Na moře tento rok nemáme, řekl mi manžel a odjel na služebku. No a o den později jsem na Instagramu zahlédla jeho fotku z pláže… v objetí s mojí sestrou.
Maruško, prosím tě už, neřeš to pořád dokola! Jsi přece chytrá ženská, děláš účetní. Přeber si to. Vždyť vidíš ty částky. Splátka za auto dělá třicet tisíc, hypo čtyřicet. Oprava na chalupě u mámy, kde teče do střechy, další dvacka měsíčně, jinak se ta barabizna rozpadne. Jaké moře? Jaké Maledivy? To prostě neutáhnem, to bysme si museli nechat vzít chleba od pusy.
Ota chodil po naší malé kuchyni, rozhazoval rukama, zavíral a otvíral skříňky, cinkal talíři, naléval vodu a hned ji vyléval do dřezu. Oči měl přilepené na podlahu, vyhýbal se mému pohledu, snad jsem mu připadala jako finančák na kontrole.
Seděla jsem otočená k monitoru, kde svítila otevřená stránka cestovky. Na displeji lákala tyrkysová voda, bílý písek a palmy sklánějící se nad bungalovem. Nebyl to jen obrázek, to byl sen. Ten sen mi v hlavě zněl už tři roky, byl pro mě jako poslední stéblo.
Oto, promluvila jsem napůl šeptem, ale já jsem na to šetřila. Fakt. Nepožila jsem prémii, nosila si jídlo do práce v krabičkách, brala si bokovky, dělala uzávěrky pro tři s.r.očka po nocích, když ty jsi spal. Mám na svém účtu tři sta tisíc, to přece musí stačit! Počítala jsem to. Auto může počkat, chalupa taky nespadne během čtrnácti dnů, plechy jsou ještě celkem slušný. My fakt potřebujeme vypnout. Nebyli jsme pořádně na dovolené už pět let, od té doby, co jsme vzali hypotéku! Jsi podrážděnej, vybouchneš kvůli každý kravině, mě tiká oko jak šicí stroj. Potřebujem být chvíli spolu, připomenout si, že nejsme dvě kytky v truhlíku na splácení.
Není to jen o penězích! zaburácel, hrnek mu bouchl o talířek. V práci mám průser! Předání projektu, generální dodavatel vyšiluje, šéf mě nepustí! Nemůžu se jen tak zvednout a jet se válet, když mají záseky! Vyhodí mě, a pak můžou Maledivy a hypotéku tak maximálně spláchnout!
Ale říkal jsi minulý týden, že je klid že je hotovo
Změnilo se to! přerušil mě, celý rudej. Objednatel chtěl nové předělávky! Hotovo! Žádné moře nebude. O Velikonocích jedem na chalupu k mámě, pomůžem s políčkem, opravíme skleník, uděláme špekáčky. Čistý vzduch, les za rohem. Co ti na tom vadí?
Já ale nechci na chalupu k tvojí mámě… zašeptala jsem a cítila, jak mi po tvářích tečou horké slzy. Tam neodpočinu. Tam makám druhou šichtu: pleju, kopu, vařím pro celou tvou širokou famílii. Chci k moři, chci si konečně jen lehnout a vypnout.
No to si děláš srandu! praštil pěstí do stolu. Jsi sobec! Všechno musí být po tvým! A mimochodem, čeká mě služebka. Brno. Dva týdny. Budu dohlížet na stavbu. Posílá mě šéf. Takže se hezky usaď doma a nebrblej. A na náklady mi pošli něco z toho tvého maledivského účtu. Potřebuju na lístky a ubytko.
Jak to? Firma snad služebky proplácí
Proplácí. Ale až zpětně. Musím platit teď z vlastního. Hotel není zrovna ubytovna, reprezentace, večeře s kolegy Nebudu se šťourat v rohlíku před ředitelem, musím trochu dělat dojem.
Kolik?
Dvě stě. Dvě stě tisíc.
Oto, to je dvě třetiny mých úspor! To si děláš srandu!
Vrátím ti to. Až mi to vrátí oni, dostaneš všechno zpátky i s kapesným. To vážně svému manželovi nevěříš?
Podíval se na mě tak zle, že jsem se cítila trapně.
Fakt, pomyslela jsem si. Jede přece dělat, jezdí tam kvůli naší budoucnosti. A já tu prskám kvůli snu o moři…
Převádím mu peníze. Dvě stě tisíc. Ruce se mi třesou, když mačkám odeslat.
