LIDUŠKA
Dnes ráno jsem znovu stál před skříní, koukal na ty své kalhoty a košili a jen bezmocně je hodil zpátky na křeslo. No řekněte sami, jak v tomhle vůbec vyrazit mezi lidi? Kalhoty se úplně zmačkaly, na žehlenou puk jsem mohl zapomenout a na zadku se už jen trapně lesknou a to nemluvím o tom, že jsem v poslední době zhubl snad pět kilo, takže na mně visí jako pytel. O košili radši ani nemluvím, původní modrou už dávno vystřídala nějaká podivná nahnědlá, manžety otrhané, límec úplně měkký hanba! Liduška by mě v tomhle ani do sámošky na rohu neposlala, a já takhle lezu na univerzitu přednášet profesorům. Nikdy jsem se o oblečení moc nestaral, ale vždycky jsem vypadal aspoň obstojně, spíš až frajersky. Teď? Ani náhodou.
Dřív jsem si vlastně ani nevšiml, jak se košile obměňují, najednou přibyl nový oblek, bundička, kravata, kšiltovka, prostě stačilo říct Lidušce zítra potřebuju vypadat k světu a bylo. Ach, Liduško-Liduško, cos to provedla, cos mi to nachystala? Tohle jsem od tebe nečekal! O deset let mladší, nikdy vážně nemocná, a tentokrát taky nic nenasvědčovalo průšvihu tři dny teplota, pitomý kašel. Ani by k lékaři nešla, pila by své bylinky, ale musela kvůli školní hygieně jít s ostatními učitelkami na prohlídku.
Mělo to být jen formalita, maloměstská poliklinika… a přímo z ní Lidušku poslali do nemocnice. Najednou to jelo jak zlý sen a do Vánoc bylo po všem. Rozumově vím, že to nebyla vina té polikliniky, dokonce tam včas zasáhli, ale v srdci ji nenávidím, jako by mi ji vzala. Jako kluk jsem si myslel: když všechno začalo tam, můžou za všechno oni.
Seznámili jsme se s Liduškou, když jsem byl druhým rokem na doktorátu a vedl semináře z integrálního počtu. Prvákyně Liduška byla jedna z těch tichých, nenápadných. Vždycky jsem si všiml těch divokejch, nahlas se smějících, a ona byla zvláštní. Dítě s růžovými tvářemi od zimy, pihy i v únoru, drobné buclaté prsty, okousané nehty s inkoustovými skvrnami. Právě ty prsty mě dostaly.
Tak jsem se sám neznatelně připoutal. Vodil ji domů, pomáhal s její babičkou vařit knedlíky a pak už nebylo cesty zpět. Čtyřicet let společného života, a přestože Liduška za tu dobu ztloustla na dvojnásobek, ostříhala copánky, kouřila dvě krabičky denně a dělala zástupkyni ředitelky na matematickém gymplu, moje srdce pořád vidělo ty její dětské ruce a okousané nehty. Žádná jiná by mi nestačila.
Na růžovou idylu to nebylo. Za těch čtyřicet let jsme si oba ledaccos provedli já měl hříchy, drobné i dvě větší, kdy jsem skutečně odešel z domu. Liduška si také nenechala nic líbit a celé tři roky chodila na rande s ředitelem podniku, který patronoval její škole. Ale měli jsme dvě dcery ty nás vždycky podržely a loď našeho manželství se nepotopila.
Nejdřív jsme byli chudí a bydleli jeden druhému na hlavě. Když holky byly malé, všechno se točilo kolem hudebky, výtvarky, školy, krasobruslení, nekonečných dětských nemocí. A teď, když máme velký byt, dcery žijí po svém a vnoučata vidíme jen při svátcích, člověk by si konečně mohl užívat Liduška si vymyslí tohle. Navíc mi nenechala ani návod, jak dál žít.
Byl jsem v šoku. Na pohřbu jsem se spíš choval jako na oslavě než na smuteční hostině většina tehdy usoudila, že truchlím málo, byl jsem středem pozornosti. Jenže mně to došlo všechny ty tři měsíce později, na jaře. Od té doby jsem se sesypal ztratil jsem chuť k životu, zhubl jsem poznatelně a nesnesl samotu.
O snaze oživit vztah s dcerami nemohla být řeč jedna lítala s ekologama, jednou v Norsku za velrybami, podruhé na jižní Moravě za ptáky, druhá byla vdaná, ponořená do svého dítěte, nikde jsem neměl místo. Tak jsem začal obcházet kamarády.
