Ach, Jitko, když už nemáš kam peníze dát, pomoz radši bratru. To je šílené! Dvanáct tisíc na jídlo! zakřičela matka.
Jana položila sklenku na stůl a napjatě svírala rty. Příbuzní ji dusili tak, že už neměla chuť na nic ani oslavit narozeniny, ani s nimi komunikovat.
Lenka, nech už dívku hladově jíst, snažil se vmíchat otec. Máme dnes slavnost nebo co?
Jo, slavnost, vyčuchala matka. A pak moje vnoučata zase pojedou do paneláku s podřadnými spolubydlícími, a já budu dál modlit se, ať se jim nic nestane. Kdybys ty, Jano, těch dvanáct tisíc dala bratrovi, mohl by si pořídit byt, ne jen pokoj! A tvoje kočky by mohly mít obyčejnou stravu, čaj by jim vůbec nevadil.
Mami, rozčileně začala Jana, těch koček jsem si sama přivedla, protože jsem je chtěla. Nesou za ně zodpovědnost. A Petr je už třicet pět let. Musí sám nést odpovědnost za sebe i za svou rodinu, kterou si vědomě založil.
Dospělý muž v tu chvíli zamračeně zakřičel, odrazil se na pohovku a demonstrativně se otočil.
To je i tvoje rodina! zvýšila hlas matka. Tvůj bratr, tví synovci! A koček na ulici můžeš brát kolik chceš, ber si jakoukoliv. My jsme celý život krmili své kočky kaší a konzervou a nic se nezměnilo. Normálně. A ty se s nimi zacházíš jako s dětmi! No dobře, nechceš mít vlastní děti. Chceš v stáří jen tak líně existovat prosím. Ale nesmíš mazlit své kočky, když vlastní synovci jen o svátcích vidí bonbóny!
Janiná trpělivost vyprchala. Léta urážek, zanedbávání, devalvace jejích pocitů Vše to vybuchlo spolu se slzami, které běžely po tvářích.
Ty kočky jsou lepší než rodina, vyšlo jí z úst. Milují mě jen tak, bez podmínek. A nikdy mi nevyčítají, že chci žít svůj život.
Už to nezvládala. Otočila se a vběhla do ložnice, prudce zatáhla dveře.
Koukej, jak tě budou milovat, když přestaneš kupovat všechny tyto drobnosti! řekla za ní matka. Svět se převrátil. Nějaké kočky jsou dražší než rodiče
Matka nadále nářkla, ale Jana se snažila nedávat pozor. Padající na postel, přikryla hlavu polštářem a snažila se umlčet cizí výčepy. Bratr jen těžce na ni seslal matku jako těžkou dělostřeleckou baterii a schoval se za její sukýnku. Vždyť tak to vždycky bylo.
…Janiná dětinská vzpomínka byla rozmazaná, jako by někdo setřel všechny bolestivé okamžiky. Ale jasně si pamatovala, že k pátému narozeninovému dni matka připravila dort s malinami, protože Petr tak chtěl. A nevadilo jí, že Jana chtěla čokoládový s svíčkami.
Nejmužnějšímu muži největší kousek! řekla matka s úsměvem, a pak se podívala na Janu bez dřívějšího nadšení. Tobě menší. Dívky mají od dětství chránit postavu.
Však Petr vždy dostával to nejlepší: hračky, výlety, dárky. A hlavně pozornost. Matka ho zírala jinak s obdivem, s nadějí, s jemným úžasem. Jana se zdála být jen doplňkem k bratru.
Otec v těch chvílích povzdechl, mohl mlčky nesouhlasit, ale nejčastěji se vmísil jen zřídka. Václav byl zastáncem starého modelu rodiny a věřil, že žena má starat se o děti, muž pracovat.
Když Jana zestárla, téměř celé léto trávila s matkou na chalupě. Petr mezitím pobíhal s kamarády. I když matka žádala o pomoc, což se stávalo zřídka, on si stěžoval na bolest hlavy. Jana takový trik neuspěla. Ona byla dívka, měla pomáhat doma, zatímco Petr se věnuje mužským věcem.
Občas se otec pokusil pozdě zasáhnout do výchovy, ale přišel už po čase.
