Jmenuji se Karel a když se dnes ohlédnu zpět, pořád cítím smutek smíšený s hořkostí. S Hankou jsme spolu vydrželi sotva tři roky manželství už od začátku to asi nebyla dobrá volba. Narodila se nám dcera Eliška, a pak jsme se rozvedli. Jako zodpovědný otec jsem se hned zavázal, že budu na Elišku platit výživné. Dohodli jsme se, že Hanka nebude na soud žádat alimenty, ale já jí každý měsíc ve stanovený den pošlu domluvenou částku. Nějaký čas to tak opravdu fungovalo.
Jednoho dne mi však do schránky přišel dopis, který mi vyrazil dech. Přišlo mi oficiální vyrozumění, že Hanka žádá soud, aby mi bylo odebráno otcovství. Cože?! A k dopisu byla přiložena zpráva z testu DNA, že Eliška není moje dcera. Jejím skutečným otcem je prý muž, za kterého byla Hanka kdysi několik let vdaná. Znamenalo to, že mě Hanka nejméně dva roky podváděla žila se mnou a současně udržovala vztah i s tím druhým. Celou tu dobu jsem pravidelně platil výživné na dítě, které ve skutečnosti vůbec nebylo moje. Pět let!
Nebylo to jen zklamání. Byla to rána do srdce. Ale začal jsem uvažovat, že bych měl žádat vrácení všech těch peněz, co jsem za ty roky zaplatil. Přeci jen vychovával jsem dítě, které není moje, a výživné bylo nemalé, skoro deset tisíc korun měsíčně.
Zákony na takové případy pamatují, a když prokážete DNA testem, že nejste otcem, máte možnost svých peněz se dožadovat zpět. Takže jsem podal žalobu.
Po večerech ale často přemýšlím, zda dělám správnou věc. Peníze jsou jedna věc, ale Eliška, i když není biologicky moje, pro mě význam měla a pořád má. Můj pohled na život se změnil poučil jsem se, že v životě můžu být opatrnější, ale také jsem se naučil říct si o své právo a nebát se postavit za sebe. Především jsem si ale uvědomil, jak křehké je lidské štěstí a že někdy pravda bolí, ale je potřeba jí čelit čelem.