Na moře letos nemáme, řekl manžel a odjel služebně do Ostravy. A za den jsem viděla jeho fotku z pláže… v objetí s mou sestrou.
Markéto, přestaň s tím přece! Ty jsi přece chytrá, účetní! Udělej si v tom pořádek. Podívej se na čísla. Splátka za auto nás měsíčně vychází na třicet tisíc korun. Hypotéka čtyřicet. Na chatě u maminky je potřeba měsíčně dvacku na opravy střecha protéká, musí se to udělat, jinak barák zplesniví a spadne. Jaképak moře? Jaké Maledivy? Vždyť bychom si ukousli víc, než zvládneme. Budeme jíst suché rohlíky?
Ondřej pochodoval po naší malé kuchyni, teatrálně rozhazoval rukama. Otvíral a zavíral skříňky, cinkal nádobím, natočil si vodu do sklenice a zas ji-vylil. Nepodíval se mi do očí, utíkal pohledem, jako by byla u stolu státní kontrola.
Seděla jsem shrbeně u stolu, zírala na otevřené okno cestovky na notebooku. Obrazovka blikala tyrkysovým mořem, bílým pískem, palmami sklánějícími se nad bungalovy. Nebyl to jen obrázek. Byla to Sen. Sen, kterým jsem dýchala poslední tři roky, topící se v evidentním dení.
Ondro… zašeptala jsem, snažíc se, aby mi neškobrtnul hlas. Já jsem šetřila. Opravdu. Neutratila jsem odměny. Nosila jsem si obědy z domu. Brala vedlejšáky účtovala jsem tři s.r.o. po nocích, když jsi spal. Na odděleném účtu mám tři sta tisíc korun. To vystačí. Mám to spočítaný. Auto počká, tvoje máma taky nezažije apokalypsu během dvou týdnů, ta střecha drží. Potřebujeme si orazit. Pět let jsme nebyli na pořádné dovolené od té doby, co máme hypotéku. Jsi nervózní, vybíjíš si vztek i kvůli hloupostem. Já jsem na pokraji kolapsu, škube mi oko. Potřebujeme být chvíli spolu, připomenout si, že jsme manželé, ne spolubydlící, co splácí dluhy.
Nejde jen o peníze! vyštěkl a šálek mu zacvakal o talířek. V práci je průšvih! Kolaudace! Hlavní dodavatel vyvádí, šéf mě nepustí! Nemůžu jen tak odjet si válet šunky, když se dokončují termíny! Vyhodí mě a tvoje Maledivy i hypotéka budou v háji!
Ale minulý týden jsi říkal, že máte klid… Objekt je hotový…
Situace se změnila! přerušil mě, celý rudý. Zákazník má nové požadavky! Přestavuje se! Konec debaty. Letos žádné moře. Půjdeme na prodloužený víkend na chatu k mámě, pomůžeme s jahodami, upravíme skleník, ugrilujeme si. Čerstvý vzduch, příroda, les. To ti není dovolená?
Já nechci na chatu k tvojí mamince… zamumlala jsem, cítila, jak se mi horké slzy vaří pod víčky a kutálejí po tvářích. Tam si neodpočinu. Dělám tam druhou směnu. Pleju, kopu, vařím pro celou tvou famílii. Já chci na moře. Chci prostě ležet a nic.
To je jedno, co chceš! třískl pěstí do stolu. Jsi sobec! Jen na sebe myslíš! Já chci, já chci. Mimochodem, čeká mě služebka. Do Ostravy. Musím jet. Na dva týdny. Kontrolovat stavbu. Šéf mě tam posílá. Takže buď doma a neotravuj. A dej mi peníze z toho mořského spořícího účtu. Na lístky a pobyt.
Proč? ztratila jsem řeč. Vždyť firma všechno proplácí.