No, nazývat to návštěvami je přehnané přišel jsem před rozbřeskem, přežral jsem se, usnul v křesle, popil čaj s perníkem nebo sušenkami, usínal jsem mezi drobečky a v cizí košili, mlčky seděl a čekal, až bude čas odejít, aby nebylo trapné tam zůstávat dýl. Doma jsem téměř nejedl, i když za celý život s Liduškou jsem prakticky vařil jen já. Pro sebe samého se mi však nechtělo vůbec nic. Vypadl jsem, sešel. Přátelé se zalekli a rozhodli, že mě nutně musí oženit.
A tak dnes večer jdu znovu s nějakou Annou Konvalinkovou do divadla. Vím, že z toho nic nebude. Ještě s Liduškou jsem tam občas zašel, většinou jen pro ni. Mně divadlo přišlo nudné a umělé. Jenže Liduška žila každým představením, schovávala programy, ze všeho mi nadšeně vyprávěla, takže odmítnout jsem nemohl.
Teď mi kamarádi dávají lístky, a já šlapu v mokrém sněhu s cizími babami na ty jejich představení, sedím tři hodiny v rozedraných botách, dusím se v cizích parfémech, v pauze kupuji sladkosti a limonádu a zoufale myslím na svou polštář, který mi snad ještě voní po Lidušce anebo si to alespoň namlouvám. Ale nechci je urazit, musím s nimi jít. Chápu rozumem, že sám bych už žít nemohl, ačkoli si nejsem vůbec jistý, proč bych měl vůbec chtít pokračovat.
Anna Konvalinková byla celkem milá, sympatická paní, o patnáct let mladší než já, upravená, inteligentní, drobná. Ještě před deseti lety by se mi taková vpravdě líbila, možná bych se dokonce snažil ji okouzlit. Vedle ní jsem si připadal dvojnásob staře, ale ona dávala jasně najevo, že by ráda, abychom se dál vídali, a přicházela se spoustou nápadů, co podniknout příští víkend.
Dnešní představení bylo snesitelné hlavně, že bylo krátké a bez přestávky. Po jeho skončení bych měl pozvat Annu na kafe, když se nám nepodařilo ukořistit místo v divadelním bufetu. Ale osud tomu chtěl jinak.
Anna se pochlubila, že bydlí hned vedle divadla, dnes se jí povedlo skvělé pečené a ráda by podělila večeři. Bylo jasné, že má všechno připravené, ale já už toužil po obyčejné domácí kuchyni, a ani jsem se nesnažil vymlouvat.
V jejím bytě bylo útulno, vonělo to skořicí a vanilkou, sama se převlékla do domácího teplákového overalu a byla ještě mladší. Po kuchyni pobíhala, servírovala mi samé pochoutky, vedla příjemný rozhovor, a mně v hlavě blesklo, že bych tu mohl snad i zůstat natrvalo jen tak zapomenout, nechat minulost za sebou a začít znovu.
Domů jsem se vracel nerad, daleko po půlnoci. Na zítřek jsme si s Annou domluvili výstavu v Museu soukromých sbírek, pak společné nákupy na nový šatník, abych neudělal ostudu, a v sobotu domácí oběd u ní. Anna navrhovala výlet na chatu, ale dcera ji prosila, ať vezme vnučku na pár hodin k sobě, takže jsme domluvili rodinný oběd.
V sobotu jsem zašel ke kadeřníkovi, omládl jsem o pěkných pět let, oblékl novou kostkovanou košili a měkké kalhoty, koupil květiny a čokoládku pro vnučku a zamířil za Annou.
Už ve vchodě to vonělo pečenou kachnou a něčím sladkým. Sám pro sebe jsem si broukal melodii a usmíval se na svůj obraz v zrcadle starého výtahu.
Anna mě uvítala s radostí, jako bych se vrátil z války, a hned mě vedla do kuchyně na oběd.
A kde je vnučka? zeptal jsem se.
Hned ji zavolám, je to trochu morous, sedí v ložnici a vůbec se jí nechce ven, odpověděla Anna. Mezitím jsem postavil květiny do vázy, otevřel víno a džus, nakrájel chleba a usedl ke stolu.
Seznamte se, pane profesore! Tohle je má vnučka, Liduška.
Uviděl jsem velké jasné oči, růžové líce, pár pih na drobném nosíku. Liduška si mě měřila s nedůvěrou a nervózně si hryzala palec.
Ještě aby mi tu srdce vypovědělo službu, napadlo mě a rychle jsem vycouval z místnosti…