Legrácka

Lehká žertovnost

Jitko! Jituško! Nech mě opsat!

Šepot Valerie se rozlehl po celé třídě, až paní učitelka Michaela Králová zvedla hlavu od žákovské knížky, do které zapisovala známky.

Válová! Nech toho, ano? Piš si sama!

Ale paní učitelko, vždyť je to hrozně těžké! Valérie si nikdy nenechala nic líbit.

A kdo tvrdil, že to má být jednoduché? Navíc, Jitka má jinou variantu. Takže nemá smysl ji prosit.

Jak to?! Sedí přece v první lavici!

No právě proto! uchechtla se paní Králová, napodobující Valerii. Dala jsem jí speciální zadání.

Ale to není fér! Valérie na chvíli zabodla pohled do sešitu, a pak začala stejně hledat jiné možnosti “záchrany”.

Nikdo si nevšiml, jak se za svou lavicí Jitka skrčila, bála se otočit a dokonce zvednout oči od sešitu.

Že je Jitka první pomoc pro celou třídu, věděli všichni učitelé. Děvče chytré, s hlavou stále plnou nápadů! A využívá ji každý, komu se zachce. Zkus odmítnout hned bude zle.

A Jitka nebyla špatná duše. Opsat nechala, ale na radu maminky se snažila dělat to tak, aby z toho sama neměla potíže.

Jituško, já vím, že jsi hodná holka. Ale musíš taky myslet na sebe. Když se chceš dostat na gympl, potřebuješ dobrá známka v devítce. Neztrácej je kvůli lenosti ostatních.

Mámina slova byla rozumná, ale Jitka si jen povzdechla. Maminka netušila, jak těžké je být premiantkou mezi dětmi, kterým na ničem nezáleží…

Jitku maminka přihlásila do této základky, když se rozváděla s jejím tátou. Důvodů bylo dost. A jeden z nich byl i bráška, který pocházel z nové tátovy rodiny, ještě v době, kdy byly s Jitčinou mámou svoji.

Jitce to samozřejmě nikdo nevysvětlil. Dospělí řešili své věci, zatímco ona seděla v dětském pokoji s blokem a tužkou. Řádek po řádku pečlivě vybarvovala stránku černě, snažila se, aby nezůstala ani miniaturní světlá škvírka.

Poprvé její výtvarné výsledky zpozorovala babička.

Co to děláte?! Kam jste to dítě dotlačili!

Babička byla tátova maminka, ale zastala se Jitčiny mámy.

Celý po tátovi! Ten taky utíkal, než kolik jsme spolu žili. Povaha… škoda mluvit… Úplně stejné oči, bohužel. Jen s tím rozdílem, že ten můj se vždycky vrátil a bez dalšího dítěte.

A vy jste mu odpustila?

Co jsem měla dělat, Maruško… Milovala jsem ho… A taky jsem věděla, že on mě opravdu miluje. Jinak by přece nechodil zpátky zas a zas.

Bylo těžké odpustit?

To si piš. A stejně jsem mu nikdy úplně neodpustila. Nežila jsem, spíš trpěla. Dnes si říkám proč? Pro koho? Stejně nic nevrátím. Možná je to zvláštní, ale poděkuj osudu, že si tvůj manžel pořídil dítě jinde. Jinak bys mu třeba taky odpustila. Tak… že?

Nevím… Je to prostě strašně bolí…

Chápu. A chápu, že Jitka je teď mezi kladivem a kovadlinou. Je mi té holky líto! Můj syn mě neposlouchá. Nechce. Ty jsi vždycky byla rozumná. Mrzí mě, že se rozcházíte. Ale prosím, udělej všechno, aby Jitka netrpěla. Ona za nic nemůže…

Máte pravdu. Jsme vinni jen my…

A Jitčina máma udělala, co nikdo nečekal. Posadila dceru naproti sobě a vše jí když jí bylo šest vysvětlila.

Jituško, už nebudeme s tátou žít spolu.

Proč?

