LIDUŠKA
Sergej Václavovič pečlivě zkontroluje kalhoty i košili a podrážděně je hodí zpět na křeslo.
Jak v tomhle vůbec může jít ven?! Kalhoty jsou zmačkané, puk sotva znatelný a na zadku se lesknou, navíc poslední dobou shodil aspoň pět kilo a visí na něm jak pytel. A ta košile kdysi modrá, teď má naprosto vybledlou, neurčitou barvu, manžety jsou ošoupané a límec ztratil tvar, ostuda! Liduška by ho v takové košili ani do sámošky na vesnici nepustila, a on v ní chodí do školy přednášet na univerzitě. O oblečení se nikdy nestaral, přitom vždy vypadal nejen slušně, ale i elegantně. To už dávno není jeho současný případ! Dřív ani nezaznamenal, jak mu mizely staré a objevovaly se nové košile, kostýmy a bundy, kravaty, bekovky a stylové polobotky stačilo jen sáhnout do skříně nebo dát Lidušce vědět, že zítra musí nějak vypadat…
Ach, Liduško, proč jsi to udělala, proč jsi odešla?! Takovou zradu od ní nečekal! Byla o deset let mladší, nikdy vážně nestonala, ani tentokrát nenaznačovalo nic na zlé. Tři dny měla teplotu, držel se ji otravný kašel. K lékaři by stejně nešla, radši by pila své bylinky, ale před novým školním rokem musela na hygienickou prohlídku kvůli zdravotnímu průkazu. A tak šla s dalšími učitelkami na polikliniku.
Byla to rutina ve staré maloměstské poliklinice, jenže od tama ji poslali rovnou do nemocnice a pak se všechno začalo točit jako zlý sen, aby to s Novým rokem už definitivně skončilo. Sergej Václavovič to rozumem chápal, ale tu městskou polikliniku nenáviděl tak, jako by právě ona Lidušku zabila, přestože právě tam včas zpozorněli! Ale cítil se skoro jako dítě, které věří, že vina je tam, kde to celé začalo.
S Liduškou se poznali, když byl na konci doktorandského studia a vedl semináře z integrálu. Liduška, tehdy prvák na matfyzu, byla jedna z jeho studentek. Vlastně bylo zvláštní, že si jí vůbec všiml. Vždy ho přitahovaly energické, výrazné holky, ten typ dračic, Liduška byla ale čistě dětská tváře celé červené z mrazu, pihy i v únoru a malé, baculaté ručky s okousanými nehty a inkoustovými fleky. A právě na těch prstech se zlomil!
Dojalo ho to, tak moc, že ani nepostřehl, jak se na ni upnul, začal ji doprovázet domů, stavěl se u nich a s její babičkou vařil knedlíky. Pak už prostě nezbylo než se vzít! A i když za čtyřicet společných let Liduška zdvojnásobila objem, ostříhala copy, kouřila dvě krabičky denně a dělala zástupkyni na matematickém gymnáziu, Sergej Václavovič pořád viděl její dětské ruce s okousanými nehty a nikoho jiného už v životě nepotřeboval.
Neznamenalo to, že žili jako v pohádce. Během těch čtyřiceti let zažili všelicos. Sergej Václavovič měl na svědomí pár hříšků, několik menších, dvě větší, dokonce na čas odešel z domu. Ani Liduška nezůstala pozadu tři roky běhávala na schůzky s ředitelem podniku, který její škole patronoval. Ale měli dvě dcery, a ty ukotvily jejich rodinnou loď i v největších bouřích.
Ani to nebylo fér nejdřív žili ve stísněném bytě, na sobě navzájem, pak přišly děti a celý život byl jedna jízda mezi ZUŠkou, školou, kroužky, nemocemi a nekonečnými nocemi bez spánku. A teď? Velký byt je prázdný, holky mají svůj život, vnuky ukážou vzácně, ve sváteční dny, a mohli by si konečně užívat… Jenže Liduška to celé pokazila a žádný návod nezanechala, jak teď žít dál!
Sergej Václavovič její odchod vůbec nečekal, dlouho ani nedocvaklo, co se stalo. I na pohřbu se choval spíš jako při kulatých narozeninách než na smutku, čehož si okolí všimlo a rozhodlo, že truchlit zřejmě netřeba. Chyba! On jen pochopil až později, asi tak za tři měsíce, když přišlo jaro. Propadl melancholii, zhubl, začal se ztrácet a sám doma nevydržel.
Že by spojil síly s dcerami, nehrozilo jedna jezdila po světě s ochranáři zvířat, tu delfíni v Itálii, tu ptáci v Norsku, druhá žila novým životem se svou rodinou a on do jejího světa nepatřil. Tak začal chodit po návštěvách k přátelům.
