Letos na moře nemáme, řekl můj manžel a odjel na služební cestu. Den nato jsem na Facebooku zahlédla jeho fotku z pláže… v objetí s mojí sestrou.
Martino, nech toho! Jsi přece rozumná ženská, hlavní účetní! Spočítej si to sama. Vidíš přece čísla. Leasing na auto stojí patnáct tisíc měsíčně, hypotéka dvacet pět, rekonstrukce u tchyně na chalupě navíc devítka měsíčně, tam už střecha teče, jinak barák zmizí. Jaké moře? Jaký Zanzibar? My na to prostě nemáme. Bude chleba se solí a nazdar, gestikuloval Ota u naší malé kuchyňské linky jak rozvodněný Labe. Tu škrábal v lednici, tu chrastil hrnci, nalil si vodu a vylil ji zpátky. Ani se na mě nepodíval, vyhýbal se mému pohledu, jak bych byla auditor z finančáku.
Seděla jsem u stolu, shrbená, před sebou stránka cestovky na notebooku. Moře tyrkysové, bílý písek, palmy a bungalovy to nebyl obrázek, to byla Moje Sen. Držela mě nad vodou poslední tři roky jak lahváč přes den po daňovém přiznání.
Oto, pípla jsem, abych nezazněla zoufale, já přece šetřila. Fakt jsem makala bokem. Každou korunu bokem, nosila si obědy v krabičce, účtovala i v noci, kdy jsi ty chrněl. Mám naspořeno sto třicet tisíc. Všechno jsem to propočítala. Auto počká, na chalupě střecha nespadne za dva týdny, šindel ještě drží. My potřebujeme oddech, nebyli jsme na pořádné dovolené pět let. Od doby, co je hypotéka. Jsme jak cizí lidi: ty furt podrážděný, já mám tik v oku. Potřebujeme si připomenout, že jsme ještě manželé, ne spolubydlící v dluzích.
Nejde jen o peníze! zahučel tak, že hrneček mu zacinkal o talířek. V práci je peklo! Musím na šichtu, šéf mě nepustí! Prostě to nejde. A kdyby mě vyhodili, tak nebude ani na rohlíky, natož na Zanzibar!
Ale minule jsi povídal, že je klid Že projekt je hotový
Situace se změnila! přerušil mě a zrudnul. Přišly nové požadavky, všechno se předělává. Konec debaty. Letos nikam nejedeme. O prázdninách pojedem k mamce na chalupu, pomůžem s jahodama. Vzduch, les, pohoda. Co ti na tom vadí?
Já k tvojí mamě nechci zašeptala jsem a cítila, jak mi v očích pálí slzy. Tam nedovolenkuju, tam dřu jak kůň pleju, kopu, vařím pro celou vaši famílii. Já chci moře. Jen ležet a nic nedělat.
Každej má svoje přání! zabouchl pěstí do stolu. Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe. Já mám teď služebku Brno. Dva týdny. Montovat zařízení. Tak sedni doma a neotravuj. A mimochodem, potřebuju půjčit z tvého dovolenkového účtu na cestu.
Na co? vypadl ze mě automaticky. Služebku proplácí firma
Ale až zpětně! Hotely, večeře s klienty copak tam budu sedět s luzankou před šéfem od Škody Auto? Prostě mi půjč, hned to vrátím, až mi proplatí.
Kolik? špitla jsem, srdce jako po kafi na lačno.
Sto tisíc.
Sto tisíc?! Oto, to jsou skoro všechny moje úspory! To jsou moje peníze na dovolenou!
Vrátím ti je! Fakt! Přísahám na naše auto.
Podíval se na mě s takovým pohledem, že bych si skoro naliskala za své pochybnosti.
No jo. Jede tam přece pro nás, ne? Do průmyslové zóny, smrad, skladová hala, louže Doma fňukám, místo abych byla vděčná.
