– Lído, ty ses už v tomhle věku úplně pomátla! Vždyť máš už vnoučata školou povinná, jaká svatba? – …

Dobré zprávy

Liduško, tys snad zešílela na stará kolena! Vnoučata už ti chodí do školy, a ty že budeš mít svatbu? tohle jsem slyšela od své sestry, když jsem jí oznámila, že si beru Tondu. No vážně, na co čekat? Za týden máme s Toníkem svatbu na úřadě, tak jsem sestře musela dát vědět. Samozřejmě, že na oslavu nepřijede žijeme úplně na opačných koncích republiky. Ani v šedesáti nehodláme pořádat žádnou velkou hostinu s křikem Hořké!. Prostě si to v klidu podepíšeme a posedíme ve dvou.

Mohli jsme to klidně nechat být, ale Tonda na tom trvá. Je to pravý starý gentleman: otevře mi dveře na chodbě, pomůže mi z auta, přehodí mi kabát přes ramena. Říká: Já už nejsem žádný kluk. Chci vážný vztah se vším všudy. Pro mě je ale Tonda právě tím klukem, i s těmi šedivými vlasy. V práci si ho všichni váží, říkají mu zásadně pane Antoníne. Tam je přísný a seriózní, ale se mnou hned omládne o čtyřicet let, roztočí mě po ulici, až se mi točí hlava. Mně je s ním nádherně, i když se někdy stydím. Říkám mu: Toníku, co blázníš, budou se na nás dívat lidi! On jen mávne rukou: Jaký lidi? Pro mě jsi tu jen ty! S ním mám pocit, že jsme na světě jen dva.

Jenže mám sestru, kterou je potřeba informovat. Měla jsem strach, že mě Tereza odsoudí stejně jako tolik jiných její podpora pro mě znamená hrozně moc. Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala jí.

Liduško, protáhla napůl rozhozeně, když slyšela, že plánuju svatbu vždyť sotva uplynul rok, co jsme pochovali Standu, a ty už máš někoho nového?! Věděla jsem, že ji tím překvapím, ale že se začne ohánět vzpomínkou na zesnulého muže, to jsem nečekala.

Terko, já vím, skočila jsem jí do řeči. Ale kdo určuje, jak dlouho mám truchlit? Umíš mi říct, po jaké době se smím už znovu radovat z života, abych nebyla pranýřovaná?

Tereza se zamyslela:
No, aspoň těch pět let bys mohla počkat, víš, aby to nebylo tak divné.

Takže mám říct Toníkovi: promiň, přijď za pět let, já zatím nosím černou? ptala jsem se už skoro pobaveně.
Tereza zaváhala.
A co by se tím změnilo? Stejně se najde někdo, kdo bude mít potřebu to komentovat. Ale tvoje názory jsou pro mě důležitější než názor nějakých sousedů. Pokud si na svém trváš, dobře, svatbu zruším.

Prosím tě, nenech se mnou omezovat, vdávej se, i kdyby to bylo zítra! Ale já tomu vůbec nerozumím a v tomhle tě nebudu podporovat. Vždycky sis šla po svém, ale že na starý kolena přestaneš úplně uvažovat, to bych nečekala. Kdybys aspoň počkala ještě jeden rok… Jenže já neustoupila.

Co když nám s Toníkem zbývá třeba jen ten jeden rok? Proč bychom si ho měli odpírat?

Slyšela jsem, jak se jí třese hlas.
Víš co, dělej, jak uznáš za vhodné. Chápu, že každý chce být šťastný, ale vždyť jsi měla tolik let krásný život

Musela jsem se zasmát.
Terko, to myslíš vážně? I ty sis celou dobu myslela, že jsem byla šťastná? Já sama jsem tomu věřila. Ale až teď, když mám vše za sebou, chápu, že jsem byla jako ta kůň, která jen tahá. Netušila jsem, že se dá žít i pro radost!

Standa byl slušný člověk. Společně jsme vychovali dvě dcery, máme pět vnoučat. Standa pořád říkal, že rodina je to hlavní. Neodporovala jsem. Pracovali jsme pro dcery, pak pro jejich rodiny, teď pro vnoučata. Když si starší brala svého, už jsme měli chalupu. Ale Standa se rozhodl rozšiřovat, abychom vnoučatům dopřáli i domácí maso.

Pronajali jsme si hektar pole a to byl teprve začátek krávy, prasata, drůbež. Každý den o půlnoci do postele, v pět už na nohou. Rok jsme pořádně nevyjeli do města, když už, tak jen na úřady. Jednou jsem si našla chvíli, zavolala kamarádce; ta mi vyprávěla o dovolené s vnučkou u moře, jiná byla s mužem v divadle. Já? Sotva jsem stíhala nakoupit chleba!

