5. května
Bylo to jedno z těch teplých květnových odpolední, kdy vzduch kolem Sázavy voní trávou a vlhkým listím. Kráčel jsem s Marcelou, svou dívkou, po zarostlém lučním břehu, pomalu a bez cíle, jen v tichém souznění dvou lidí, kteří si užívají jeden druhého. Drželi jsme se za ruce a občas na sebe vrhali zamilované pohledy, co říkají víc než slova. Právě naše zasnění způsobilo, že jsme si včas nevšimli něčeho neobvyklého a narazili jsme na něj až moc nečekaně.
Marcela se náhle vyděšeně zastavila a vykřikla. Skočil jsem před ni, připraven bránit ji před neznámým nebezpečím, i když nic zjevného nehrozilo.
V husté trávě před námi ležela kůň. Tedy, spíš to, co kdysi koněm bývalo. Vypadal teď jako oživená kostra stažená kůží šlachovitá těla, vystouplá žebra, kůže napjatá tak silně, že se zdálo, že ji kosti každou chvíli protrhnou. Po celém těle byly strupy, kolem nich bzučely mouchy.
Bylo to tak odpudivé, že se mi stáhl žaludek.
Chudák zvíře! vyhrkla Marcela.
Její pronikavý hlas jako by ochromil vše kolem. Ticho se rozlilo po břehu.
Pak jsem zpozoroval, že se koňské tělo slabě pohnulo.
To nám oběma nahnalo husí kůži. Vzápětí jsme oba současně vykřikli hrůzou a utekli zpět na cestu, až tam jsme se zastavili a vydýchávali. Nikdo nás ale nepronásledoval.
Jak nám opadával strach, začali jsme o tom mluvit.
Ono je živé… zašeptala Marcela nevěřícně.
Živé, ale vypadá jako mrtvé, hlesl jsem.
Ale pohlo se. Nemáme se tam raději ještě podívat? Co když tam někdo něco žere? přemítala Marcela a otřásla se znechucením.
Nakonec jsem se vydal zpět sám, Marcela čekala na cestě. Došel jsem ke zvířeti a přesvědčil se, že okolí je bezpečné a kůň je skutečně naživu. Když jsem přišel blíž, slabě otočil hlavu a tiše zafuněl. Dýchal jen namáhavě a bezvolně mu visela spodní pysk. Oči měl zastřené načervenalou blánou, uši jen občas nervózně škubaly.
Okolo nebyly žádné stopy, tráva byla neporušená, takže tam musel ležet už dlouhé dny. Vrátil jsem se k Marcele a vylíčil jí všechno.
A co teď? Pochybuju, že bychom mu dokázali sami pomoct, nadhodila.
Vzpomněl jsem si, že v nedaleké vesnici Bohdalov mají koně a občas tam jezdí lidé z okolí na vyjížďky. Naštěstí se mi podařilo rychle spojit s jejich majiteli. Moc po telefonu nechápali moje nesouvislé líčení, ale slíbili, že přijedou co nejdřív.
Zanedlouho u cesty zastavilo auto s přívěsem pro koně. Ze vzdálenosti byli překvapeni, ale jakmile došli blíž, zlomila se v obličeji paní Anna hrůzou. S naložením do přívěsu jsme čekali na zázrak. Čtyři lidé to nezvládli šel jsem proto oběhnout sousedy a kamarády z Bohdalova.
Když se nás sešlo víc, nadzvedli jsme vysílené tělo koně pomocí pevného prostěradla. Kůň poplašeně vykulil oči a slabě trhnul kopytem.
Byl na pokraji života a smrti. Položili jsme ho do přívěsu, kam už ho čekal nový začátek.
V Bohdalově už stál u stáje veterinář se svým asistentem. Z auta jsme ji, teď už v bezpečí, opatrně vyložili. Pan doktor Tomáš ihned začal zvíře vyšetřovat pohmat, odběry, kanyla na kapačku.