Převodem posílám sto tisíc korun. Prsty se mi třepou. Mačkám Odeslat a věřím. Jsme spolu přes deset let. Ota není žádný darebák, jen šetříl, ale nikdy mě vyloženě nepodrazil.
Na druhý den odjel.
Balila jsem mu kufr.
Nebuď smutná, Marťo! zavtipkoval a navoněl se mým Dior Sauvage, co jsem mu koupila pod stromeček (sama jsem si lak na nehty škrtla). Budu volat! Ale znáš Brno Signál blbej, hala kovová. Tak kdybych se neozýval, nepanikař.
Hlavně nezmrzni. V Brně ještě na jaře sněží!
No jasně. Vzal jsem termoprádlo.
A proč plavky a kraťasy? ptám se, když v jeho kufru objevím plavky s palmami.
Zaváhal, ale rychle mávnul rukou: Mají tam hotelový bazén, i saunu! Večer půjdeme s klukama rozmrazit klouby.
No jasně. Logika.
Zavřely se dveře, kufr na kolečkách za ním a s ním i mé prachy a iluze o dovolené.
Zůstala jsem sama. Město Praha, venku spíš břečka než jaro. Doma ticho a šedivo.
Byla jsem jak robot: práce, domů, ohřát si starý řízek, pustit seriály a snít.
Za týden jsem to už nevydržela a zavolala své sestře, Lucii.
Lucie je můj totální opak. Jsem tmavovlasá, klidná, účetní, Lucie plavovlasá, modelka, influencerka, pořád někde v ráži a na mejdanech. Je mladší o pět let, ale někdy se chová na patnáct.
Neměly jsme nikdy extra vřelý vztah moc jiné světy, ale vždycky jsem jí pomáhala, kde mohla. Když studovala, půjčila jsem jí na pronájem, dostala ji z průšvihů.
Volám jí nic. Volaný účastník není dostupný.
Divné. Normálně je na mobilu nonstop. Vždycky na Instagramu: Jsem v kavárně, Jsem v taxíku, Nová rtěnka!
Zajdu na její profil. Poslední fotka před týdnem (den, kdy Ota odjel): růžový kufr s popiskem: Chystám se na cestu snů! Hádejte kam? Nápověda: teplo! Tajná mise! #Trip #Sen #Ticho
No tak někam odjela. Třeba našla novýho bohatýho kluka.
Uplynul týden.
Ota volal jen občas. Porady, šéf, špatný signál
Jinak jeho hlas zněl nějak vesele. V pozadí žádný rachot z výroby, spíš šplouchání moře? Hudba? Latino?
Otíku, kde jsi? Co to je za zvuky?
V autě nám hraje rádio, vedu meeting cestou!
A vlny?
To je vítr, Marťo! Tady v Brně vám sfoukne i paruku! Měj se, musím letět!
Píp.
V pátek večer nemohu spát, nervózní, civím do Messengeru a sjíždím novinky (samozřejmě přes VPN).
Najednou cink upozornění. Lucie Novotná vás označila na fotce.
Ztuhnu. Jsem zvědavá. Kliknu.
Fotka se načítá pomalu, wifi se fláká.
Napřed modř, pak tyrkys, pak běl písku, palma a… dva lidé.
Pláž přesně z katalogu cestovky, kterou jsem měla otevřenou minulé pondělí. Zanzibar. Poznala bych tu palmu i v noci.
Na předním plánu se rozvaluje moje sestra Lucie v červených bikinách, sluneční brýle, koktejl a úsměv, co by roztál ledovec.
A vedle ní… můj manžel Ota. V těch plavkách s palmami.
Ota. Můj drahý Ota, co klepe kosu v Brně na služebce, objímá Lucii okolo pasu, ksicht jako reklama na zubní pastu. Dívá se na ni pohledem lačného kocoura na tučný tvaroh.