Proplatí POTOM. Podle faktur. Ale teď musím použít svoje. Hotel tam je drahý, čtyři hvězdy, zástupčí výdaje, večeře s klienty… Nebudu jíst chleba a paštiku před ředitelem Ostravské stavební.
Kolik? hlasem slabým, jako by se ve mně něco trhalo.
Dvě stě. Dvě stě tisíc korun.
Dvě stě tisíc? popadla jsem dech. Ondro, to jsou dvě třetiny mých úspor! To jsou mé peníze na dovolenou!
Vrátím ti to! Říkám ti, proplatí mi to. Za dva týdny máš všechno zpátky, a ještě s dietami. Tobě manžel nevěří?
Zadíval se na mě s takovou výčitkou a utrpením, až mi bylo trapně. Opravdu, jede pracovat. Do zimy, do špíny, kvůli nám. A já tu se svými kokosy.
Převádím mu dvě stě tisíc korun. Ruce se mi třesou. Mačkám ODESLAT.
Věřila jsem mu. Prožili jsme spolu deset let. Byl to můj bezpečný přístav. Trošku prudší, šetřivý, ale spolehlivý. Nikdy mě vyloženě nezradil.
Druhý den odjel.
Balila jsem mu kufr.
Nebuď smutná, Maruško! vesele prohodil, navlékající si kabát. Voněl luxusním parfémem Dior Sauvage, co jsem mu koupila na Vánoce, šetřila jsem na sobě. Budu volat, ale víš, jak to v Ostravě chodí…Během stavby je signál mizerný. Rozumíš. Nebuď nervózní, když budu nedostupný.
Dávej na sebe pozor, narovnala jsem mu šálu. Je tam zima, může sněžit.
Jasně. Beru si termoprádlo.
A proč si balíš plavky a kraťasy? podivila jsem se, když jsem našla plavky v postranní kapse kufru.
Ondřej trhnul koutkem, ale rychle odpověděl:
No, hotel má bazén. Ohřívaný. Se saunou. Půjdeme s chlapama po práci rozproudit krev.
Dává smysl. Přikývla jsem.
Tak zmizel. S velkým šedým kufrem na kolečkách, spolu s mými penězi a nadějí na odpočinek.
Byt utichl, město bylo šedé a dusivé, jaro jen v kalendáři, za oknem bláto.
Chodila jsem do práce jako automat. Večer sama v bytě, ohrála jsem si večeři, pustila telenovelu o krásném životě a v srdci díra.
Bylo mi zoufale samotno.
Rozhodla jsem se zavolat své sestře Lídě.
Lída moje pravý opak. Já tmavovlasá, klidná, domácí, účetní. Ona blonďatá, nespoutaná, influencerka, pořád někde courá, večírkuje, v románkách. Je o pět let mladší, ale chová se na sedmnáct.
Neměly jsme si extra co říct, ale je to krev. Měla jsem ji ráda, vypomohla jsem jí v nouzi.
Volám.
Účastník je dočasně nedostupný nebo mimo signál.
Divné. Lída bývá pořád online. Postuje story každých pět minut: Salát”, Jedeme Uberem, Nová rtěnka.
Koukám jí na Instagram. Poslední post před týdnem (shodou okolností den odjezdu Ondřeje).
Růžový kufr na kolečkách, popisek: Chystám se na cestu snů! Hádejte, kam? Tam je žár! Tajná akce! #Trip #Secret #Sen.
No, tak odjela. Mladá, cestuje. Možná se zas zamotala s nějakým podnikatelem.
Uběhl týden.
Ondřej volal málo. Jednou za dva dny. Pracovní shon, porady, signál hrozný.
Jeho hlas zněl podivně, rozjařeně, vůbec ne unaveně. A v pozadí… šum. Ne kancelářský šum, ne vítr…
Příboj?
A hudba. Tlumená, exoticky taneční.
Ondro, co to slyším? Kde jsi?
Co? To… rádio v autě! Jedeme na stavbu, řidič má latino.
A ten šum?
