku, s rozespalýma očima přešla k Sonině posteli.
Přikryla ji svou vlastní peřinou, lehla si vedle ní, přitiskla sestru k sobě a tiše začala zpívat:
Spi, maličká, na kraji nelež Tohle je, Lenko, bez šance! Je celá rozpálená! Probuď mámu!
Lenka postávala vedle Soniny postele, zaváhala, ale nakonec odešla do ložnice rodičů. Nebylo zbytí. I Soňa byla mámě dítě jako každé jiné, a pokud by se něco zatajilo, vynadala by jim oběma.
V ložnici byl klid. Lenka sáhla po postýlce, stála hned vedle manželské postele, a pohladila maminku po rameni.
Mami
Tmavé oči, které měla po mamince, se okamžitě otevřely, jako by Jana vůbec nespala. Teplá dlaň objala Lenčiny prsty.
Co je, moje?
Soni je špatně! Má nejspíš teplotu. Je úplně horká!
Malý Serža zaplakal a Jana hned začala tiše zpívat, stejně jako před chvílí Simona:
Spi, maličká
Jednou rukou chovala bratra, druhou přitáhla Lenu blíž.
Uklidni ho zatím, ať nezapláče víc. Já jdu za holkama
Jana se přes bolest zad zvedla, téměř nehlučně přešla bytem a ve tmě naslouchala dechu spícího domu.
Tenhle dům byl její radost. Kolikrát slyšela, že stavba kousek za Prahou je nad jejich síly, že byt je pohodlnější a snazší
Příbuzní krčili rameny, až netaktičnost bolela:
Proč ti je taková vila?! Stejně nemáte děti!
A Janě se svíralo srdce, hlava jí klopla k zemi, jako by nad ní stála neúprosná cizí ruka a tlačila ji níž. Nejsi matka? Nepřísluší ti zvedat čelo! Jsi ničeho hodna!
Kolikrát ji Aleš objímal, když ji viděl v slzách po další hádce s maminkou nebo tetou Přitiskl ji k sobě, přesně tak, aby její tvář zapadla do důlku u jeho krku. Přišli si neoddělitelní, v teple, v myšlenkách.
Nenech se otrávit! Oni stejně nic nevědí!
Ale vždyť mají pravdu, Aleši! Děti mít nebudeme
Ještě uvidíme! Aleš svíral zuby, zuřil na všechny, co ubližovali jeho ženě, a v duchu sliboval, že udělá vše, aby její sen nebyl jen snem.
Zdálo se, že za peníze a blízko Prahy je vše možné, ale klinika za klinikou Všude odmítli. Doktoři pokrčili rameny:
Zázraky neděláme
Jana už nevěděla, jak říct manželovi, že s tím už dávno v nitru smířená. Až když přišla řeč na stavbu domu, odhodlala se k rozloučení.
Ne se mnou, Aleši Miluju tě, to víš Ale zasloužíš si rodinu. Když ti nedám dítě, chci žádat o rozvod.
Můžeš snít! Aleš praštil hrnkem o stůl a rozlícený tančil po kuchyni s puchýři na uchu. Janino! Nech toho! Nejsem žádný učenec, ale umím říct, co si myslím, i když mámě to nebude po chuti! Když jsem už bez křídel, kdo ti řekl, že tě pustím, ty hloupá ženská?
Já?!
Kdo jinej?! Já tě potřebuju! Děti Když budou, budou, jinak to tak má být. Ne každý je rodič
Jana se takové útěchy dlouho nedokázala nachytat. Co když si to jednou rozmyslí? Mladý je sílu má, ale jednou
Jenže Aleš stál za ní. Dlouho čekal právě na ni.
Manželství s Alešem bylo pro Janu druhé v pořadí.
Poprvé se vdávala v devatenácti, hlavně aby utekla z domu a unikla neustálé kontrole a výčitkám matky.
S mámou měla Jana složité vztahy. Ludmila, jejíž láska byla chvíli nekonečná, a chvíli Jak jsem mohla dostat takové nedorozumění za dítě?! Někdy jsi génius, ale pak Kdyby Jana věděla odpověď, řekla by. Tak jen klopila oči a snášela.
Na otázku, jestli má maminku ráda, by řekla: Ano! Jak by mohla ne Postupně ale pochopila, že znalosti i práce z člověka neudělají něžnou bytost. Její matka byla šarmantní, všude vítaná, vzdělaná, uměla odhadnout lidi ale ke své dceři nikdy nedokázala najít cestu.
Bylo to týden před svatbou, když se Janě vymkla otázka: Mámo, proč mě nemáš ráda?
Neříkej hlouposti!