Popisek: Štěstí má rádo ticho. Ale já to nevydržím! Můj miláček mi dal ráj! Děkuju! #Zanzibar #Láska #MůjChlap #SorryNotSorryMarťo.
A ještě mě označila. Přímo na Otovi.
Náhoda? Ale
Schválně, ať vím, že vyhrála, že je lepší, mladší, hezčí. A já? Blbá účetní, co platí dovolenou nevěrníkovi i sestře.
Zírám na monitor, svět se se mnou houpe.
Můj manžel.
Moje sestra.
Za moje peníze.
Těch sto tisíc, co jsem šetřila tři roky. Namísto cvičení si kupovala levný punčocháče.
Ukradli mi sen. Ukradli mi život.
Nemáš na odpočinek, sed doma.
Sobecká.
Není na to!
Otovy věty mi zní hlavou jako zlozvuk.
Začala jsem se třást. Nejprve malinko, pak už celý hrudník. Sklenička v ruce cinkla o zuby.
Utíkám na záchod, zvedne se mi žaludek.
Opláchnu se studenou vodou. V zrcadle cizí tvář: šedá, ubrečená, vrásčitá. Teta.
A tam na pláži… Lucie. Mladá, pevná, usměvavá.
Koho by chtěl dneska Ota? Mě, nebo ni?
A bankovní karta? Tou jsem platila já.
Sednu k PC, třesou se mi ruce, ale v hlavě jasno mrazivě jasné.
Udělám screenshot. Další. Natočím obrazovku, stories z Lucčina profilu Otík nese šampaňské na pláž, Lucie postuje fotky ve vířivce.
Zajdu do banky, podívám se na úvěry.
Leasing na auto psán na mě. Zbývá splatit 270 tisíc. On sice sypal splátky, ale dlužník jsem já.
Hypotéka společná, naštěstí, ale už více než polovina zbývá.
Karta, na kterou jsem poslala sto tisíc? Prázdná. Ty prachy šly cestovce CK Fischer.
Sedím v kuchyni a brečím do utěrky, abych nevzbudila sousedy.
Uvnitř umřela ta hodná Martinka. Zůstala jen ta s mrazivě klidnou hlavou.
Ráno se probudím nová a s chutí pomstít se.
Jsou na Zanzibaru za moje peníze, smějou se mi. Ota zapomněl jedno.
Plná moc na auto!
Loňský rok, dlouhá služebka, potřeboval, abych mohla vyřídit povinné ručení, popř. prodat, kdyby bylo zle. Další dva roky platnost.
Auto je jeho fetiš Toyota Land Cruiser, černej obr. Leštit by ho chodil i ve smokingu.
Oblíknu si kostýmek, podpatky, červenou rtěnku (díky, Lucie), popadnu doklady (osvědčení o registraci, plná moc, klíče).
Vyrazím do bazaru, kde koketoval můj spolužák Mirek.
Míro, potřebuju rychle prodat Land Cruiser.
Přišel, hvízdl. Marti, co se děje? Ota v Brně? To se zblázní!
Ota má malý problém. Potřebuje cash. Karty nefungují (No, když lhát, tak pořádně.)
Plná moc? Mám.
Cenu navrhl nižší, protože rychle: Dáme vám tři čtvrtě míče.
Beru, co bych nebrala.
Do dvou hodin mám v ruce 750 tisíc na ruku.
Hned do banky, splatím leasing. Potvrzení vytištěné. Zbytek na můj účet na rodné jméno, kam Ota netrefí.
Domů, objednám dodávku.
Sbírám Oťovy věci, všechno: košile, rybářské pruty, playstation, hrnek, co nesmí chybět. Do krabic.
Kam to odvézt? Do Pardubic k jeho mamince, kde prý je blahodárné ticho a zdravý vzduch.
Zámečník: Změnit zámky, pane?
Jasně. Byli tu krysy, víte, jak to chodí.