Rozvádíme se. Teď budeme bydlet jen my dvě, tátu uvidíš o víkendech nebo když bude mít čas. Nebreč, Jituš, podívej se na mě! Táta ti zůstane! Nikam nezmizí! Slibuju!

A ty? Jitka si zlostně utírala slzy. Dospělí jsou tak hloupí! Dělají si, co je napadne!

A já bych tě kam opustila?

Neodcházej…

Teprve tehdy Maruška pochopila, čeho se její dcera tak bála, když kreslila temnotu na papíře.

A trvalo dlouho, než Jitce vysvětlila, jak se věci mají, a zahnala její strachy. Nebylo to snadné, ale časem se vše pomalu ustálilo. Jitka se s tátou vídala, ne tolik, jak by si přála, ale stačilo to. Pochopila, že opustili mámu, ne ji. Táta ji rozmazloval, domluvil se s maminkou, aby z toho Jitka netrpěla. S tátovou novou rodinou jela k moři, hrála si s bráchou a dobře vycházela i s jeho ženou Ivou. Iva nebyla zlá, měla děti ráda a s Jitkou si rozuměly.

A přesto se to, co se stalo, na Jitce podepsalo. Občas přemýšlela, jestli táta odešel, protože mu v jejich rodině něco chybělo. S Ivou žil klidně, vychovával syna, chtěl další děti. Jen ji, Jitku, už vychovávat nechtěl… Možná nebyla ta správná?

Máma i babička tvrdily, že to tak není, ale v Jitčině duši hlodavý červík pochybností nepřestal hryzat.

Toho červíka nešlo vypudit vylezl vždy, když šlo o hodně, když Jitka potřebovala sebevědomí a sílu.

Zpočátku to nebylo znát. Co na tom, že se jí na první slavnosti ve škole před všemi třásla kolena, když měla recitovat básničku.

Celý týden si s maminkou nacvičovala krátký veršík. Před zrcadlem ho říkala “s výrazem” a byla přesvědčená, že to zvládne. Ve školce dávali Jitce ty nejtěžší role věděli, že se naučí všechno.

Ale tentokrát to nevyšlo. Do ruky jí dali mikrofon, našla máminy oči a… všechna slova zapomněla. Slzy jí tekly po tváři, a nevydala ze sebe nic.

Zástupkyně ředitelky, která jí mikrofon podávala, si k Jitce klekla a pohladila ji po tváři.

Povíš mi to potom?

Jitka jen přikývla.

Naštěstí paní Králová na ten moment nezapomněla. Po vyučování Jitku vyhlížela na schodech.

Tady jsi! Řekneš mi tu básničku? Moc se na ni těším!

Zdá se to nic, “jen” básnička… Ale pro Jitku to tehdy znamenalo všechno. Narovnala záda, pustila máminu ruku a zarecitovala veršík od začátku do konce. Učitelky zatleskaly.

Výborně! Věděla jsem, že to zvládneš!

Ale… já jsem to tam nezvládla… Jitčiny oči byly zas plné slz.

Jak to nezvládla?! Zvládla a jak! Podívej, kolik nás tu je! Tleskaly jsme ti! Není podstatné, jestli to bylo na slavnosti nebo teď. Jituško, byla jsi skvělá! Jako zástupkyně školy ti to říkám!

Asi rozumím…

Na ten okamžik Jitka nikdy nezapomene. A až bude paní Králová její třídní v deváté třídě, bude za to ráda věděla, že je “její”. Vždy se jí ujme a pochopí.

Paní Králová na Jitku dohlížela.

Vaše holka je choulostivá duše. Výborná, chytrá, ale citlivá. Měli jste už pomyslet na gymnázium s matematickým zaměřením? Jitka je na matiku výjimečně nadaná, ale tady… Řeknu to jemně: třída je běžná. Tohle prostředí jí nesvědčí. Nechtějí se vzdělávat, většinu učení nezajímá. Možná časem. Ale Jitka se mezi ně musí schovávat, jako pod třemi peřinami. Rozumíte mi?

