Lenka zpívá radostí, není divu! Právě má vlastní byt, její byt, bez protivné paní domácí, která v jedenáct hodin večer zhasíná světla, stojí jí pořád za zády a z ničeho nic vypíná plyn pod vařícím hrncem. Zakazuje jí používat fén nebo žehličku na vlasy, aby se něco nestalo. Vanu si dát nesmí, jen krátká sprcha jednou denně, ať už ráno nebo večer stejně bude paní Růžena stát za dveřmi a tlouct, ať ztlumí vodu.
Rok žila pod diktátem paní Růženy, která si připadala jako mentor a neustále Lence udílela rady. Jakmile Lence bylo osmnáct, vyprosila si u rodičů možnost jít na kolej. Ale to byla taky paráda! Štěnice a švábi byly ještě malý problém, horší bylo, když jí někdo ukradl pánev s bramborami přímo z plotny. Spolubydlící si vodily kluky, klid tam neznali. Rok to vydržela, ale když jednou otec přijel a viděl ten nepořádek, jaký na koleji panoval, tak jí tam už ani den nenechal.
Dalších pět let pak Lenka bydlela u babičky Dušky. Hodná babička, měla sice své zvláštnosti, ale byla laskavá. Lenka mezitím studovala, pracovala a odkládala každý halíř stranou, jejím snem bylo koupit si vlastní byt i kdyby byl maličký. Když jiné dívky běhaly po schůzkách a utrácely peníze za módu, Lenka tvrdě pracovala a spořila. Ani babička Duška ji občas nechápala, říkala, ať trochu vypne a odpočine si, ale Lenka šla tvrdě za svým.
Jednoho dne přijeli rodiče a táta rozpačitě oznámil, že jí chtějí pomoct on, máma a teta Ludmila. Teta Ludmila je vzdálená příbuzná z otcovy strany. Nikdy neměla rodinu, celý život učila na škole, dokonce do osmdesáti pěti. Byla přísná, se skoro všemi příbuznými se rozhádala, jen Lenčin otec si s ní trochu rozuměl. Lenčina máma ji měla ráda, sama byla učitelkou.
Když jednou teta Ludmila požádala Lenčina otce, ať jí pomůže najít místo v domově důchodců, vzali to táta s mámou do vlastních rukou a nabídli jí pokoj v Lenčině bytě stejně dcera bydlí jinde. Teta Ludmila, i přes svůj věk, měla všech pět pohromadě, a tak řekla, ať si s tím nedělají hlavu, že ví, že je paličatá a mohla by pokazit všechno pěkné, co si o ní myslí. Ale rodiče na tom trvali bude jim líp na duši, zbyde rodinný kocour a papoušek Karel v péči, nebudou je muset dávat známým, když odjedou. Tak bude mít teta Ludmila na všechny dohled, rodiče budou v klidu a společně budou jíst i trávit čas.
Teta Ludmila sice chvíli váhala, nakonec byla ráda, že není na světě sama. Prožila pár let mezi milujícími blízkými a pak tichounce odešla, všechen majetek odkázala Lenčinu tátovi a Leně osobně předala starožitné náhrdelník, který babička Ludmila nikdy ani v těžkých dobách neprodala.
Lenka přijala náhrdelník s láskou a vděčností, často si ho prohlíží a vzpomíná na tetičku. Táta navrhl prodat její byt a koupit Lence byt v městě, kde se zabydlela a kde je šťastná. A tak má Lenka svůj vlastní dvoupokojový byt. Paní, která tam předtím žila, tvrdila, že tam nechává dobrou energii, a Lenka s chutí začala s rekonstrukcí. Rodiče jí často jezdí pomáhat. Lenka vymýšlí pořád nové a nové nápady, táta je trpělivě všechno realizuje.
Byteček se změnil k nepoznání a mamka doma nakonec rozhodla úplně předělat i jejich byt Lenka jí slíbila navrhnout i jim design. A tak Lenka zakořenila ve svém bytě, zvykla si na zprvu cizí město a zamilovala si ho.
V práci se Lenka seznámila s Adélou, a brzo z nich byly dobré kamarádky. Adéla často chodí k Lence na návštěvu. Jednou jí Lenka vypráví, jak jako malá utíkala se sousedkou a kamarádkou Květuškou na střechu jejich sedmipatrového paneláku a opalovaly se tam.
To je super, zasmála se Adéla, a proč bychom si to nezopakly? Holky se na sebe podívaly a rozesmály.
Hlavně aby nás tam náhodou nezamkli, jednou nás s Květuškou do večera nikdo nemohl najít. Domovník, pan Václav, byl trošku nahluchlý a zamknul dveře, i když jsme křičely jak pominuté. Až táta přijel z práce dřív, nějak to tušil, odemkl nám. Pořádně jsme se tehdy bály.
A hodně jste to schytaly? ptá se Adéla se zájmem.
Ale kdeže, mávne rukou Lenka, táta mě jako malou rozmazloval, mamka byla přísnější, takže mě kryl. O mnohých mých lumpárnách se nikdy nedozvěděla.
To já dostávala vynadáno pořád, směje se Adéla, ale taky jsem vyváděla. Hele, možná by bylo lepší za domovníkem zajít, poprosit ho o klíč a v klidu se opalovat.
Jasně, zkusíme to! Domovník ze začátku váhal, prý co kdyby na to přišli, ještě by ho vyhodili. Navíc bezpečnost, co kdyby spadly dolů. My jsme dospělé! ujišťovaly ho holky. Jenom se opálíme a tiše slezeme dolů.