Druhý den Ota opravdu odjel.
S Batohem jsem mu pomáhala balit věci.
Neseď tu a nemrač se, Maruno! zavtipkoval, jak si mával kabátem. Voněl drahým parfémem, co jsem mu dala k Vánocům, když jsem si tuhle radši nedopřála ani nový lak. Ozvu se ti, ale znáš to tam Brno, signál mizerný a pořád práce. Když mě nezastihneš, nepanikař.
Dávej na sebe pozor, ať nenastydneš, ještě může mrznout
Jasně, mám termo.
A proč si bereš plavky a kraťasy?
Na chvilku znejistěl, ale hned na mě vybalil:
Je tam hotel s bazénem a saunou, budeme večer s chlapama roztáhnout kosti.
No, proč ne. Pokrčila jsem rameny a nechala ho odejít. S kufrem na kolečkách, mou hotovostí a vypařenými nadějemi na dovolenou.
Byt se uzavřel v tichu.
Chodila jsem do práce jako automat, večer ohřívala bramboračku a koukala na seriály s vysněnými dovolenkami.
Bylo mi smutno, až divně na duši.
Zkoušela jsem se dovolat sestře, Ivance.
Ivana, to je přesný opak mě. Já tmavovlasá, klidná, domácí typ, účetní. Ona blondýna, modelka, influencerkou, žije večírky, výlety, kluci O pět let mladší, ale chová se jako nezbedný puberťák. Stejně krev není voda. Pomáhala jsem jí, když studovala, tahala z trablů a značkových bot do bílého světa.
Volám.
Volaný účastník je dočasně nedostupný…
Divný. Ona má mobil přirostlý k ruce, postuje každý detail čtu časopis, jsem v Uberu, piju limču.
Tak kouknu na její profil. Poslední post před týdnem (zrovna, jak Ota zmizel) fotka růžového kufru a popisek Balím na cestu snů! Uhádnete kam? Tip: Je tam horko! Tajná mise! #Travel #Dream #Secret
Aha, tak zas někam vyrazila, třeba s nějakým tím manažerem do Dubaje.
Uteklo pár dnů.
Ota zavolal málokdy, něco o poradách a blbém signálu. Zněl víc rozjetě než unaveně. Občas v pozadí šelšil zvláštní šum ne kancelářské brebentění ani šumění větru, spíš příboj?
A někdy v pozadí tančila i tichá rocková hudba.
Oto, co je to za hudbu?
To rádio v autě, když jedeme na stavbu, šofér má krátkou chvíli!
A ten šum?
To je vítr. Vždyť říkám Brno, step, fučí jak na Sibiři! Končím, signál padá!
Píp-píp-píp.
Jednou v noci nemůžu spát. Sedím v kuchyni s vychladlou meltou a bezděky projíždím Facebook přes VPN.
A najednou notifikace: Ivana Novotná vás označila na fotce.
Vybavilo se mi na chviličku. Klikla jsem internet dýchal pomaličku.
Nejdřív se rozsvítila modrá obloha. Pak tyrkysové moře. Pak bílý písek.
A pak Lidi.
Na fotce byla pláž. Stejná, co mám na obrázku od cestovky. Maledivy. Znala jsem ten nakloněný palmový kmen, ten mol u hotelu. Paradise Island, naučené spaměti!
A na lehatku v popředí se sluní Ivana, v červených mikro-plavkách, ve slunečných brýlích, s koktejlem v ruce a s úsměvem od ucha k uchu.
A vedle ní
Vedle ní, s chlupatou paží kolem jejího pasu (a s těmi mými hodinkami Casio, co jsem kupovala Otovi k pátému výročí!), sedí chlap.
V těch šortkách s palmama.
Ota.
Můj manžel Ota. Co je teď na služebce v Brně, lituje a trpí.
Směje se do objektivu tak, že by rozkvetl i beton. A její tvář má v očích dítě a zmrzlina najednou.
A pod tím popisek: Štěstí miluje ticho ale nemůžu se nepodělit! Můj miláček mi připravil pohádku! Díky, že jsi můj ráj! #Maledivy #láska #MojeLáska #Dovolená #SégroPromiňNePromiň
A jako hřebík do rakve mě Ivana označila na obličeji Oty.