Maruška rozuměla, ale s tím nemohla nic dělat. Gympl byl daleko, dojíždění nemožné. Její nový muž čekal další dítě, mámina tchyně byla nemocná a sama Maruška měla dvě práce, aby konečně koupily větší byt. Z garsonky, která jí po rozvodu zůstala, už nešlo dál.

Jituško, vydrž ještě trochu. Něco vymyslím, jen co bude líp, vyřešíme tvou školu, ano? Maruška zavírala unavené oči a objímala dceru na gauči před zprávami.

Neboj, mami! Já to vydržím…

Jak jde škola?

Dá se! Jitka se tvářila vesele, ale věděla, že to pravda není.

Nedá a nedojede! začala ji lechtat Maruška. Tak povídej, a pěkně podrobně!

Jitka se rozesmála, bránila se lechtání, až stejně mamince všechno vyklopila.

Ve třídě se jí nikdo neodvažoval otevřeně zesměšňovat. Zato za zády:

Zase Jitka předváděla, co? Slyšeli jste, jak perlila u tabule z dějepisu? Kvůli ní nikdy pětku nedostaneme! Nemohla říct něco normálního?

Do očí jí do té doby nikdo nic nevytkl, ale pak přišel den, kdy se vše změnilo.

Jitko! Deset minut! Jinak to nenapíšu! nervózně syčela Valérie a Jitka neochotně podsunula tahák, ten už dávno psala potají.

Paní učitelka, která něco vyřizovala na mobilu, to přehlédla.

Vláďa, její dlouholetý spolusedící, pošeptal nahlas: “Dík!” A Jitka měla znovu pocit, že třída chvíli dýchá spolu.

Na lístek ukázala Valérie, a do konce už nikdo ani nehles.

Po zvonění se spustilo peklo.

Jsi normální?! Sedíš jak zmije! Konec čtvrtletí! Já mám úplně nulu a ty si mě nevšímáš?! Kamarádka říká!

Valérie, to není fér! Jitka zůstala klidná, ač byla naštvaná.

Cože? Proč by pořád měla něco všem dělat?

“Co se patří, to se patří…” Jitčina babička místo horších nadávek vždy použila něco okořeněného ze své éry, aby naučila Jitku mluvit slušně.

Jsi děvče! Ne hráč od nakládky v přístavu! U toho zůstaň…

Babi, ty jsi taky byla děvče! A někdy…

Já už jsem starší děvče! babička se smála. Můžu si zakouřit a zanadávat. Ty ne! V tvém věku to není pěkné. Věř mi, povídačky a vulgarity nejsou pro slečnu s tvojí tváří.

Ale kluci taky nadávají!

To je něco jiného! Co je dovoleno mužům, není tobě. Diskriminace, holka. Chceš být klucikámoškou pro svého vyvoleného?

Proč ne?

Protože normální chlapec si vezme jinou. Rozumíš?

Asi jo… Babi, bylo to u mámy s tátou tak?

Do jisté míry. Ale o tom už povídej s mámou nebo tátou. Jedno ti ale řeknu tajemství, jemnost a mlhavý obraz je u ženy důležité. Kluci hledají tu “rozinku”. Nadávky nejsou koření u tebe, Jitko.

A co?

Něco jiného. Nebuď drzá, a radši se usměj…

Tehdy by Jitka ráda použila slova, která používaly Valérie a spol., ale něco v ní říkalo, že tím nic nevyřeší.

Jitko, nech toho! Vláďa vracel do batohu fyziku. Snaž se víc, a nech si něco pro sebe.

Protože kamarádky si takhle nepočínají! Valérie mlátila do její lavice a sykla. Ty taky opisuješ!

Není to pravda! Jitka už nevydržela. Co to povídáš?! Vláďa počítá sám! Jen občas pomůžu s chybou. Už toho mám dost! Pomohla jsem ti? Pomohla. Co chceš?!

Jitka popadla batoh, odstrčila Valerii a vyběhla ze třídy než se rozbrečí mezi zvědavci.

Valérie nešla za ní, jen pro sebe procedila:

Už tě znám, Novotná. Neboj, ještě si zatančíš… Měla bys být skromnější.