Vítr! Říkám ti, tady v Ostravě fouká! Musím končit, mizerný signál!
Píp, píp, píp.
V pátek v noci jsem nemohla spát. Tíha v hrudi.
Sedím v kuchyni s hrnkem studeného čaje, mechanicky proklikávám zakázanou sociální síť (přes VPN, samozřejmě).
Jídla, koťata, děti spolužaček… Nuda.
Najednou…
Notifikace. Rychle zmizla.
Lída Nováková vás označila na fotce.
Srdce se mi sevřelo. Lída? Objevila se?
Klikám na zvoneček.
Fotka se načítala pomalu.
Nejdřív oslňující modrá obloha.
Tyrkys. Moře.
Bílý písek.
A pak… lidi.
Pláž. Přesně ta ze snu na letáku cestovky. Maledivy. Poznávám tu typickou palmu, ten mol. Hotel Paradise Island, znám ho už zpaměti!
V popředí, na pruhovaném lehátku, Lída. V červených mikro-bikinách, obřích brýlích, v ruce koktejl s deštníčkem. Šťastná, opálená, zářící.
A hned u ní…
Objímá ji muž. Moje dobře známá, zarostlá paže s hodinkami Casio, co jsem mu koupila před pěti lety na narozeniny.
V těch plážových kraťasech s palmami.
Ondřej.
Můj muž Ondřej.
Který je teď v Ostravě, mrzne na stavbě, zachraňuje firmu.
Smál se tam, jak se na mě nesmál pět let. Bílý úsměv, zamilovaný pohled.
Popisek: Štěstí miluje ticho Ale musím se podělit! Můj hrdina mi splnil sen! Díky za ráj! #Maledivy #Láska #MůjMuž #Dovolená #SorrySestro
A označila mě. Přímo na Ondrovu tvář.
Náhoda? Ne.
Záměr. Aby ukázala: Vyhrála jsem. Jsem lepší, mladší, hezčí. A ty šedá myš, co platí mou dovolenou.
Cítila jsem, jak se svět propadá. Místnost se rozmazala.
Můj manžel.
A má sestra.
Za mé peníze.
Těch dvě stě tisíc (plus, určitě si ještě půjčili), co jsem šetřila tři roky, jak skrblík v Čechách.
Ukradli můj sen. Ukradli můj život.
Ty si nezasloužíš odpočinek, seď doma.
Jsi sobec.
Peněz není.
Slova Ondřeje mi zněla v hlavě jako nenávistný chechot. Lhal mi do očí v tu chvíli si už maloval, jak maže krém na Lídina záda.
Začala jsem se klepat. Nejprve drobně, pak jako v horečce. Zuby mi cvakaly o okraj hrnku.
Běžela jsem na záchod, zvracela.
Studenou vodou jsem spláchla tvář, podívala se do zrcadla.
Ze zrcadla koukala žena šedivá, rudé oči, vrásky u úst. Starší teta.
A támhle Lída mladá, pružná, beztarostná.
Samozřejmě. Proč by chtěl mě? S mými hypotékami, chatou a problémy. S Lídou je sranda. Lída je fiesta.
A za fiestu platí Markéta.
Šla jsem zpátky k počítači. Ruce se třásly, hlava se vyčistila, vzedmula chlad.
Udělal jsem printscreen. Ještě jeden. Uložila jsem fotky.
Nahrála video obrazovky Lídin profil plný dalších storíček: pijí prosecco v business class, pokoj s labutěmi z ručníků, Ondřej ji nese do moře…
Pak jsem koukla na banku.
Auto na leasing (Škoda Kodiaq, jeho pýcha) napsané na mě. Zbývá 800 tisíc. Splátky vždy platil on, ale jsem oficiální dlužnice já.
Hypotéka je společná, hlavní dlužník je Ondřej, já spoludlužník.
Karta, na kterou jsem mu poslala dvě stě tisíc zůstatek 0. Peníze šly na cestovku Čedok.