Ale i tak to nebyly žádné návštěvy spíš přicházel brzy ráno, hltal jídlo, dřímal v křesle, mlčky pil čaj s koláčem, trousil drobky všude kolem sebe, čekal, až bude fakt neslušné zůstat a šoural se domů, aby se za dva dny objevil znova. Doma nevařil, ač čtyřicet let byl hlavním kuchařem pro jednoho se prostě nechce…
Fyzicky stárl a sesychal, tvář i tělo najednou zestárly a přátelé zpozorněli rozhodli se, že ho musí co nejdřív oženit.
Dnes se chystá jít s jakousi Annou Konrádovou do divadla. Z toho nic nebude. Ještě s Liduškou občas do divadla chodili, hlavně kvůli ní. Přišlo mu to nudné, umělé, často bez šťávy a zbytečné. Ale radostná Liduščina tvář v hledišti, sbírky programů, dlouhé povídání o tom, co viděla tomu prostě odolat nemohl.
A teď si jeho kamarádi myslí, že si ho vezmou do parády, strkají mu vstupenky a on se vleče cizím sněhem s cizí ženskou na nepovedené inscenace, bolí ho záda, boty ho tlačí, sedí tři hodiny v prašných křeslech, dusí se parfémem neznámých dam, v přestávce se tváří jako hostitel a věší do sebe šťávy s oschlými větrníky a nejvíc se těší domů do polštáře, který snad ještě voní po Lidušce, nebo se mu to jen zdá. Ale odmítnout přátele je hloupé. Rozumem chápe, že sám žít nedokáže. I když vlastně ani neví, proč by měl žít dál.
Dnešní Anna Konrádová je překvapivě půvabná a mladistvá. Sergej Václavovič si pomyslí, že před deseti lety by mu padla do oka a možná by po ní i mrkl. O patnáct let mladší, drobná, upravená, chytrá, společenská.
Vedle ní si připadá ještě starší a opotřebovanější. Ale ona evidentně touží pokračovat v seznámení, chrlí pozvánky na prodloužené víkendy. Dnešní představení bylo aspoň krátké, bez přestávky. Mělo by se pak jít na něco do kavárny, když nebyl čas v bufetu, ale dnes mu štěstí přeje.
Anna navrhne, že bydlí kousek od divadla, u metra, a právě se jí povedlo báječné pečené maso i bábovka, a ráda s ním povečeří doma. Bylo očividné, že tuhle improvizaci promyslela předem, ale Sergej Václavovič měl takovou chuť na domácí pohodu, že ani z formálnosti neodmítl a vyrazil za ní s radostí.
A tady Anna opravdu boduje. Uklizený, malý byteček, vůně skořice a vanilky, Anna se na pár minut převlékne do teplákovky vypadá o pět let mladší a při vaření svižně čaruje s jídlem. Příjemná konverzace, domácí večeře, humor a krása toho momentu… Sergej si několikrát pomyslí, že by tu klidně mohl zůstat navždy, v tomhle perníkovém domečku, a minulost by ho přestala dusit a všechno by mohlo začít nanovo.
Domů jít nechce, odchází hodně po půlnoci. Na zítra už mají s Aničkou domluvenou výstavu v Muzeu soukromých sbírek, pak nákupy na novou garderobu aby neurazil dámu, a v sobotu domácí oběd u ní. Ona by radši v sobotu vyrazila na chalupu, ale dcera ji poprosila, aby vyzvedla vnučku ze školy. Takže místo výletu budou doma obědvat ve třech, chalupu nechají na neděli.
V sobotu ráno Sergej Václavovič skočí do holičství hned je o pár let mladší, obleče novou károvanou košili a měkké sametové džíny, koupí Aniččině vnučce květiny a čokoládku a vyrazí.
V chodbě už voní pečená kachna a něco sladkého. Sergej si uvědomí, že si pobrukuje melodii a usmívá se do zrcadla ve starém výtahu.
Anička ho vítá radostně, jakoby se právě vrátil z fronty, a hned ho táhne do kuchyně obědvat.
Kdepak je vnučka? zeptá se Sergej.
Hned ji zavolám, je taková stydlivka, nechtěla vyjít, sedí v ložnici.
Sergej postaví květiny do vázy, otevře láhev vína i džus pro dívku, nakrájí chleba, sedá ke stolu.
Seznamte se, Sergeji, tohle je moje vnučka, Liduška, říká Anna.
Vidí velké jasné oči, růžové tváře a pár pih na kulatém nosíku. Liduška si ho nedůvěřivě měří a rozpačitě kouše nehet na palci. Hlavně ať tady teď neumřu, probleskne Sergejovi hlavou a rychle se zvedá od stolu…