Ten den spolu nemluvily. Ani zítra. Ani po týdnu.

Valérie Jitku zcela ignorovala a třída napjatě čekala, co vymyslí na bývalou kamarádku.

A Valérie měla vždy pestrou fantazii dokázala zprotivit život, až by jeden litoval, že jí náhodou zkřížil cestu.

Jitka čekala, jaká past přijde. Ale Valérie ji překvapila.

Jituško, nech už toho uraženého ticha! Dva týdny nemluvíš, dýchej! Pojďme se usmířit! Valérie se usmála tak srdečně, že Jitka na okamžik zjihla.

Nejsem uražená.

Jasně! To je vidět! Tak, dohodnuto! Jak budeš letos slavit Silvestra? Doma, nebo někam jedeš?

V její otázce bylo cítit, jako by se nic nestalo. Jitka povolila. “Drobnost, každý občas přestřelí,” uklidnila se.

Ale chyba lávky! Klid byl jen předehrou.

Když Jitka našla v batohu podivný lístek, na Valerii nepomyslela.

Jitko, moc se mi líbíš! Vláďa

Písmo bylo k nerozeznání od Vládi. Jitku nenapadlo, že by mohl psát někdo jiný.

Kde měla tušit, že Valérie celý týden vypomáhala češtinářce paní Jelínkové nosit sešity do kabinetu, až našla vzorek písma někoho, kdo psal jako Vláďa. A pak rozjela akci, kterou zvládla díky kamarádkám z paralelky, nátlaku i přesvědčování.

Tak teď si, Jitunko, popláčeš! Nejen já budu na dně! Valérie lístek zastrčila do Jitčina batohu a zip zavřela.

V šatně u tělocvičny byla prázdno. Jitka trénovala podání na volejbalu, Valeriiny kamarádky ji úspěšně zdržovaly.

Jitko, pojď ještě jednou! Dáš to!

Nikdo ani okem neuhnul, když Jitka vytáhla slavnou lísteček.

Co to máš? Jitko, ty potvůrko! Holky, koukejte! Vláďa se zamiloval do Jitky! Valérie mávala lístkem a tančila kolečka. Tak a je to plán musí být vymyšlen!

Valérie, vrať lístek!

Ale jdi! Ne, máš pravdu! Žádný plán není třeba! Vláďo! Valérie vyletěla ze šatny a bušila do dveří chlapecké šatny.

Jitka zesinavěla.

Jen její deník a máma věděli, že se jí Vláďa líbí.

Mami, je to špatně?

Proč?

Je to brzo…

Může být láska brzy, Jitko?

Je to láska?

Ještě ne. To je zamilování. Krásný pocit. Předsíň lásky.

Jak?

Stojíš na prahu. Dveře pootevřené, nakukuješ dovnitř. Za dveřmi je radost, štěstí, bolest a možná nenávist.

Proč?

Protože láska je silný cit, Jitko. Prožiješ kvůli ní štěstí i smutek. Je zvláštní, náročná. Ale bez lásky není život. Hledáme ji od narození. Proč, nevím. Strach z osamění je v nás. Proto pořád toužíme po někom, kdo nás vezme za ruku a bude blízko. Najít ho je těžší, a když už… ještě složitější je důvěřovat, otevřít dveře dokořán. Ale i stát na prahu je nádhera! Když jsem rodila tebe, byl to jediný krásnější okamžik…

Takže je to dobře?

Je to krásné! S rozumem…

Mami…

Už mlčím! Všechno víš a blbostí se nedopustíš. Povídej o tom klukovi. Znám ho?

Jo…

To tajemství Jitka opatrovala jako křišťál. Bála se prozradit, a zároveň byla šťastná.

Teď… všechno Valérie uhodla. Podle pohybu, jak Jitka lístek rychle schovala, podle pohledu na dveře od šatny kdy to Vláďa stihl dát do batohu? Kdyby Valérie nekřičela, došlo by jí, že to udělat nemohl. Vždyť hráli v jednom týmu!