Sedím v tmavé kuchyni a brečím. Potichu, do utěrky, abych nebudila sousedy.
Uvnitř něco zemřelo. Hodná, naivní Markéta, co věří v rodinu a lásku, umřela.
Zrodila se jiná. Chladná. Zlá. Vypočítavá.
Ráno jsem se probudila proměněná.
Slzy opadly. Zbyla jen černá nenávist a chuť rozdrtit.
Tam v ráji pijí koktejly za mé peníze. Smějí se mi. Dobrý vůl se vždycky najde.
Tak jo.
Připravím vám opravdový ráj. Sucho budete mít, že byste i na Maledivách zmrzli.
Ondřej zapomněl detail. Maličkost.
Generální plná moc k autu.
Založil ji na mě před rokem, když zas odjel do práce na Slovensko, kdybys potřebovala prodloužit pojistku, STK, nebo kdyby bylo nutné auto prodat kvůli penězům. Na tři roky, včetně práva prodat.
Auto byl jeho symbol. Škoda Kodiaq 4×4. Leštil ho hadříkem.
Oblékla jsem kostým, podpatky, rudou rtěnku (Lídina škola, naschvál).
Nabrala všechny doklady: velký techničák (byl doma), malý, plnou moc, klíče.
A jela do bazaru, kde dělá můj spolužák Radim.
Radime, ahoj. Potřebuju rychle prodat Kodiaqa.
Radim se vyhoupl, v ruce vape. Prohlédl auto hvízdl.
Tyjo, Markéto! Paráda. Co se stalo? Ondřej o tom ví? Vždyť to má jako modlu.
Ondřej… teatraální pauza. Ondřej spěchal na Maledivy. Nutně potřebuje hotovost. Karty neberou.
Radim povytáhl obočí.
Dobře. Uděláme vše hned. Plná moc?
Generál.
Chceš rychlé prachy bude to lidovka.
Rychle. Hotově.
Dáme 1,6 milionu.
Beru.
Za dvě hodiny jsem odešla s kufrem. V něm 1,6 milionu korun v hotovosti.
Cítila jsem váhu spravedlnosti.
Šla jsem do banky. Splatila leasing za auto (800 tisíc). Dostala potvrzení.
Zbytek 800 tisíc položila na vlastní účet, otevřený na svobodné jméno (díkybohu jsem ho při sňatku měnit nechtěla), Ondřej k němu neměl přístup.
Pak zpět domů.
Objednala dodávku.
Zabalila Ondřejovy věci. Všechno. I spodky.
Jeho drahé obleky, sbírku rybářských prutů (za cenu auta), PlayStation, notebook, hrnek.
Vše jsem nandala do krabic.
Kurýr: Kam s tím?
Středočeský kraj, obec Blátov, náměstí Masaryka 2. Nováková Marie (tchýně).
Ať ho maminka přivítá. On totiž chtěl čerstvý vzduch a přírodu.
Pak zámečníka.
Potřebuju nové zámky. Nejtopovější Fab. Se systémem alarm.
Někdo se vloupal?
Pokusili se. Krysy.
A poslední tečka na dortu.
Znala jsem Ondřejovo heslo do mailu (bylo moje datum narození).
Přihlásila jsem se, našla potvrzení z Čedoku. Voucher, letenky, rezervace Paradise Island Resort & Spa.
Volám do hotelu. (Anglicky obstojně mluvím, smlouvy jsem překládala).
Dobrý den, tady Markéta Nováková. Potřebuju manažera.
Propojili nás.
Nastala hrubá chyba. Můj manžel Ondřej Novák teď bydlí s ženou v bungalovu 105. Zaplatil za to firemní kartou, na kterou neměl právo. Jako hlavní účetní podávám trestní oznámení. Peníze se během hodiny zablokují. Doporučuji ihned ubytování ukončit, kvůli problémům s policií.
