Lidi mají vymoženosti. Chytré lednice, co ti odpovídají. Auta, která pípají, když špatně dýchneš. Za…

Dobré zprávy

Lidé mají kdejaké vymoženosti.
Chytré lednice, které vám odpoví.
Auta, co zapípají, když se jen zhluboka nadechnete.
Zahradní techniku, za kterou byste pořídili menší byt v Brně.
A já?
Já mám starou sekačku s oprýskaným lakem, vzdorovitou šňůrou a s tvrdohlavým srdcem, jaké by záviděla i kozá z Orlických hor.
Jak ke mně přišla? No, jako většina věcí na přežitínáhodou a z nutnosti.
Moje bývalá, Markéta, ji kdysi pořídila za pár korun na bleším trhu v Ostravě. To jsme ještě byli my, platili složenky včas a v budoucnost věřili jako v nedělní snídaně pohromadě.
Po rozvodu jsme se rozdělili o vše, co šlo.
On odjel s tím nábytkem, co vypadá dobře na fotkách.
Mně zůstaly věci, které drží život v chodu.
Nějaká ta pánev, kastrol, mixér.
Vysavač, co vydával zvuky nemocného harmonika.
A taky sekačkaprotože trávník nezajímá, kolik mám na účtu.
Nezůstala mi ze sentimentu.
Zůstala mi, protože na novou nebylo.
Jenže čas je zvláštní kouzelník.
Exovi se život rozpadl stejně křehce jako suché listí ve větrušpatná rozhodnutí, hlasitější výmluvy, divnější názory. Dozvěděl jsem se o tom od známých, co mluví potichu, jako by opatrně pokládali rozbitý hrnek.
Přišel o všechno to pořádné.
O věci, které působí silně na oko.
Já držel sekačku.
Roky šly, jeden za druhým.
Jedenáct let já a ona.
Jedenáct let jsem zvládal vše sám.
Jedenáct let, kdy nebyl nikdo jiný, kdo by něco opravil, vymyslel, zprovoznil, když to potřebovalo.
A takhle: já nemám žádnou stání.
Ani kůlnu s pálenou střechou.
Ani garáž s podlahovým topením.
Nic pořádného.
Stojí pořád venku, kde na ni zima může co nejvíc.
Česká zima se s ničím nemaže.
Je to takový mráz, až plast křupe a kov bolí.
Vítr je hrozba, sníh tíha.
Každý rok čekám nejhorší.
Na jaře jdu ven, jako bych šel ke staré známé, co mě možná už ani nepozná.
Očistím jí rám od hlíny,
vyšťourám suché listy ze všech koutů,
zjistím, jestli má v nádrži benzínjako když sestra měří puls.
Pak několikrát zmáčknu ten gumový knoflíktakové maličké srdíčko, které pumpuje benzín do motoru.
Slabě to cvakne.
Tichý slib.
A pak rituál.
Postavím se nohama pevněčtyřicet dvojky, žádné montérky, ale stačí to.
Chytnu madlo.
Tahám šňůru.
Nic.
Zkusím znovu.
Stále nic.
Na potřetí pošeptám cosi směšného, skoro až, jako bych se modlil ke starým bohům:
Prosím. Dneska ne.
Protože když nenaskočí, není to jen nepříjemnost.
Je to další výdaj.
Další problém.
Nové připomenutí, že život se může zkomplikovat úplně nečekaně.
A pak, jako by se urazila, že jsem o ní zapochyboval
zaburácí naplno.
Ne jemně.
Ne tiše.
Ale s rachotem, jaký říká:
Pořád tu jsem. Jdeme na to.
Každé jaro.
Už jedenácté.
Po dešti, sněhu, ledu, blátě, vedrech a všem, co na ni české nebe pošle, se zase zvedne a odvede práci.
A pokaždé, když naskočí, cítím v hrudi zvláštní, měkkou vděčnost.
Ne proto, že to je nějaká úžasná technika.
Ale protože je to důkaz.
Důkaz, že i něco starého a nedokonalého dokáže být spolehlivé.
Že vytrvalost není vždy krásná.
Že přežít neznamená zářit, stačí být tvrdohlavý.
O těchto tichých vítězstvích se moc nemluví.
Všímáme si spíš těch velkých oslavnové auto, nový byt, nový život.
Ale někdy je skutečné vítězství menší:
Stroj, který prostě odmítá vypovědět službu.
Muž, co drží svůj život v chodu navzdory všemu.
Tráva posekaná, protože někdojáse pořád staví čelem.
Je mi padesát.
Záda brblají čím dál víc.
Trpělivost mám kratší.
Rozpočet pořád na hranici.
Když sekačka zaburácí, stojím a usmívám se jak blázen, ruce na madle, vlasy rozcuchané, poslouchám, jak mi svou rachotící řečí fandí.
Neví nic o mých trápeních.
Ale je jejich součástí.
Upřímně?
Mám svou sekačku rád.
Ne proto, že by byla nóbl.
Protože je věrná.
A v době, kdy se kolem tolik věcí rozpadá, je věrnost malý zázrak.

Rate article
Add a comment