Dveře zaskřípěly téměř okamžitě, sotva zmáčkl zvonek. Na prahu stála stará žena, vypadala na osmdesát let, s jasným, posměšným pohledem.
„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile mladík.
„I vám dobrý den, mladý muži,“ odpověděla. „A proč jste přišel bez ohlášení? Nezeptala se ani ‚kdo je tam‘, nebojíte se, babičko?“
„Já, miláčku, už jsem se v životě bála všeho možného,“ pousmála se stařena. „Teď bych naopak mohla strašit lidi já. Pojď dál, jsi z úřadu práce, nebo odněkud jinud?“
„Babičko, jsem z firmy, která vyrábí zázračné přístroje. Připojíte ho a voda z kohoutku je jako z pramene. Čistá, bez chemie. Jako za starých časů, kdy se dalo pít rovnou z potoka.“
„No podívejme, sám vodník za mnou přišel,“ divila se babička. „To je dobrá věc. Pojď dál.“
Mladík demonstrativně si otřel nohy o rohožku.
„Můžu nechat boty?“ zeptal se, hledě na kobereček.
„Nech je, co už. Dcera pak umyje podlahu, je ještě mladá, ne jako já – stará bába.“
„Ale co to říkáte, vypadáte čile, krásně, tváře růžové – hned bych vás vzal na tancovačku,“ mumlal s předstíraným úsměvem. „A kde máte kuchyň? Rád bych vám ukázal ten výrobek…“
„Lichotníku,“ zabručela babička. „Do zrcadel se už dávno nedívám, tak ti to prostě věřím. Pojď, ukážu ti.“
Když vešli do kuchyně, mladík se rozhlédl a najednou se zeptal:
„A proč se nevidíte v odrazu? Jste upír, nebo co?“
„Ne, ne,“ zasmála se stařena. „Jen dcera pověsila zrcadla vysoko a já jsem malá. Nedosáhnu, i kdybych skákala.“
Začal instaluje filtr, něco dotahoval, ukazoval kalnou vodu před a křišťálově čistou po. Babička pozorně poslouchala, přikyvovala.
„Koupím,“ řekla najednou. „Ale nejdřív se mnou vypij čaj. Nerada piju sama. Pět minut – víc ne. Mám dobrý čaj, s bylinkami.“
Rychle přivedla vodu k varu, připravila voňavý čaj. Místnost se naplnila vůní máty a lípy.
„Máš rodinu?“ zeptala se nenápadně. „Děti?“
„Ne, zatím jsem sám.“
„A správně. Na děti máš ještě čas. A jak ti chutná čaj?“
„Zázrak, babičko. Kde takový seženete?“
„Já ho nesháním. Přinášejí mi ho víly k narozeninám.“
Zasmál se, myslel si, že si stařena dělá legraci. Ale brzy úsměv zmizel z jeho tváře.
„Poslyš, chlapče, proč chodíš po bytech? Kvůli čisté vodě? Nevěřím.“
Najednou promluvil, jako by proti své vůli:
„Ne, samozřejmě. Filtr jsem koupil levně v obchodě a prodávám ho dvacetkrát dráž. Někdy do vody přidávám něco, aby dobře chutnala. Lidé na to skočí a já mám výdělek.“
„Tak vidíš,“ klidně přikývla babička. „A já ti přece říkala: můj čaj je kouzelný. Kdo ho pije, nemůže lhát. Víly, říkáš? Ano. Ony připravily tento nálev. Za svůj podvod budeš potrestán.“
Mladík chtěl něco namítnout, ale už nemohl – jeho tělo se začalo rozpadat v lehký obláček páry, který pomalu klesl do měděné mísy, kterou mu babička podstrčila.
„Chtěl jsi být vodníkem – teď jím budeš. Náš říční si už dlouho stěžoval, že potřebuje pomocníka. Deset let budeš sloužit u řeky, pak uvidíme.“
Vzala mísu a vylila vodu do dřezu.
„Aha, ‚proč se neodrážíte, babičko?‘ Protože je mi už tři sta let. A dcera pověsila zrcadla vysoko, aby se lidi nebáli.“
Zasmála se, jako by sama pro sebe.
„První byl ten, co měnil elektroměry – teď řídí blesky při bouřce. Vzduch je jeho živlem. A tvým je voda. Seznámíte se. Až příště zaprší.“
Stařena prošla kolem zrcadla, ve kterém se neodrazilo nic. Jen stín přejel po podlaze a rozplynul se v tichu starého bytu.
*Lekce pro dnešek: Než začneš podvádět, vzpomeň si, že i babička může mít tajemství starší než ty sám.*