Janičko, nechceš vychovat domácího invalidního? šeptem se zeptal, když zůstal o samotě s manželkou. Přestaň ho rozmazlovat! Normální muž by měl umět prát své ponožky, uklízet si postel a vařit, i kdyby jen pro sebe.
Co? Nic nevidím, že to děláš, odpověděla matka. Nechte chlapce žít v klidu, dokud je s námi. Stihne si ještě něco zařídit.
A pak co? Na prstem nezvládne nic!
Pak to bude jeho žena.
A když ona nechce starat se o dospělého muže jako o dítě?
Pak nás taková nepotřebujeme. Budeme hledat normální.
Normální přišla rychle. Janičku ještě nebylo šestnáct, když Petr přivedl domů dívku s velkýma naivníma očima. Zprvu byla jen hosta na večerech, pak na nocích a nakonec zůstala natrvalo.
O tom natrvalo se Jana dozvěděla, když matka chtěla s ní mluvit.
Dcerko, neber to osobně, ale mladí potřebují vlastní prostor. Budeš spát v Petrovu pokoji, a on se s Alenou přestěhuje k tobě.
Janičinu situaci to naprosto neuspokojilo. Její pokoj, útočiště, knihy a plakáty všechno mu bylo odebráno. Petrovo místo bylo prostorné, ale průchozí. Nemělo to žádnou soukromost.
Mami, ale to je můj pokoj. Už jsem si na něj zvykla
Technicky to není tvůj, ale náš s otcem v bytě. Používáš ho jen dočasně. A vůbec dramatuj. Je tu postel, je tu stůl, co ještě potřebuješ?
Jana na chvíli ztratila slovo. Zvenčí to tak mohlo vypadat, ale slova jí připomínala, že tady nic nepatří. A soukromí brzy nebude.
Janičko, nedotýkej se dítěte, zasáhl otec. Mladí ať žijí, jak chtějí, nebo odejdou, pokud jsou nespokojení. Rychle si pošijí na byt.
Chceš, aby tvůj syn odešel z domu a spal na ulici?! rozhořela se matka. A kdyby se mu něco stalo? To ti neodpustím!
Matka namalovala nejhorší scénáře, a otec pod tlakem rychle ustoupil. Ten den Jana přestěhovala věci do jiného pokoje.
Jak si představovala, osobní život už neměla. Bratr posmíval se jejím plakátům, matka se pokoušela šmírovat, o čem si píše s kamarádkami, a budoucí snacha si bez dovolení brala její kosmetiku. Konfliktů bylo dost a vina vždy padala na Janu. Cítila se v rodině cizí.
Brzy uprchla k babičce. Ta měla jedno slepé oko a těžko se pohybovala, ale raději pečovala o starou a dobrou babičku, než zůstávala beze slova nábytkem v domě, kde neměla místo.
Babička do důchodu pracovala jako veterinářka. Milovala zvířata, vždy si na procházky brala trochu krmiva, ale nikoho dovnitř nepustila.
Nechci, aby se ke mně navazovali, říkala. A sama se nechci navazovat. Už mi dává jenom proslulé šance. A nemohu si dovolit léky, a zvířata jsou zodpovědnost. Vezmi si je buď je krm, léč a věnuj pozornost, nebo je neměj.
S babičkou žily téměř deset let. Aby jí nebránila, Jana studovala a pracovala. Vedle babičky pochopila, že chce být i veterinářkou.
Když babička zemřela, byt připadl Jani. Měla žít a radovat se, ale duši trhala samotnost. Přátelé měli své životy a rodiny. Toužila po někom po boku, aby mohla objímat. Stále nechtěla budovat vlastní domů, protože slovo rodina v ní vyvolávalo problémy. Zvířata byla jiná záležitost. A tak v jejím domě přebývali dva kočky: Míša a Rufus. Míšu přivezli na eutanázii, protože jako koťata nedokázala vstát na zadní nohy. Jana ho vykoupala a ponechala si ho. Rufus přišel rok později, když zjistila, že Míša se nudí samotně.
Bohužel zdraví koček nebylo žádné. Jedno mělo poškozené ledviny, druhé žaludek. Musela kupovat veterinární krmivo, které stálo celou korunu. Jana převzala odpovědnost. Kočky jí dávaly tolik pozornosti a lásky, že to vypadalo jako maličkost.
Ale Petr tak nechtěl.