Vždyť ať udělám cokoli vše je špatně
Udělej to SPRÁVNĚ a bude to dobré! Já ti nebudu všechny volby schvalovat! Už mě nezkoušej! Chceš svatbu, vezmi si ho, ale za svoje chyby si nes odpovědnost TY! Mámu si nepředstavuj jako tu, co jen hladí! Někdy je potřeba i pokárat.
Někdy
Až budeš mít děti, pochopíš, jak je těžké milovat pořád. Že jsem pro tebe málo udělala?
O to nejde!
Omlouvám, na výchovu jsi byla na mě, otec měl jen svoje věci. Kdyby byl syn
Tehdy Jana poprvé pochopila, že byla v rodině špatné pohlaví. Potvrdily jí to tety rodiče chtěli kluka a ona byla zklamáním.
Proboha, středověk! chodila parkem, přemýšlela, jak to je možné. Až budu mít děti, NIKDY! Nebudu je rozdělovat Snad ne
Svatba byla krásná, zmatená. Jana těžce dýchala ve šněrovacím korzetu, matka vypadala posvátně obdivně.
Je ti hezky, viď? Vypadáte krásně! Jsi šťastná?
Nedokázala jednoznačně odpovědět.
Manželství trvalo jen rok a půl. Po ztrátě dítěte manžel sbalil kufr, zmizel dřív než se Jana uzdravila.
Byt postupně osiřel. Ludmila v autě radila: Prodáme, vrátíš se k nám! Stačí už! Dost sis skotačila! Musíš být rozumná! My ti ještě najdeme pořádného ženicha. Říkala jsem, že se nemá věřit mladé.
Jana nereagovala, večer oslovila otce:
Tati, nech mě bydlet sama.
Proč?
Bolí to.
Otec ji poprvé podpořil.
Dokončila práva, povýšila, ale v osobním životě pořád prázdno. Krásná byla, ale chyběla jí vnitřní jiskra. Byla jako slabý uhlík doutnala, nehřála.
A důvod?
Komplikace po předčasném porodu, a brzy lékaři oznámili: Mateřství nejspíš nikdy nepřijde.
Zpráva ji zlomila. Mechanicky žila, ale všichni si všimli, že je prázdná.
Co s Janou? ptala se starší teta. Podívej, je jak památník! Bez jiskry! Musíš něco dělat!
Oslavy, návštěvy tety, rodiče začali zvát kluky, o něž by mohla mít zájem.
A právě na takové oslavě poznala Aleše.
Nebyl hostem jen taxikář, který přivezl tetu na chalupu na Berounsku, a vyjeveně sledoval, jak mladá žena, jako z pohádky, v bílé bundě, trhla za zadní dveře auta:
Do města!
Proč jí praskly nervy zrovna v ten den? Už nechtěla další rodinné etudy, styď se před celou rodinou, recitace, formality Prostě se sebrala a chtěla být pryč.
Na otázku po penězích se zamračila:
Promiňte, nechala jsem peněženku u tety!
Úsměv a máme srovnáno.
Zamračila se, vyběhla nahoru pro peníze, ale bílá škodovka už byla pryč.
Doma velký rozruch, matka vynadala, otec spíš mlčel: příště dej o sobě vědět, ať rodina nevyhazuje policejní poplach.
Aleš se objevil u jejího domu brzo ráno, když šla do práce.
Naskoč!
Sám si v ní připadal malý ona, vysoká i s podpatky ještě vyšší.
Počkej mě chvilku!
Přeběhla do bytu, vrátila se bez podpatků. Seděli vedle sebe, povídali. Tak začalo jejich přátelství.
Jana se bála vlastních citů. Dcera právníka a podnikatelky a taxikář? Doma věděla, že čekat pochopení nemůže. Ale od Aleše šlo něco jasného, teplého, čemu nemohla odolat.
O svém stínu na srdci mu řekla dávno před svatbou.
Co říkáš? hrála si s hračkou, co jí přinesl, neodvažovala se zvednout oči.
I kdyby nikdy nebyly děti? Mě to neodradí. Miluju tě. To nemizí.
To dnes co zítra?
I zítra. Táta mě učil slib je slib.
Vzali se na městském úřadě, svatbu měli na vsi u Alešových rodičů. Jana rodiče na svatbě neměla, matka nechtěla nic vědět. Otec popřál, zmizel domů. Jana věděla, jak doma dopadne máma byla neúprosná.
S Alešovými rodiči si překvapivě brzy padli do noty.
Hubená jsi! budoucí tchyně kroutila hlavou. Aleši, krmit! Umíš, co jsem tě učila?
Mami Aleš se smál.
Ty buď zticha! Přijdeš mi pomoct! Marmeládu budu dělat, chlapi mi všecko snědí!
A ve venkovské kuchyni s ubrusem z igelitu si Jana poprvé všimla, že se jí ten svět vlastně líbí. Domov teplý jako Aleš. Lidi prostí, s otevřenou náručí.