A třešnička na dortu: nezměnil hlavní heslo do e-mailu, datum mého narození to by nenapadlo ani dítě…
Najdu v mailu fakturu cestovky, letenky, rezervaci. Zavolám na recepci hotelu Sea Paradise.
Anglicky umím slušně: Good afternoon, I am Mrs. Martina Procházková. Můj muž, Mr. Otakar Procházka, je u vás v hotelu (bungalo č. 28) s mladou ženou. Ten pobyt byl zaplacen z firemní karty a já jsem hlavní účetní dotčené firmy. Platba bude stornována, vše ohlášeno Interpolu, důrazně doporučuji jim okamžitě pobyt ukončit.
Manažer si málem ukousl kravatu. Yes, madam, we verify!
Please do. A vyřiďte mu: Všechno skončilo. Martina.
Za hodinu zablokují Otovi kartu, pokus o stržení dvou tisíc dolarů selže.
Za další hodinu mi telefon cinká: Ota. Nepřijímám.
Lucie. Nepřijímám.
V sms příval zpráv:
Ota: Martino, co jsi to provedla? Karta nefunguje! Vyhodili nás z pokoje, potřebujem cash!
Ota: Zvedni telefon, nebo tě zabiju! Jsme na slunci s kufry, Lucie brečí!
Lucie: Nezlob se, prosím! Není to, jak to vypadá! Jen jsme se potkali! Nic nebylo! Pošli nám peníze, fakt umřem v té díře!
Ota: Prý jsi prodala auto! To je krádež, půjdu na policii!
Jen jsem jim poslala onen screenshot z Instagramu.
A popisek: Štěstí miluje ticho. Užívejte ticha. Do Brna pěšky. Auto prodáno na základě plné moci, peníze šly na rodinné potřeby. Věci u maminky. Zámky nové, žaloba podána. Adios, holoubci.
Ota přišel za tři dny šedivý, spálený od slunce, švorc.
Bušil na dveře.
Otevři! Je to i můj byt!
Je to hypoťák, Oto. Ten, co ještě třináct let budeme splácet. Můžeme to podělit, podíl je nula, protože hypotéka je víc než cena bytu, ohlásím skrz nově oplechované dveře. Policajt, soused Jirka, dělá parťáka.
Odejdi, Oto, povídá. Nebo tě nahlásím za narušování domovní svobody.
Oto zkusil pár kopanců do dveří, plivne a jde do háje.
Rozvod byl ukázkově ošklivý.
Zkoušel mi osolit prodej auta, v soudní síni hučel, že jsem zlodějka.
Soudkyně koukne do papírů: Plná moc, notářská? Platí stále? Právo prodat? Ano. Peníze na vyplacení úvěru? Ano. Zbytek? Potřeby rodiny.
Na léky, způsobila jste mi panickou ataku.
Zbytek neprokázal, žádné doklady neměl.
Se sestrou jsem komunikaci utnula.
Rodiče zuřili.
Martino, vždyť je to přece tvoje Lucinka! Je mladá, nerozumná! Ota ji svedl! Odpusť jí, trápí se!
Nemám sestru, zavrčela jsem. Ta zemřela.
Lucie Otu po příletu pustila k vodě: Chudý a bez auta mě nezajímá. Dnes už postuje stories z Dubaje, psaní Daddy forever. Čest její památce.
A já?
Já si ty peníze vzala, navrch 750 tisíc z auta.
A koupila zájezd.
Do téhož hotelu na Zanzibaru, dokonce lepší pokoje, s privátním bazénem.
Sama.
Teď právě popíjím Piña Coladu na pláži, nohy v tyrkysu, slunce na čele.
Léčí to krásně.
Dýchám zhluboka.
Jsem svobodná. Jsem bohatá (na české poměry skvělý účet). A už nikdy mi nebude žádný chlap tvrdit, že si oddech nezasloužím.
Já si zasloužím všechno.