Mezitím přijela i policie. Zapsali svědectví, domluvili se s námi i s novými majiteli, ale varovali, že dohledání původního majitele a postih je velmi nepravděpodobný.
Veterinář vpravoval léky proti zánětu, mazání na kůži a kapačku s vitamíny. Do boxu ji s pomocí dobrovolníků šetrně přenesli.
Příčina stavu byla jasná: parazitické zákožky celému tělu působily zánětlivé rány, na kůži vznikaly puchýře měnící se v krusty a mouchy mordu zhoršovaly. K tomu narůstající anémie, dehydratace, silný zánět třetího oka pravděpodobně nádor. Zuby byly v dezolátním stavu.
Den co den k ní Tomáš docházel, léčil a sledoval zlepšení. Parazity zlikvidoval, rány mazal, nasazoval infuze. Vodu musela kobyla pít z láhve, jako hříbě, a první týdny jsme jí podpírali hlavu ručně. Všichni si na ni zvykli a ona na nás poznávala hlasy, natahovala nozdry, reagovala na doteky, třebas přes špatný zrak.
Nejhorší bylo, že vůbec nemohla vstát. No přece, když ochabnou svaly a tělo dlouho leží, je těžké se postavit. S doktorem jsme vymysleli popruhy z deky a řemenů, abychom kobylu mohli bezpečně zvedat. Každý den se k nám přidávali dobrovolníci a sousedé navazovali jsme ji do popruhů, trénovali krátké kroky.
Ze začátku jsme museli nohy pokládat ručně, po čase je zvládala rozhýbat sama, sice nemotorně a pomalu, ale byly to krůčky ke spáse. Dlouhé týdny tréninku přinášely ovoce kobyla se naučila stát a pak dokonce chodit.
Byla v boxu s dalšími koňmi, ztratila ostych, rozuměla si s mladým valachem i jeho mámou.
Když už měla konečně sílu a stavy se stabilizovaly, rozhodl vet, že je čas na operaci oka. Operace byla úspěšná šedé skvrny zmizely a kobyla po letech jasně koukala. Její první pohled na nový domov a na mě byl dojemný.
Časem se její chuť do života projevila i tím, že při pohledu na sedlo začala nedočkavě přešlapovat a pohazovat hlavou. Nakonec jsem ji jednou vyvedl ven, nasadil uzdu a poprvé po dlouhé době ji zlehka osedlal. Radostně si odfrkla a krok za krokem jsme spolu obejeli louku.
A příběh, který začal zoufalstvím a bezmocí, skončil novým životem. Vždyť i to nejopuštěnější a nejzbídačenější zvíře má šanci na lepší konec stačí, když člověk nezavře oči a má odvahu jednat. Ten den jsem si zapsal za uši: Nedívej se nikdy lhostejně a vždy pomoz, když můžeš protože jediné, co je slabší než kůň bez síly, je lidství bez soucitu.
Jan Novotný, BohdalovOd té doby se má procházka k Sázavě změnila. Každého květnového odpoledne když vzduch znovu voní trávou slyším ve zpěvu ptáků něco nového. Není to jen sladká ozvěna štěstí, ale i připomínka, že opravdové zázraky se rodí v okamžicích, kdy se nebojíme natáhnout ruku ke slabšímu.
Marcela mě často doprovází. Když se pak za plotem v Bohdalově bělá hříva o jarním slunci a kobyla poposkakuje s mladými ve stáji, držíme se za ruce pevněji než kdy dřív. Pohled na ni nám připomene, proč má smysl chtít být lepším člověkem.
A tak i v ten nejběžnější den může u řeky nebo v životě vyrůst nečekaná naděje pokud jen otevřeme oči. Protože nikdo z nás není jenom svědkem: každý, kdo se zastaví a pomůže, přepisuje příběh světa k lepšímu.
Od toho prvního pohledu v trávě až po radostný klus pod modrou oblohou nezapomenu některé zachráněné životy uzdraví i kus člověčí duše.