Tchyně byla povahou přímá, zvyklá rozdávat dobré slovo a útěchu, nikdy netlačila.
Jednoho dne Alešova maminka přišla s myšlenkou:
Když to nejde po vašem, vezměte dítě z dětského domova! Já taky nejsem rodičům vlastní a nikdy jsem necítila rozdíl.
Vy jste adoptovaná?!
No, a co? Myslíš, že to poznáš?
Geny, dědičnost vždyť
Na to kašli. Nejde o geny, ale o to, kdo tě držel za ruku, když ti bylo zle. Mě dali za plot, naši mě našli A co, mám si stěžovat?
Ta slova v Janě rezonovala mnohem víc než rady její vlastní matky.
Stavba domu rostla hlavně zásluhou Aleše, který si mezitím rozjel menší dopravní firmu. Po právní práci zůstalo Janě už minimum chtěla být doma s dětmi.
Školu pro náhradní rodiče měli za sebou, a jakmile dostali první tip, volala Alešova maminka:
Jančo, musíte si pospíšit! Sousedka se vzdala dětí! Holčičky jsou zlaté. Starají se o malého. Znám je jak své vlastní Jsou vychované i přes to, jakou měly mámu. Já vím, že jste chtěli jednoho, ale tři nejsou úplně cizí To zvládnete.
Mami, to ne! Uklidni se, už jedeme.
A tak se Jana stala maminkou naráz tří dětí.
Sedmiletá Simona a šestiletá Lenka se jí brzy osmělily a dospěle řekly:
Nebojte, my jsme vás prokoukly, jste dobrá.
A malý Saša začal Janě hned říkat mami.
Panebože! To je šílenost! Tři děti a s takovou minulostí! Jak vám je mohli dát?!
Mami, jsem právnička
Nakonec Jana, ke svému překvapení, odložila rodičovské rady i výčitky.
Když pak po letech přišlo skutečné těhotenství, šokovala to celou rodinu zvlášť, když se jim narodil ještě Seržík.
Děti braly všechno s filozofií, pomoc mamince byla samozřejmost, až na Sašu, kterého vlastní sourozenec trochu znejistil.
Pak ale přišla další rána. Součástí rodiny se stala Soňa, dcera Janiny sestřenice, kterou holčička tragicky ztratila a Soňa zůstala úplně sama.
Jana, když přijížděla do asilového zařízení a viděla malou, plachou dívenku s očima, kterým nešlo lhát, slyšela jen:
Už máma nikdy nepřijde?
A v té chvíli Jana nedokázala lhát:
Ne, moje. Už ne
Teprve tehdy se jí Soňa poprvé opravdu dotkla a přijala její objetí i pomoc starších dětí. Plakala už bez křiku, jen tiše, tváří přitisknutou k Janiným rukám.
Ale noci byly dál plné děsu. Simona i Lenka se snažily vymyslet, jak Soně pomoct. Drobnosti ji těšily jen chvilku, až přišel skvělý nápad a to z hlavy Saši, kterého tchyně obdarovala indiánkou knihou.
To je lovec snů! Když to uděláme, všechny zlé sny zachytí do sítě a nebude už v noci křičet!
A tak se rozpoutala domácí dílna nitě, korálky, peříčka, a děti pletly.
Soně nechaly překvapení do poslední chvíle.
Tu noc se Soňa zase budila s výkřikem a poprvé se vrhla Janě do náručí:
Neodejdeš mě?
Nikdy! Jana objala děvčátko, které hořelo horečkou.
Ani táta už nepřijde?
Tu Jana pochopila, že Soňa nejspíš viděla, co se stalo.
V té chvíli už neváhala a poprvé ze všeho nejvíc cítila, že miluje už pět svých dětí.
Ráno v dětském pokoji si všimla spletené pavučinky na zdi.
Co to je? zeptala se Lenky.
Lovec snů, mamko! Simi a já jsme to dodělaly večer. Saša si to našel v knížce že chytá zlé sny. Ale myslím, že tady není potřeba.
Proč ne?
Protože Soňa má lepšího lovce snů.
A koho?
Tebe držela tě za ruku a křičet přestala. Přesně jako v knížce!
Má jich víc špitla Jana. Vy, Simi, Saša, táta, obě babičky, děda
Z kuchyně voněla polévka, smích a život.
Slyšela Sašův hlas a potichu, aby neprobudila Soninu, jí pohladila po vlasech. Zvenčí zabučel Alešův auto.
Na poličce se batolilo malé kuřátko, další z babiččiných darů. S dětmi přišel slib, že se rodina už nikdy nebude dělit na naše a vaše. Možná někdo ještě chyběl, ale všechno bylo přesně, jak má být.
Byli doma. Byli spolu. A srdce zaplněné dětským smíchem bylo plné, až po okraj.