Kluci vybíhali z šatny a smáli se Valérii mávající s lístkem, dokud Jitka stávala pobledlá v koutě.

Co se to tady děje?

Odkudsi se vynořila paní Králová a třída se uklidnila. Bylo známo, že si dávají pozor na výchovu mají lepší učitelku nenajdete.

Paní učitelko, my tu máme bombovou zprávu! Valérie přitiskla lístek ke rtům a políbila ho, pak opět mávala vysoko. Svatební oznámení!

Valérie, co je to za hlouposti? paní Králová vrhla tmavý pohled. Co tam máš?

Lístek! Vláďa ho napsal Jitce! Prý se jí líbí!

Smích se nestihl rozvinout.

Klid! obrátila se na Jitku. Jitko?

V tu chvíli si Jitka vzpomněla na ten zářijový den, kdy se pokoušela recitovat. Pevný pohled paní Králové, která ji povzbuzovala.

Ty vše zvládneš! Věřím ti!

Něco ji táhlo z kouta, šla dopředu, rovnou před paní učitelku, která se na ni dívala jako maminka ustaraně, jemně, s něhou.

Valérie mi sebrala lístek. Nechtěla jsem ho nikomu ukazovat.

Chápu. Vláďo? obrátila se paní Králová na kluky a tehdy se stalo to, co nikdo nečekal.

Ano! To jsem napsal já!

Vláďa odstrčil spolužáky, vzal Valérii lístek z ruky.

Cizí dopisy se nečtou, Valérie!

Lžeš! vyšilovala Valérie, už věděla, že plánu nevyšlo.

Nebude výsměch, pomlouvání. Jitka bude dál chodit po škole se vztyčenou hlavou.

Jenže Jitka selhala málokdy, protože se bála. Že ji odsoudí, neodpustí chybu.

Ale v ten okamžik se něco změnilo. Jitčin krk se napřímil, celé tělo bylo jako napnutá struna, už ne kvůli strachu.

Kdepak!

Mezi lopatkami ji zašimralo, Jitka se zachvěla. Že by jí narostla křídla? Nesmysl! Lidé nelétají, každý to ví!

Ale proč má pocit, že je tak lehká, že vylítne nad omšelý parket a všechny starosti nechá dole?

Valérie? paní Králová zamračila čelo.

Ale já jen žertovala! On si vymýšlí… Valérie málem plakala.

Dej to sem. Vláďa poskládal lístek a vtiskl ho do Jitčiny dlaně. Je pro tebe. Už to nikomu neukazuj, co ti píšu, platí? Paní učitelko, dnes budeme psát slohovku? Paní Jelínková říkala… Nejsem připravený!

Ale hleďme, aspoň jsi upřímný. Bude! Ale dostanete jiné zadání. Do lavic! Zvonek už dávno zvonil, a vy furt po šatnách. Rychle!

A celá devítka “B” se zvedla a rozběhla do tříd, nikdo si nevšímal rozzuřené Valérie, gágajícího Vládi, rozesmáté Jitky a bílé papírové kuličky, kterou Jitka drtila v dlani.

Ten lístek pečlivě vlepí do svého deníku. A bude ho střežit jako oko v hlavě, dokud na vlastní svatbě nepodá opelichaný sešit Vláďovi.

Tady, manželi!

Co to je, ženo?

Naše začátek…

A ty mi věříš tak, že mi dovolíš číst, co je tam psáno?

Ty stejně všechno dávno víš.

Pravdu neznám. Co zůstalo tajemstvím? Jitka se přitulí, nevšímá si hostů křičících “Hořký!”, což tu zní v sále.

Pamatuješ, jak jsme spolu mluvili o tom prahu?

Jasně!

Udělala jsem ten krok.

Jitčiny oči zazáří a její šepot Vláďa zaslechne jasně i přes hudbu:

Udělala! A za sebou zavřela dveře! Já tě nemiluju jako dřív.

Jak to? Vláďa vykulí oči.

Tak! Miluju tě! Pochopil?

Teď už jo! Hořký, Jitko!

Hořký!