Náhodou? Ani náhodou.
Naschvál. Aby mi to naservírovala až pod nos. Aby ukázala vyhrála jsem, jsem mladší, hezčí, a ty jsi jen stará buchta, co platí za jsmevána na cizím večírku.
Sledovala jsem ten obrázek, v uších mi hučelo a všechno se rozmazalo.
Můj muž. A moje sestra.
Za moje peníze.
Za těch dvě stě tisíc, které jsem střádala tři roky, v trapném odříkání.
Oni ukradli můj sen. Můj život.
Na dovolenou nemáš právo. Jsi sobec. Na to nejsou peníze.
Otovy výroky mi brněly v hlavě, jak zlý popěvek.
Začalo se mnou třást, pak už to byla zimnice, až sklenička zatřásla v dlani.
Táhla jsem se na záchod a zvracela.
Umyla si obličej ledovou vodou a v zrcadle na mě zírala cizí ženská prázdné šedé oči, červené fleky, rýhy u koutků.
No jo. K čemu by mu byla ségra, co má taky starosti s hypotékou, chalupou, nákupem? S Ivanou byla sranda.
A Marek? Ten platil…
Vrátila jsem se k počítači. Ruce mi drkotaly, ale měla jsem podezřele jasnou hlavu. Studený tah.
Vzala jsem screenshoty. Nahrála video, jak projíždím ségřin profil (byly tam další fotky šampaňské v byznystriedě, pokoj s labutěmi z ručníků, Ota ji nese do vody).
Pak jsem zapnula internetové bankovnictví.
Prošla účty.
Leasing na auto (jeho pýcha Land Cruiser) je na mě. Dluh osmsedmdesát tisíc, platil převodem, ale oficiálně jsem to já.
Hypotéka je společná, hlavní dlužník on, spolužadatel já.
Karta, na kterou jsem převáděla dvě stovky… nula. Právě odešlo cestovce.
Seděla jsem v kuchyni a tiše brečela do utěrky.
Uvnitř ve mně něco umřelo. Ta naivní, dobrotivá Marie, co věřila v lásku, je fuč.
Místo ní vstala jiná. Ledová, chladná, ostrá.
Ráno jsem vstala a byla nová.
Po slzách zbyl jen mráz, hořkost a touha srovnat účty.
Oni tam teď popíjejí Piña Coladu za moje prachy a smějou se mi.
Fajn.
Tak pojďte. Udělám vám z Malediv Brno v lednu.
Ota totiž zapomněl jednu drobnost.
Dávno předtím na mě převedl generální plnou moc na auto. Prý kdyby bylo potřeba po jeho odchodu zajistit pojistku, STK, nebo kdyby náhodou musela auto prodat. Sepsán na tři roky, podpis notáře.
Auto pro něj byl fetiš. Černý Land Cruiser, miláček, co drhnul jako relikvii.
Oblékla jsem si kalhotový kostýmek, rudou rtěnku, vzala všechny papíry velký techničák, malý, plnou moc, klíče od vozu.
Vyrazila do bazaru, kde šéfuje můj spolužák Petr.
Čau Petro! Potřebuju rychle prodat Land Cruiser.
Petr si zasupěl.
U tebe v pohodě? Co Ota? Ten na něj nedá dopustit.
Ota? usmála jsem se. Ota letěl na Maledivy. Nutně potřebuje cash. Herna, no…
Páni. To je teda. Plná moc platná?
Platná.
Cena bude nižší, potřebujem taky vydělat…
Nevadí, chci to hned a cash.
Tak 1,6 mega. (Tržní byla 2,2 mil.)
Beru.
Za dvě hoďky jsem odcházela s papírovou taškou plnou bankovek.
Hned mázla leasing (zůstatek), nechala si potvrdit, zbytek, 1,5 mega, šoupla na svůj sólo účet vedený na svobodné příjmení.
Jela jsem domů.
Sbalila všechny Otovy věci. Jeho drahé obleky, spinningy (to celé je klenot), notebook, PlayStation, hrníček s Vltavou.
Všechno do krabic.
Přijel kurýr.
Kam to berem?
K Mělníku, Chloumek 25, k paní Aleně Novotné.
Ať si ho máma užije, vždyť pořád chtěl klid a přírodu.
Pak jsem zavolala zámečníka.
Potřebuju vyměnit zámky. Co nejdřív.