Nakonec domovník svolil, ale žádný lotroviny, a tak si udělaly pohodlný půl dne na střeše. Ještě několikrát si půjčily klíče u pana Rachida jak mu všichni říkali.
Jednou když už chtěly jít domů, uslyšely šramot za rohem. Potichu obešly výstupek a tam seděla elegantní starší paní, čistě oblečená, učesaná, tiše si jedla chléb s pomazánkou.
Kdo jste? zeptaly se holky najednou.
Paní polkla sousto a nesměle řekla: Já? Jsem paní Emilie Bartošová.
Lenka v ní poznala bývalou majitelku svého bytu.
Vy jste ta paní, od které jsem kupovala byt? vykulila oči Lenka.
Ano, to jste vy, ta milá slečna usmála se a začervenala Emilie Bartošová. To víte, holky…
A rozplakala se. Vyprávěla jim svůj příběh.
Vychovávala jsem sama syna, Honzíka. Muž nás opustil, obyčejná historka, našel si jinou. Honzík byl od mala nemocný a já mu věnovala vše. Dobře studoval, vystudoval univerzitu a pak magistra. Pracoval, vedoucí si ho vážili, rostl v kariéře, ale s děvčaty nevycházel. Před pěti lety začal po práci zůstávat déle. Pak mě seznámil s Andreou.
Andrea byla šikovná, hned se zapojila do domácnosti, vařila, prala, uklízela, moc se starala o syna. Myslela jsem, že si teď konečně budu trochu žít svým životem. Honzík už dlouho koupil větší byt, ale dál bydlel u mě, bylo mu to pohodlné. Teď se s Androu přestěhovali do vlastního a já měla konečně klid.
Jenže harmonie netrvala dlouho. Andrea porodila Tomáška, byla jsem nadšená babička. Další rok se narodil Kubík a třetí rok malá Sárinka. Jak se narodila Sárinka, mladí navrhli, ať byt prodám, že už stejně bydlím u nich a pomáhám, tak co prázdný být? Tak jsem nakonec souhlasila a skončila v malém peklíčku jak sama říkám.
Andrea začala chodit do práce a děti… Zůstaly na mně. Jenže pak jsem nečekaně onemocněla, vysoký tlak, to víte, věk. Doktoři mi předepsali klid A kde ho vzít, když je doma tři malé děti? Andrea nechtěla, abych děti vychovávala, prý mám jen vařit, přebalovat, krmit, říkat pohádky, chodit ven, uklízet a připravovat vše na příchod syna s Androu. Vyprávět, vychovávat zakázáno. Když jsem vše udělala, měla jsem chvilku pro sebe.
Ale mami, pohyb je život! bručel Honzík, když jsem si postěžovala na únavu. Prý, že to všechno zvládám skvěle a můžou díky mně víc vydělávat. A že žijeme všichni pohromadě, což je přece fajn. Jenže když na začátku léta odjeli na dovolenou k moři a nechali mě samotnou s dětmi, myslela jsem, že to ani nepřežiju. Kluky a Sárinku miluju, ale už na tyhle věci nemám sílu.
Vymyslela jsem si, že jedu na víkend za kamarádkou na chatu, a chodila jsem po městě, do muzeí, na výstavy. Spát jsem nechodila, sedávala jsem u Vltavy na lavičce. Dneska jsem přišla k našemu domu, vyšla na naši původní střechu, vzpomínala jsem, jak si tu Honzík hrával. A napadlo mě, že tu třeba zůstanu přes noc.
To snad ne! rozčílily se holky.
Lenka s Adélou paní Emilii přesvědčily, aby šla s nimi domů.
No teda, Lenko, vy jste tu všechno tak krásně předělali! rozplývala se Emilie. Ach, jak lituju, že jsem tehdy poslechla Honzíka i Andreu. Ale neberte mi to za zlé
Víte co? říká Lenka, přijďte ke mě kdykoliv!
Ale ne, to se nehodí, děvče
Naopak!
Do toho se vložila Adéla: A kam tedy šly ty peníze z prodeje bytu, pokud se smím ptát?
Adéla je výborná právnička, řekla Lenka, nebojte se jí a nezlobte se.
Všechno jsem dala dětem, přiznala Emilie, Honzík říkal, že mi půlku uloží na spoření, půlku si nechá
Za tu částku bychom mohli koupit malý byt, zamyslela se Adéla nahlas.
Pomoct s rekonstrukcí rozhodně zvládneme, nadšeně navrhla Lenka.
Ale to já…
Nebojte se a svěřte to nám.
Za měsíc se již Emilie Bartošová stěhuje do svého vlastního bytu, navíc ve stejném domě jako dříve. Jaké slovo Adéla prohodila u Honzíka v práci, to nikdo neví. Honzík sice chvíli trucoval, ale nakonec uznal, že máma měla říct, jak je unavená. Andrea se urazila a dlouho s tchyní nepromluvila. Vnoučata si rozebrala návštěvy u babičky na střídačku. Andrea se nakonec taky smířila a děti dali do školky, kde je to bavilo.
A paní Emilie s Lenkou teď chodí na návštěvy, do muzeí i na výstavy. Já až zestárnu, bydlet budu jen ve svém, na žádné přemlouvání nepřistoupím, směje se Adéla, nemám chuť po nocích sedět na lavičce nebo běhat po střechách. To máš pravdu, přitakává Lenka.
Krásné ráno, moji milí!
Děkuji, že jste se mnou!
Objímám vás!