Jednoho dne přivezl k ní krysu. Děti chtěly mazlíčka. Křečka nechtěly, krysa se zdála nejlevnějším řešením. Nikdo nepřemýšlel o správné péči, a tak krysa onemocněla. Zatímco Jana se snažila vysvětlit, že klec musí mít třikrát větší rozměr, přijel kurýr s krmivem a pochoutkami pro kočky.
Dvanáct tisíc sedm set korun, oznámil, když tlačil pytle do bytu.
Petr zamrkal obočím a jakmile se kurýrova dveře zavřely, vyklidněl:
Dvanáct? To je třetina mé mzdy. Vložili sem tam nějaké zlato?
Petr doposud na byt nešetřil. Po narození prvního dítěte se přestěhoval s rodinou do pronajatého pokoje v paneláku. Tam si založil i druhého syna.
To je veterinární krmivo, odpověděla Jana klidně. A ještě se slevou.
Petr zakroutil hlavou, ale už to nechtěl dále rozvíjet. Místo toho se objevil matka, přímo na Janyném narozeninovém dni.
Jana nyní ležela sama v tichu. Příbuzní odešli a upřímně, částečně, byla i ráda. Neměla moc touhu slavit s nimi, ale jít proti tradicím a zvyklostem nebylo jednoduché.
Míša, první kočka, jakoby zachytila náladu, přistoupila, štipla mokrým nosem do tváře a začala předením. Za ní dorazil Rufus, olizoval sevřené v pěstích ruce. Jejich předení pomalu rozpouštělo napětí. Možná neuměli mluvit, ale v nich Jana našla neochvějnou podporu, kterou v rodině nenalezla.
Zazvonil telefon. Otec.
Jitko, promiň, že to tak dopadlo unaveně řekl. Víš, možná ani já tuhle kočičí krizi nechápu. Není to moje. Ale ani se do tvé kapsy nedírat není řešení. Nejsou v tom úplně v pořádku.
Jeho slova byla jako náplast na ráně. Neodsuzoval ji, ne obhajoval matku. Kdyby se zapojil víc do rodinného života, možná by se nic takového nestalo. Přesto byla Jani vděčná.
Později zazvonil další hovor. Byla to Kamila, nejlepší kamarádka.
Všechno nejlepší k dalšímu roku, Jitko! Jak jsi slavit chtěla? ozval se její hlas.
Odpověď byla tichá a potlačená: Díky, v pohodě. Kamila dobře znala Janu a pochopila.
Neboj se, nepřeháněj to. Za hodinu budu, řekla a položila sluchátko.
Za hodinu se v Janyném bytě rozhostil chaos, že Míša i Rufus se schovali pod postel. Kamila, její manžel Anton a dvě další kamarádky vtrhly s křikem Všechno nejlepší!, s krabicemi pizzy, láhevmi vína a obrovským víceúrovňovým škrabadlem ve tvaru stromu.
Pro vaše ocásky, aby se nenudily, prohlásila Kamila.
Setkání s rodinou už připomínalo jen náčrt. Něco vzdáleného a nepodstatného. Důležitější byl okamžik, který se odehrával právě teď hluk, smích, objetí, bláznivé přípitky Tito lidé zachránili její narozeniny. Přijali ji takovou, jaká byla. Na rozdíl od krvejší rodiny.
Hosté odešli dlouho po půlnoci. Kamila neodjela, zůstala pomáhat s úklidem.
Jak to jde? Uvolnilo se? zeptala se tiše.
Jana se neúmyslně usmála.
Uvolnilo. Děkuji. Jste ti nejlepší.
Míša spala na podu soupravy pod stolem, Rufus na židli. V obýváku stál jejich nový škrabadlo. Kamila, která zítra mířila do práce, pomáhala s mytím nádobí.
V tu chvíli Jana pochopila, že rodina je sice důležitá a hezká, pokud ti má štěstí. Ale jí štěstí nešlo. A to je v pořádku. Protože když ti nevyšla ta, ve které ses narodila, můžeš si postavit tu svou. Z těch, co ti předením pod uchem pomáhají, když plačeš. Z těch, co se vrhnou do tvého domu uprostřed noci, když je ti špatně. A taková rodina je pevnější než jakýkoli krevní vztah, protože je spojena ne vděčností ani vinou, ale skutečnou láskou.