Vykradli vás? soucítil.
Zatoulaly se tu krysy.
A třešnička: měla jsem jeho heslo do mailu (datem mého narození, ironie). Tam našla mail od cestovky vouchery, letenky, booking Paradise Island Resort & Spa.
Vytočila jsem hotel (ajina mi nikdy problém nedělala).
Good afternoon. Tady Marie Štěpánková. Prosím spojte mě s manažerem.
Počkala, pak spustila: Bohužel došlo ke zneužití. Můj manžel, pan Ota Štěpánek, je s nezplnomocněnou osobou v bungalovu 105. Úhrada byla provedena firemní kartou, která je nyní zablokovaná a záležitost předána policii. Věci budou uvolněny do hodiny. Doporučuji nápravu, ať nemáte policejní opletačky.
Manažer zpanikařil.
Oh, madam! Okamžitě prověříme!
Dejte Otovi vzkaz: Show skončila. Marie.
Za hodinu mi banka píp: pokus o platbu 45 000 Kč – zamítnuto.
Za další chvilku telefon.
Ota. Neberu.
Ivana. Neberu.
Zprávy.
Ota: Marie, co děláš?! Neběží mi karta! Vyhazují nás z pokoje! Nemám hotovost!
Ota: Zvedni to sakra! Sedíme tu s kuframa na sluníčku! Ivana bučí!
Ivana: Maru, neblbni! Není to tak, jak myslíš. Potkali jsme se náhodou! Nic nebylo! Uděláš nám ostudu! Pošli nám něco, nemáme ani na loď zpátky!
Ota: Co ta prodej auta?! Petr říkal… Ty jsi střelená? To je moje auto!
Čtu a směju se. Najednou to bylo jenom směšné.
Poslala jsem jim fotku: ten screenshot od Ivany.
A podepsala: Štěstí miluje ticho. Užívejte si mlčení. Do Brna pěšmo. Auto prodáno, prachy zpátky rodině (můj morální reparát). Věci má Alena. Zámky vyměněny. Rozvod podán. Čus, bus.
Ota byl doma za tři dny.
Musel si půjčit od kámošů, kterým lhal o služebce. Divili se pěkně, když se provalila pravda.
Vypadal zničený, spálený bez koruny.
Bouchal na dveře.
Otevři! To je můj byt! Já tě dám k soudu!
Je to hypotéka. Mám předběžné opatření, odpověděla jsem za bezpečnostními dveřmi. Tvoje polovina je právě ten dluh. A bydlet tady nebudeš. Policajt oddělení je můj soused.
Zmiz, Oto! ozval se pan Vávra odvedle s pendrekem. Běž, nebo tě nechám zavřít na patnáct dní.
Ota zadupal, dořval, práskl dveřma.
Rozvod byl pekelný.
Chtěl mi auto. Sudí projela dokumenty:
Plná moc s právem prodeje platí? Platí. Dluh na autě jste uhradila vy? Ano. Zbytek na rodinné výdaje? Ano. Doklady?
Jsou, pravila jsem s nevinným úsměvem. Jídlo, energie, léky. Měla jsem nervy kvůli neverě.
Dokázat opak nemohl, účtenky neměl.
Se ségrou se nebavím.
Máma v šoku, táta málem zkolaboval. Prosili, ať Ivanu odpustím.
Je to tvoje sestra! Je mladá, neví, co dělá! Ota svedl jí! Odpusť jí! Rozešli se! Trpí!
Já už žádnou nemám. Ta, co byla, zemřela, řekla jsem naprosto klidně.
Ivana Otovi dala kopačky hned po návratu: Nemakačenko bez auta a bytu mě nezajímá. Už má nového tátu a postuje fotky z Dubaje. Budiž jí soudcem Bůh.
A já?
Vzala jsem těch 200 tisíc, co jsem neprojedla, k tomu 1,5 mega od auta, a koupila zájezd.
Na Maledivy. Do stejného hotelu, hned vedle jejich bungalovu, ale ještě dražší se soukromým bazénkem.
Sama.
Teď tu sedím na lehátku, usrkávám Piňa Coládu a pozoruju tyrkysové moře.
Vážně to léčí.
Dýchám.
Jsem svobodná, s polštářem na pěkný dlouhý čas. A nikdy už nedovolím nikomu, aby rozhodoval, jestli si zasloužím odpočívat.
Zasloužím si všechno.