Někdy jsme byli bez pečiva i dny, zvířata nám kompletně svázala život. Drželo mě jen, že děti a vnoučata byly v pohodě. Starší dcera si díky hospodářství koupila auto, mladší opravila byt tak to přece nějaký smysl mělo. Jednou mě navštívila bývalá kolegyně a říká:
Liduško, já tě nejdřív ani nepoznala. Myslela jsem, že si tu na vzduchu odpočineš, ale tys úplně sešla, jsi poloviční živá. Proč se tak dřeš?
Kdo by to dělal, když ne já? Dětem přece musím pomáhat, říkám.
Děti jsou dospělé, a ty bys měla začít žít pro sebe.
Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes už vím, že život může být i jiný můžu spát, jak chci, courat po obchodech, do kina, do bazénu, na brusle. A svět se nezboří! Dětem nic nechybí, vnoučatům taky ne. Nejvíc jsem ale změnila pohled na běžné věci.

Předtím jsem při úklidu spadaného listí na chalupě frustrovaně nadávala, dnes mě ty listy umí rozveselit. Jdu parkem, kopu do nich a mám pocit, že jsem zas dítě. Naučila jsem se mít ráda déšť už nemusím nahánět kozy pod střechu, ale můžu si ho užít skrz okno v kavárně. Teď konečně vnímám, jak nádherné jsou mraky a západy slunce, jak krásné je šlapat ve sněhu. To všechno mi ukázal Tonda.

Po Standově smrti jsem byla jako v mlze. Bylo to rychlé selhání srdce, do příjezdu záchranky byl pryč. Děti se hned zbavily hospodářství, chalupy, přestěhovali mě do města. Několik dní jsem jen bloudila po bytě, vůbec jsem nevěděla, co se sebou.

A pak přišel Toník. Pamatuji, jak mě poprvé vytáhl na procházku. Byl to soused a známý našeho zetě, pomáhal nám s věcmi z chalupy. Později mi přiznal, že mě ze začátku ani nenapadlo, že bychom spolu něco mohli mít. Ale jak říkal viděl jen unavenou ženskou, kterou je potřeba nakopnout. Vyvedl mě do parku, sedli jsme si na lavičku, koupil mi zmrzlinu a pak jsme šli k rybníku krmit kachny. Chovala jsem je roky, ale nikdy jsem si je nešla jen tak užít. A ony jsou tak legrační! Jak se potápějí pro kousky chleba!
Nevěříš, že můžeš jen stát a koukat na kachny, co? přiznala jsem. U svých jsem jen přebíhala, míchala krmení, čistila výběh, ale tady si prostě stojím a dívám se.
Toník se usmál, vzal mě za ruku a říká: Počkej, tebe ještě čeká spousta krásného znovu se narodíš.

A měl pravdu. Každý den jsem objevovala obyčejné radosti života, až se minulost úplně rozplynula. A najednou už jsem nevěděla, kdy přesně jsem začala Toníka tolik milovat; prostě jedno ráno jsem se probudila a věděla, že bez něj už nechci být.

Moje dcery byly proti. Myslely si, že tím urážím vzpomínku na tátu. Mrzelo mě to moc, měla jsem pocit viny. Naopak Toníkovy děti mě přivítaly, byly rády, že už táta není sám. Zůstávala už jen Tereza, a ten rozhovor jsem pořád odkládala.
A kdy máte tu svatbu? zeptala se po dlouhém rozhovoru.
Už tenhle pátek.
Tak co ti mám říct Navzdory všemu buďte spolu šťastní, popřála mi suchým hlasem.

V pátek jsme se s Toníkem navlékli do slavnostního, koupili něco dobrého a jeli na úřad. A když jsme vystoupili z taxíku, zůstala jsem s pusou dokořán před úřadem stáli moji dcery, zetě, vnoučata, Toníkovy děti s rodinami a hlavně Tereza! Držela obrovskou kytici bílých růží a usmívala se mezi slzami. Teri! Ty jsi kvůli mně přijela přes půl republiky? vypadlo ze mě.
No jasně, musím přece vědět, komu tě svěřuju, smála se.
Oni se zatím domluvili, zamluvili místo v kavárně a udělali nám menší oslavu.

Nedávno jsme s Toníkem slavili rok od svatby. Je už součástí celé rodiny. A já dodnes nemůžu uvěřit, že je tohle můj život jsem tak šťastná, až se bojím, aby mi to někdo nezakřiknul.

Rate article
Add a comment