Manažerka polkla.
Oh… to je vážné! Prověříme!
Prosím. Vzkaz švindlu je konec. Markéta.
Za hodinu notifikace z banky neúspěšný pokus o blokaci 1000 eur. (Hotel využil kartu.)
Za další hodinu…
Volá Ondřej.
Nezvedám.
Volá Lída.
Nezvedám.
Smska za smskou.
Ondřej: Markéto, co se děje?! Karta nejde! Vyhazují nás. Chtějí hotovost! Co děláš?!
Ondřej: Zvedni to, ženská! Vyhodili nás s kuframa na pláž! Je tu čtyřicet! Lída brečí!
Lída: Markéto, nezlob se! To nic nebylo! Sešli jsme se náhodou! Nespali jsme spolu! Nepomlouvej nás! Pošli peníze, nemáme na loď do Malé! Umřeme tu!
Ondřej: Cože, prodalas auto?! Radim mi volal! To nemyslíš vážně! Můj Kodiaq! Zabiju tě!
Smála jsem se. Nahlas, hystericky až do škytavky.
Nezlob se. Náhoda. Ve stejném bungalovu?
Poslala jsem jim jednu fotku. Screenshot Lídiny storíčka.
A vzkaz: Štěstí má rádo ticho. Užívejte klid. A pěšky do Ostravy. Auto prodáno na plnou moc, peníze na rodinné účely (za škodu na duši). Věci má vaše máma. Klíče vyměněny. Podala jsem žalobu. Čau, mami.
Ondřej se vrátil za tři dny.
Půjčil si peníze po kamarádech (nevěděli, kde opravdu byl), aby koupil letenku. V hotelu je drželi v chodbě, dokud neukecal kámoše, aby poslal pár eur.
Přijel vzteklý, spálený, bez koruny.
Bušil na moje dveře.
Otevři! To je můj byt! Poženu tě k soudu!
To je hypotéka, a já už podala na rozdělení, přes pancéřované dveře. Tvůj podíl je splátka bance. Žít tu nebudeš. Soudní zákaz vstupu. (To jsem si vymyslela, ale soused policista Pepa stál s obuškem vedle dveří.)
Běž domů, Ondro, pokrčil rameny Pepa. Dělej potíže, půjdeš na záchytku.
Odešel, kopnul do dveří, plivl, zmizel.
Rozvod byl nechutný a hlasitý.
Auto chtěl zpět. Řval u soudu, že jsem ho okradla.
Soudkyně klidně:
Plná moc je notářská? Platná? Splátky splaceny tvým jménem? Zbytek využit na rodinu, produkty, služby, léky. Zvládl nám to dokázat?
Ne.
Se sestrou nemluvím.
Rodiče to nerozdýchali.
Markétko, ale to je Lída! Je mladá, zmatená! Nevěděla, co činí! Ondřej ji svedl! Odpusť jí! Rozešli se, trápí se!
Nemám sestru, zavřela jsem dveře. Ta, co byla, je mrtvá. Tohle je cizí žena a mě nezajímá.
Lída nechala Ondřeje hned po příletu. Chudák bez auta a bytu mě nezajímá. Našla si nového sugar daddy, sdílí fotky z Dubaje. Bůh jí žehnej.
A já…
Vzala jsem ty dvě stě tisíc, co jsem mu nevyplatila, a osm set tisíc z auta zbylo.
Koupila jsem si zájezd.
Na Maledivy. Do stejného hotelu. Do sousedního bungalovu (ještě dražší, s vlastním bazénem).
Sama.
Sedím na lehátku. Piju Piña Coladu. Dívám se do tyrkysového moře.
Léčí.
Dýchám naplno.
Jsem svobodná. Bohatá (osm set tisíc je fajn polštář). A nikdy už nenechám chlapa rozhodovat, zda si odpočinek zasloužím.
Já si ho zasloužím. Všechno.